JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1478/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Č. a. o., státního podniku v likvidaci, zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 3. 2003, sp. zn. 23 Co 60/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 18 C 16/99 (žalobce Č. a. o., státního podniku, zastoupeného advokátem, proti žalovaným : 1. V. W. a 2. A. C., společnosti s ručením omezeným, zastoupeným advokátem, o neplatnost dohody o vydání věcí, o neplatnost kupní smlouvy a o určení práva hospodaření), takto:

I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze z 26. 3. 2003, sp. zn. 23 Co 60/2003.

II. Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 6. 2003, čj. 8 C 16/99-131.

O d ů v o d n ě n í :

Žalující státní podnik se domáhal žalobou, podanou 29. 1. 1999, aby soud svým rozsudkem určil, že je neplatná dohoda o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., uzavřená mezi Čs. státem – Č. a. o., s. p., dne 30. 9. 1991 a žalovaným V. W. ohledně dvorní vestavby č. 247 v K. (ve V. ulici), registrované bývalým Státním notářstvím pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 Reh 309/91. Při uzavírání této dohody nebylo totiž doloženo vlastnictví původního vlastníka uvedené stavby a navíc při vkladu uvedené dohody do katastru nemovitostí došlo mylně k zápisu, podle něhož byl dohodou vydán i pozemek parc. č. 98/2 v katastrálním území P. – K., i když tento pozemek v dohodě o vydání zahrnut nebyl. Žalující státní podnik se svou žalobou domáhal i toho, aby soud rovněž určil, že je neplatná kupní smlouva ze 6. 5. 1998, uzavřená mezi žalovaným V. W. a žalovanou společností s ručením omezeným A. C. ohledně pozemku parc. č. 98/2 (o výměře 938 m2) se stavbou čp. 631 v P. – K., k níž došlo následně po uzavření již uvedené neplatné dohody z 30. 9. 1991. Posléze se žalující státní podnik domáhal, aby soud svým rozsudkem určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 98/2 (o výměře 938 m2) se stavbou občanské vybavenosti čp. 631, zapsaných na listu vlastnictví č. 226 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P., je Česká republika – Č. a. o., státní podnik v likvidaci. V této žalobě bylo současně navrženo vydání předběžného opatření.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 z 5. 3. 1999, čj. 8 C 16/99-7, bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byla žalované společnosti A. C., s. r.o., zakázána dispozice s pozemkem parc. č. 98/2 (o výměře 938 m2) s objektem občanské vybavenosti 631, zapsanými na listu vlastnictví č. 226 pro katastrální území K. (obec Městská část P.) u Katastrálního úřadu P., a to taková dispozice, která by vedla k jejímu zcizení nebo zatížení věcným břemenem nebo zástavním právem. Uváděné usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze z 21. 6. 1999, sp. zn. 23 Co 210/99.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že dohoda o vydání nemovitostí z 30. 9. 1991 odpovídala tomu, že původním vlastníkem v žalobě uvedených nemovitostí byl V. W. st., otec žalovaného V. W., který byl v důsledku rasové perzekuce umístěn za války v koncentračním táboře, jeho majetek byl v německé správě, v roce 1945 jej převzal opět V. W. st., ale v roce 1948 byl jeho majetek dán pod národní správu a v roce 1955 se stal součástí majetku A. města P.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 10. 2000, čj. 8 C 16/99-91, byla zamítnuta žaloba o určení toho, že je neplatná dohoda o vydání věcí z 30. 9. 1991, uzavřená mezi žalujícím státním podnikem a žalovaným V. W. (registrovaná bývalým Státním notářstvím pro Prahu 8 dne 26. 2. 1992 pod sp. zn. 8 Reh 309/91). Stejně tak byla zamítnuta žaloba o určení, že je neplatná kupní smlouva ze 6. 5. 1998, uzavřená mezi žalovaným V. W. a A. C., s.r.o., ohledně pozemku parc. č. 98/2 (o výměře 938 m2) se stavbou občanské vybavenosti čp. 631 v katastrálním území K. (obec Městská část P.). Byl rovněž zamítnut žalobní návrh na určení, že vlastníkem uvedených nemovitostí je Česká republika – Č. a. o., státní podnik v likvidaci. Žalujícímu státnímu podniku bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 13.125,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalovaných byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně, z 24. 10. 2000, zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 27. 3. 2001, sp. zn. 23 Co 49/2001, věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení jednal o žalobním návrhu na určení vlastnictví, podaném státním podnikem, třebaže takový podnik se mohl domáhat jen určení, že mu náleží právo hospodařit s majetkem státu a nikoli o určení vlastnictví i takovému majetku a žalující podnik ostatně v tomto smyslu i svůj žalobní návrh změnil. Teprve po řádné opravě a úpravě žalobního návrhu žalobcem může se soud prvního stupně v dalším řízení zabývat otázkou důvodnosti dalších dvou určovacích žalobních návrhů.

