JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 147/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele Města P., zastoupeného JUDr. L. P., starostou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 8. 2005, sp. zn. 6 Co 1647/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 679/2003 (žalobce Města P. proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sekce územního pracoviště, 371 03 české Budějovice, Mánesova 3, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 8. 2005, sp. zn. 6 Co 1647/2005, i rozsudek Okresního soudu v Písku z 24. 1. 2005, čj. 6 C 679/2003-77 (ve znění doplňujícího usnesení z 30. 5. 2005, čj. 6 C 679/2003-87).

II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Písku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 6. 6. 2003, se žalující město domáhalo, aby soud svým rozsudkem určil, že Město P. je vlastníkem zemědělské hospodářské budovy na stavební parcele č. 621/2, průmyslového objektu na stavební parcele č. 621/3, dále pozemku parc. č. 1801/7 (o výměře 546 m2), a pozemku parc. č. 1800/8 (o výměře 134 m2), pozemku parc. č. 621/2 (o výměře 296 m2) a pozemku parc. č. 621/3 (o výměře 355 m2) v katastrálním území P. (B. předměstí). V žalobě bylo uvedeno, že jde o nemovitosti v T. ulici v areálu, v němž jsou vstavěny garáže pro nákladní i osobní automobily, dílny a budova sociálních zařízení, využívané Domovní bytovou správou; menší číst areálu je pronajata fyzickým i právnickým osobám. V žalobě žalobce bylo dále uvedeno, že tyto uváděné nemovitosti původně patřily k domu čp. 323 v P. (dům čp. 323 a část pozemku parc. č. 621/1 byly vydány oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb.); také sousední dům čp. 63 v P., který sloužil a slouží jako přístupová cesta k areálu garáží byl vydán oprávněným osobám, následně byl prodán a nyní patří společnosti I. l., s.r.o. V březnu 1992 byla uzavřena mezi Podnikem bytového hospodářství P. (jako převodcem) a Městem P. postupní smlouva, v níž bylo chybně uvedeno i čp. 63 v P. („garáže pod čp. 63“), když tento dům byl už v té době vydán oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb. V návaznosti na uvedenou postupní smlouvu vedlo a vede Město P. garáže v T. ulici i ve své inventuře majetku (v pořizovací ceně 1.174.946,- Kč podle téže postupní smlouvy). Okresní úřad P. nabídl dne 16. 7. 1999 svým přípisem shora uvedené nemovitosti k prodeji do vlastnictví města. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových odmítl dořešit věc formou notářského prohlášení, kterým by byla doplněna již uvedená postupní smlouva z března 1992. Proto se žalobce domáhá určení svého vlastnictví žalobou proti státu (České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), a to ohledně nemovitostí, které jsou nyní v užívání Domovní bytové správy města P., která byla zřízena jako nástupnická organizace dřívějšího Podniku bytového hospodářství P.

Za žalovanou Českou republiku navrhl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových zamítnutí žaloby žalobce. Ve vyjádření tohoto úřadu k žalobě žalobce bylo uvedeno, že za Českou republiku se Okresní úřad P. ujal prozatímní správy státního majetku, o nějž v tomto řízení jde, na základě výzvy Katastrálního úřadu v P. dne 18. 1. 1999 podle vyhlášky č. 61/1986, o prozatímní správě národního majetku. Nemovitosti byly v té době zapsány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 7 pro katastrální území P. jako vlastnictví České republiky, ve správě Podniku bytového hospodářství P., státního podniku v likvidaci; uvedený podnik byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích již 22. 1. 1993; Okresní úřad P. nabídl převzaté nemovitosti (využívané Domovní bytovou správou Písek) ke koupi Městu Písek, ale nabídka nebyla přijata. Za této situace, kdy předmět sporu je majetkem státu, k němuž měl Podnik bytového hospodářství jen právo hospodaření, nemohl být tento majetek převeden z vlastnictví státu do vlastnictví obce smlouvou uzavřenou mezi uvedeným státním podnikem v likvidaci a Městem P. Postupní smlouva mezi těmito smluvními účastníky byla uzavřena v rozporu s ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.), jenž měl pro likvidaci státního podniku jinou právní úpravu ve svém § 47b. Žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je proto toho názoru, že žalobcem uváděná postupní smlouva není platná.