V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 8 vynesl rozsudek z 24. 6. 2002, čj. 8 C 16/99-113. Tímto rozsudkem bylo především určeno, že žalující státní podnik má právo hospodaření k nemovitostem, zapsaným u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 226 pro katastrální území K. (obec Městská část P.), tedy pozemku parc. č. 98/2 (o výměře 938 m2) se stavbou občanské vybavenosti čp. 631. Dále bylo tímto rozsudkem určeno, že je neplatná dohoda o vydání nemovitostí z 30. 9. 1991 (registrovaná bývalým Státním notářství pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 Reh 309/91), uzavřená mezi žalovaným V. W. a žalovaným A. C., s.r.o., ohledně pozemku parc. č. 98/2 se stavbou čp. 631 v katastrálním území K. (obec Městská část P.). Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalujícímu státnímu podniku na náhradu nákladů řízení 13.175,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že „v řízení bylo prokázáno, že žalovaný V. W. nikdy nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, ale přesto mu byly na základě dohody z 30. 9. 1991 vydány a žalovaný V. W. je pak následně prodal žalovanému A. C., s.r.o.“. Soud prvního stupně pokládal totiž za doložené, že původním vlastníkem nemovitostí, které jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné, nebyl V. W. starší (otec žalovaného V. W. mladšího), který je měl vždy jen v nájmu, zatím co vlastníky těchto nemovitostí byli E. B., J. B., J. B. a O. B.; těmito spoluvlastníky byly nemovitosti prodány v roce 1940 M. d. p. n. a p. p. j. m. se sídlem v P.; převod se týkal domu čp. 247 v K. (jehož součástí byly i garáže, které jsou nyní označovány jako čp. 631) s pozemky parc. č. 284 a parc. č. 139. Na tyto nemovitosti byla v roce 1948 zavedena národní správa a posléze bylo k nim vloženo v pozemkových knihách vlastnické právo na Čs. stát. Pozemek, na němž stojí dům čp. 247, byl v roce 1957 dělen a dům čp. 247 stojí nyní na pozemku označeném parcelním číslem 98/1; pozemek parc. č. 98/2 (s autodílnami a kanceláří) v katastrálním území K. připadl Čs. státu – A., podniku města P. V současné době je jako vlastník pozemku parc. č. 98/2 (o výměře 938 m2) s domem čp. 631 (označeném jako občanská vybavenost) zapsán v katastru nemovitostí A. C., s.r.o.

Na podkladě uvedených zjištění dospěl tedy soud prvního stupně k závěru, že dohoda o vydání nemovitosti z 30. 9. 1991 je neplatná, protože žalovaný V. W., ani jeho právní předchůdce nebyli vlastníky nemovitostí, které jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné. Přitom u kupující s.r.o. A. C. jsou jedinými společníky žalovaný V. W. a jeho manželka, takže nelze mít za to, že na straně kupujících společnosti byla dána dobrá víra o tom, že předmět koupě uvedený ve smlouvě ze 6. 5. 1998 je vlastnictvím prodávajícího.

Soud prvního stupně byl i toho názoru, že na straně žalujícího státního podniku je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Bylo proto žalobě žalujícího podniku soudem prvního stupně vyhověno a o nákladech řízení rozhodl tento soud podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 6. 2002, čj. 8 C 16/99-131, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 26. 3. 2003, sp. zn. 23 Co 60/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalujícího státního podniku (v likvidaci) byla zamítnuta. Žalujícímu podniku bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 113.250,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných bylo shledáno důvodným. Odvolací soud sice vycházel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale neshledal správným právní posouzení v řízení uplatněných nároků.

Odvolací soud byl toho názoru, že k dohodě o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. došlo 30. 9. 1991 poté, když žalovaný V. W. doložil, že jeho otec V. W. starší postavil v roce 1937 v prostorách dvorního traktu domu čp. 247 v P. – K. (se souhlasem vlastníků domu i pozemku – rodiny B.) provozovnu na opravu automobilů, a to podle doloženého kolaudačního rozhodnutí z 3. 9. 1937 znějícího na jméno V. W. staršího. Tato vestavba byla zřízena na pozemku parc. č. 98/2 v katastrálním území K. Dohodou z 30. 9. 1991 byla žalovanému V. W. vydána pouze tato vestavba a nikoli pozemek parc. č. 98/2 v K., takže tato okolnost nemohla být shledána jako důvod neplatnosti uváděné dohody. Na tom nemění nic ani to, že pozemek parc. č. 98/2 v P. – K. byl pak předmětem kupní smlouvy, uzavřené dne 6. 5. 1998 mezi žalovaným V. W. a žalovanou s.r.o. A. C. Podle názoru odvolacího sodu „to, že na podkladě této smlouvy byla A. C., s.r.o. zapsána jako vlastník uvedeného pozemku v katastru nemovitostí, nezpůsobuje ani nedokládá vznik jejího vlastnického práva k pozemku“.