Rozsudkem Okresního soudu v Písku z 8. 4. 2004, čj. 6 C 679/2003-31, byla zamítnuta žaloba žalujícího Města P. se žalobním návrhem, aby rozsudkem soudu bylo určeno, že žalobce je vlastníkem zemědělské hospodářské budovy na stavební parcele č. 621/2, dále průmyslového objektu na stavební parcele č. 621/3, pozemku parc. č. 1801/7 (o výměře 546 m2), pozemku parc. č. 1800/8 (o výměře 134 m2), pozemku parc. č. 621/2 (o výměře 296 m2) a pozemku parc. č. 621/3 (o výměře 355 m2) v katastrálním území P. (B. předměstí). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 4. 8. 2004, sp. zn. 6 Co 1340/2004, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení před ním zůstala neúplně objasněna otázka, zda postupní smlouva, uzavřená dne 31. 3. 1992 mezi Podnikem bytového hospodářství P. (v likvidaci) a Městem P., byla nebo nebyla v rozporu s ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb., zejména s jeho ustanovením § 10 o souhlasu příslušného orgánu k uzavření takové smlouvy.

V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Písku rozsudek z 24. 1. 2005, čj. 6 C 679/2003-77, jímž byla žaloba Města P. proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových opět zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok tohoto rozsudku byl pak ještě doplněn usnesením Okresního soudu v Písku z 30. 5. 2005, čj. 6 C 679/2003-87, o výrok ukládající žalobci zaplatit na účet Okresního soudu v Písku na úhradě placených nákladů řízení 5.250,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobce nebyla shledána důvodnou. Soud prvního stupně pokládal za zjištěno, že při uzavírání postupní smlouvy z 31. 3. 1992, uzavřené mezi Podnikem bytového hospodářství P. (v likvidaci) a Městem P., postupoval likvidátor uvedeného podniku v rozporu s ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.), které mu ukládalo zpeněžit majetek likvidovaného podniku v dražbě; jiným způsobem mohl likvidátor postupovat jen se souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, avšak takový souhlas tu udělen nebyl (jak to soudu sdělilo ve své zprávě Ministerstvo financí ČR dne 7. 1. 2005). Došel proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že uváděná postupní smlouva z 31. 3. 1992 je neplatná vzhledem na ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb., a to ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku.

O odvolání žalujícího Města Písek proti rozsudku Okresního soudu v Písku z 24. 1. 2005, čj. 6 C 679/2003-77 (ve znění doplňujícího usnesení z 30. 5. 2005, čj. 6 C 679/2003-87) rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 30. 8. 2005, sp. zn. 6 Co 1647/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil správná skutková zjištění a věc posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud shodně s názorem soudu prvního stupně měl za to, že postupní smlouva z 31. 3. 1992 byla s Městem P. uzavřena likvidátorem Podniku bytového hospodářství P. bez souhlasu příslušného orgánu uvedeného v § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., takž postup likvidátora při uzavírání smlouvy z 31. 3. 1992 byl v rozporu s ustanovením § 47b zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož likvidátor mohl zpeněžit majetek likvidovaného podniku jen prodejem ve veřejné dražbě; jiným způsobem bylo možné postupovat jen se souhlasem uděleným podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Takový souhlas však v daném případě dán nebyl. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že byla-li smlouva z 31. 3. 1992 uzavřena v rozporu se zákonem, je neplatná. Námitky žalobce, že uvedené novelizované ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. platilo v době uzavření smlouvy pouze jeden měsíc, že neplatnost smlouvy žalobce nezpůsobil a že likvidace Podniku bytového hospodářství P. nebyla v době uzavření smlouvy ještě dokončena, neshledal odvolací soud opodstatněnými.

Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení odvolacího rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Městu P. dne 22. 9. 2005 a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Písku dne 10. 11. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů v daném případě pochybily, když postup likvidátora Podniku bytového hospodářství P., státního podniku, posuzovaly podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění pozdějších předpisů), když správně být postup likvidátora odpovídat ustanovením zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (ve znění pozdějších předpisů), dále podle hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.) a podle zákona č. 111/1950 Sb., o státním podniku. Jestliže totiž, jak dovozovaly soudy obou stupňů v tomto řízení, nebyla likvidace Podniku bytového hospodářství P., s. p., řádně dokončena (když jeho majetek nebyl realizován dražbou), pak v takovém případě mohlo být postupováno podle hospodářského zákoníku a podle zákona č. 111/1950 Sb., o státním podniku, a majetek měl být vydán zřizovateli. Protože však u majetku, jehož se týká toto soudní řízení, bylo rozhodnuto zakladatelem podniku a privatizační komisí ještě před novelizací zákona č. 92/1991 Sb. zákonem č. 92/1992 Sb., mělo tu být postupováno podle zákona č. 427/1990 Sb. U Podniku bytového hospodářství P., s. p., nebyl důvod pro tzv. velkou privatizaci a pokud do ní nebyl zařazen (nebyl uveden v příslušných seznamech) , potom privatizace uvedeného podniku měla být zařazena do malé privatizace a na ni se nemohlo vztahovat ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.) o tzv. velké privatizaci. Podle názoru dovolatele vylučovala existence úpravy v § 4 zákona č. 92/1991 Sb. použití ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb. na daný případ. Podle názoru dovolatele je tedy postupní smlouva platná; v této smlouvě bylo pouze chybně uvedeno „čp. 63 v T. ulici“ v P., když tato nemovitost byla již dříve vydána oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb.; žalobce se také o nemovitosti, jichž se tento spor týká, staral, udržoval je a prováděl na nich opravy prostřednictvím Domovní a bytové správy P. Žalobce je tedy toho názoru, že nemovitosti, uvedené v jeho žalobě, jsou jeho vlastnictvím.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo právní otázku řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 679/2003 Okresního soudu v Písku, ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo však třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Šlo tu o právní věc, v níž byla řešena otázka určení toho, zda žalující obec (město) má vlastnické právo k nemovitostem, uváděným v řízení tímto žalobcem, získaným smluvně (tzv. postupní smlouvou z 31. 3. 1992 od státního podniku v likvidaci); účastníky řízení tu byli žalující město a stát (Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), tedy subjekty, které mají právní vztah k účastníkům postupní smlouvy z 31. 3. 1992, jíž byl sledován záměr převést věci z majetku státu do vlastnictví Města P.).

Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, za tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se právní postavení žalobce stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tak, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) občanského soudního řádu. V nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 6. 1995, III.US 17/95, uveřejněném pod č. 35 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že při podání žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu“ musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být žalobce ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě“.

V daném případě žalobce v žalobě uváděl, že svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem v katastrálním území P. odůvodňuje tak, že tyto nemovitosti užívá, stará se o ně s péčí řádného hospodáře a domáhá se zápisu do katastru nemovitostí a potvrzení svého vlastnictví“. Žalobce je přesvědčen, že vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě, nabyl smlouvou postupní z 31. 3. 1992, uzavřenou v rámci dokončení likvidace Podniku bytového hospodářství P., státního podniku, postupem podle § 27a a násl. bývalého hospodářského zákoníku a podle zákona č. 111/1950 Sb., o státním podniku, mezi DPH P. (v likvidaci) zastoupeným jeho likvidátorem, jako převodcem na straně jedné, a obci města P., zastoupenou jejím starostou, jako nabyvatelem na straně druhé“. Žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových byla toho názoru, že „postupní smlouva, kterou byly nemovitosti převedeny do majetku města P., je neplatná od samého počátku.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl zaujat názor, že „lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto právního vtahu nebo práva týká (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu)“. Předběžně otázku platnosti smlouvy může soud zásadně posoudit, když účastníky řízení jsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely; bez toho je to možné jen v řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V usnesení Ústavního soudu ČR z 9. 10. 1998, IV.ÚS 350/97, uveřejněném pod č. 58 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo k otázce přezkoumávání platnosti smluv uzavřených v procesu privatizace, vyloženo, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, je třeba interpretovat tak, že z něj nelze vyvozovat nepřípustnost přezkumu platnosti smluv, uzavřených v procesu privatizace podle § 47 zákona č. 92/1991 Sb.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 3. 10. 2001, II.ÚS 93/99, uveřejněném pod č. 141 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo připuštěno, že podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, stát vystupuje a vlastnictvím disponuje v rámci soukromoprávních vztahů.

Z nálezu Ústavního soudu ČR z 25. 1. 2001, IV.ÚS 67/2000, uveřejněného pod č. 17 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, lze ještě připomenout zdůraznění odpovědného provedení a hodnocení důkazů v občanském soudním řízení obecnými soudy v případě, kdy účastník řízení nabídl provedení důkazů k objasnění sporné otázky, týkající se aplikace zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby.

V daném případě při posuzování platnosti žalobcem uváděné postupní smlouvy z 31. 3. 1992, uzavřené mezi Podnikem bytového hospodářství P., s.p., zastoupeným likvidátorem podniku, a Obcí města P. „v rámci dokončení likvidace PBM P., s. p., postupem podle § 27a a násl. hospodářského zákoníku a podle zákona č. 111/1950 Sb.,“ dospěl soud prvního stupně ve svém rozsudku z 24. 1. 2005 (čj. 6 C 679/2003-77 Okresního soudu v Písku) k závěru, že „postupní smlouva je neplatná s ohledem na ustanovení § 47b zákona č. 92/1991 Sb.“. Odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 8. 2005 (sp. zn. 6 Co 1647/2005 Krajského soudu v Českých Budějovicích) dospěl k závěru, že „postupní smlouva ze dne 31. 3. 1992 je neplatná pro rozpor se zákonem, neboť k ní nebyl dán souhlas orgánu uvedeného v § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a postup likvidátora při uzavření smlouvy je v rozporu s ustanovením § 47b zákona č. 92/1991 Sb.“.