Dospěl tedy odvolací soud k výslednému závěru, že se tu „žalobce nemohl domáhat vyslovení neplatnosti dohody v rozsahu vydání pozemku, jakož i neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené mezi žalovanými ohledně pozemku parc. č. 98/2, zvláště když účastníkem této smlouvy ani nebyl a ani na takovém určení zájem mít nemohl, neboť na jeho postavení, případně na postavení vlastníka nemovitosti by takové rozhodnutí nic nezměnilo ve vztahu k zápisu v katastru nemovitosti“.

Odvolací soud tedy neshledal žalobu žalobce důvodnou a proto postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu a rozsudek soudu prvního stupně jako nesprávný změnil tak, že žalobu zamítl. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 220 odst. 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 30. 5. 2003 a dovolání ze strany žalujícího státního podniku (v likvidaci) bylo podáno u Městského soudu v Praze 30. 6. 2003, tedy způsobem a ve lhůtě stanovenými v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání žalujícího státního podniku bylo navrhováno, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Své dovolání označil dovolatel za přípustné ode ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že odvolací soud nesprávně „změnil rozsudek soudu prvního stupně, který byl vydán na základě právního názoru vysloveného odvolacím soudem v dřívějším zrušovacím rozhodnutí“, dovolatel současně uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel ve svém dovolání poukazoval na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí se vůbec nevypořádal s tím, že ve svém předchozím rozhodnutí (z 27. 3. 2001, sp. zn. 23 Co 49/2002 Městského soudu v Praze) vyslovil tento odvolací soud závazný právní názor, v souladu s nímž soud prvního stupně rozhodl; nyní však odvolací soud „svým dovoláním napadeným rozsudkem z 26. 3. 2003 svůj dříve vyslovený právní názor zcela popřel“.

Dovolatel vytýkal nepravdivost závěru odvolacího soudu, že „žalovaný V. W. v řízení spolehlivě doložil, že jeho otec byl vlastníkem staveb, které si postavil na pozemku B.“. Dovolatel vytýkal rovněž nesprávnost zjištění, že otec žalovaného V. W. byl vždy pouze nájemcem předmětných prostor, které byly ve spoluvlastnictví členů rodiny B.“. Podle názoru dovolatele žalovaný V. W. nikdy v průběhu tohoto sporu nenabídl jediný důkaz o tom, že jeho otec byl vlastníkem sporných budov; odvolací soud tedy rozhodl zcela v rozporu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně.

Dovolatel také vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že pominul další žalobní návrhy žalobce, jimiž se vůbec nezabýval, ale takto vlastně bez dalšího popřel existenci nároků žalobce.

Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uváděli, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládají za správné a dovolání dovolatelů pokládají za nedůvodné. Odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí (ve zrušovacím usnesení z 27. 3. 2001, sp. zn. 23 Co 49/2001 Městského soudu v Praze) nezaujal právní názor, že je dohoda o vydání věci z 30. 9. 1991 neplatná, jak se domnívá dovolatel, nýbrž jen právní názor, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti této dohody. Žalovaní vyslovovali svůj názor, že žalující státní podnik v tomto řízení neprokázal přesvědčivě vlastnictví státu k nemovitostem, jež jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné, a neprokázal rovněž, že by mu náleželo právo hospodaření k těmto nemovitostem. Podle názoru žalovaných neprokázal žalobce v tomto řízení ani to, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zejména pokud nyní (po nabytí účinnosti zákona č. 220/2000 Sb.) šlo o naléhavý právní zájem na určení práva hospodaření s majetkem státu. Podle názoru žalovaných vlastně nyní dovolatel popírá i to, co v samotné dohodě o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. dříve sám uznal. Žalobce se také včas nedovolal relativní neplatnosti dohody o vydání věci, a to ve smyslu ustanovení § 49a občanského zákoníku. Podle názoru žalovaných dovolatel ve svém dovolání nebere zřetel ani k právní úpravě, jež byla platná do 1. 1. 1951, tj. k nabývání vlastnictví zřízením stavby na cizím pozemku, kdy totiž podle této dříve platné právní úpravy mohl existovat rozdíl mezi evidovaným stavem v pozemkové knize a mezi vlastnictvím nabývaným originárně např. výstavbou nemovitosti.

Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. pře 1. 1. 2001), nestanoví-li tento zákona jinak (např. v bodech 15 a 17 uváděných přechodných ustanoveních zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolání dovolatele je tu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok dovolání napaden; rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 občanského soudního řádu); je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, jako i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) téhož právního předpisu, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k výkladu pojmu „skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“ uvedeno: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.

Podle ustanovení § 226 odst. 1 občanského soudního řádu, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupě odvolacím soudem zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupě vázán právním názorem odvolacího soudu.

Již v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě před ním provedeného dokazování, je nutno, aby důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.

Tato citovaná ustanovení občanského soudního řádu, jakož i uvedené závěry z uveřejněné judikatury soudů musel mít dovolací soud především na zřeteli při posuzovaní důvodnosti dovolání dovolatele, které bylo přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a v němž dovolatel jako důvody uváděl, jak již shora konstatováno, že odvolací soud nesprávně „změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo vydáno na základě právního názoru vysloveného odvolacím soudem v dřívějším zrušovacím rozhodnutí“, a také, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Ve svém usnesení z 27. 3. 2001, sp. zn. 213 co 49/2001 Městského soudu v Praze, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 10. 2000, čj. 8 C 16/99-91, uváděl odvolací soud tyto právní závěry: „Za situace, kdy žalobce změnil žalobní návrh (a dožadoval se určení, že má ke sporným věcem právo hospodaření), nic nebrání v tom, aby takový žalobní návrh mohl být projednán a mohlo o něm být rozhodnuto v souvislosti s dalšími nároky, které žalobce v řízení též uplatnil. Žalobce byl osobou která v důsledku restitučního zákona vydala žalovanému předmětné nemovitosti, a jestliže nyní zpochybňuje z důvodů uvedených v žalobě tuto dohodu nelze jí bránit v tom, aby se svých nároků mohla domáhat i cestou soudní. Z toho lze dovodit, že žalobce má naléhavý právní zájem na rozhodnutí, jehož se domáhá v souvislosti se změnou žalobního návrhu. V současné době je žalovaná společnost A. C. zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník a v předchozí době tam byl uveden žalovaný V. W. jako osoba oprávněná, které byla věc vydána, v čemž lze též spatřovat zájem žalobce na rozhodnutí, jehož se domáhá. Odvolací soud sám ve věci rozhodnout nemohl, neboť by tím účastníkům řízení odepřel právo podat proti rozhodnutí, které řešilo otázky, jimiž se soud prvního stupně nezabýval, řádný opravný prostředek“.

V rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 6. 2002, čj. 8 C 16/99-131, bylo ohledně předmětných nemovitostí (tj. pozemku parc. č. 98/2 v katastrálním území K. i ohledně nynějšího objektu občanské vybavenosti čp. 361 v K.) uvedeno, že „otec žalovaného V. W. nebyl vlastníkem těchto nemovitostí a tyto měl vždy jen v nájmu“, takže „žalovaný V. W. a ani jeho předchůdce nebyli vlastníky předmětných nemovitostí“.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí z 26. 3. 2003 (sp. zn. 23 Co 60/2003 Městského soudu v Praze), třebaže „vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně“, uvedl, že „otec žalovaného V. W. byl vlastníkem staveb, jejichž vydání se na žalobci, který je měl v té době v držení, domáhal“; byl tedy odvolacím soudem uváděn údaj rozdílný od údajů i závěru soudu prvního stupně.

Vzhledem k uvedeným okolnostem dovolací soud neshledal opodstatněnými důvody, které dovolatel ve svém dovolání uváděl s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu i na ustanovení § 226 odst. 1 občanského soudního řádu, ale má za to, že řízení před odvolacím soudem je v daném případě postiženo vadou, která mohla míta za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu). Dovolací soud je totiž toho názoru, že i v tomto případě bylo nutno vycházet z již citovaného právního závěru z uveřejněné judikatury, že totiž chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně ohledně vlastnictví právního předchůdce žalovaného V. W. k předmětu dohody z 30. 9. 1991 (uzavřené mezi ním a žalujícím státním podnikem Č. . o.), bylo nutné, pokud nezvolil postup podle ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu, aby ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 občanského soudního řádu, aby ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 občanského soudního řádu přikročil k opakování nebo k doplnění dokazování ohledně uvedené okolnosti, na niž mělo jiný výsledný hodnotící názor než soud prvního stupně, jenž vycházel z jiného skutkového zjištění.

Jestliže odvolací soud takto nepostupoval, nebylo možné pokládat rozhodnutí odvolacího soudu za správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.

Věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 6. 2002, čj. 8 C 16/99-131. V tomto dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu.

Při rozhodování o dosavadních nákladech řízení bude třeba mít na zřeteli i náklady řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. srpna 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 31. August 2004