Žalobce již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a posléze pak zevrubně ve svém dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu tvrdil, že soudy prvního a druhého stupně pochybily, když postup likvidátora posuzovaly podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění pozdějších předpisů), když správně měl být tento postup posuzován, podle názoru dovolatele, podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodu vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, podle hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.) a podle zákona č. 111/1950 Sb., o státním podniku; žalobce, který je dovolatelem v řízení o dovolání, vytýkal, že se soudy nezabývaly objasněním a posouzením věci podle těchto právních předpisů.

Za uvedených okolností nebylo tedy možné v dovolacím řízení přisvědčit názoru, že v tomto soudním řízení byla základní právní otázka sporu posouzena v plném souladu s hmotněprávními předpisy, která se posouzení této právní věci mohly týkat a nikoli jen podle zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů, zejména zákona č. 92/1992 Sb.). V tomto smyslu bylo nutno dospět k názoru, že tu rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo v celém rozsahu základní otázku posuzovaného sporu v plném souladu s hmotněprávní úpravu smluvních převodů majetku státních podniků na obce, jež byla účinná v době, kdy v tomto případě k takovému převodu došlo, tj. v březnu 1992. Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě zaujmout právní názor, že tu byla uvedená závažná právní otázka odvolacím soudem řešena v plném souladu s hmotným právem, Proto dovolací soud z tohoto důvodu shledal dovolání dovolatele přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Z týchž důvodů bylo nutno posoudit i otázku důvodnosti přípustného dovolání dovolatele i v tom směru, zda lze rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním pokládat za rozhodnutí spočívající plně na správném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), když otázka smluvního převodu věcí z majetku státu do vlastnictví obce postupní smlouvou z 31. 3. 1992 nebyla odvolacím soudem posouzena všestraněji než jen z hlediska aplikace jednoho z právních předpisů (zákona č. 92/1991 Sb.) a nikoli také z hlediska aplikace dalších právních předpisů, jež se tohoto smluvního převodu mohly týkat, jak tuto okolnost tvrdil a dovozoval žalobce (dovolatel) v tomto soudním řízení. Vyvrácení tohoto tvrzení tu není možné bez dalšího doplnění dokazování, které dovolací soud provádět nemůže (srov. § 243a odst. 2 občanského soudního řádu). V uvedeném smyslu posoudil dovolací soud dovolání dovolatele i jako dovolání důvodné podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, když vzhledem k neúplnému posouzení odvolání odvolatele odvolacím soudem nelze jeho rozhodnutí pokládat za správné, jestliže toto posouzení se nezabývalo i úvahami z hlediska dalších hmotněprávních předpisů, které se této právní věci týkaly. Přikročil proto odvolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věta za středníkem, občanského soudního řádu.

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (§ 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení soud prvního stupně po odpovídajícím doplnění zjištěného skutkového stavu (o jehož potřebě se zmiňuje např. i již dříve soudem vyžádaná závažná zpráva Ministerstva financí ze 7. 1. 2005, založená na č.l. 67 a 68 spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 6 C 679/2003), uskutečněném v součinnosti s účastníky řízení (§ 6 občanského soudního řádu a s využitím jejich důkazních návrhů (§ 120 odst. 1 občanského soudního řádu), posoudí znovu tu otázku, zda smluvní převod nemovitých věcí z majetku státu do vlastnictví obce podle žalobcem předložené postupní smlouvy z 31. 3. 1992, uzavřené státním podnikem (zastoupeným jeho likvidátorem) a Městem P. může obstát (z hlediska jejího souladu s právními předpisy) nejen při posouzení podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., ale i při posouzení podle dalších právních předpisů, jež se mohly této posuzované otázky týkat, zejména pak žalobcem zdůrazňovaného zákona č. 427/1990 Sb., jakož i v postupní smlouvě z 31. 3. 1992 výslovně uváděného zákona č. 109/1964 Sb. (dřívějšího hospodářského zákoníku) a dále uváděného zákona č. 111/1950 Sb. (dříve platného zákon o státním podniku).

V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu).

Ve svém novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně o náhradě dosavadních nákladů řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. února 2006

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 23. February 2006