JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1457/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele D. C., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 2. 11. 2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 135/95 (žalobce D. C., zastoupeného J. V., proti žalovanému Č. s. t. v., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci u soudu 26. 10. 1995, původními žalobci J. C., D. C. a O. C., a to o vydání domu čp. 51 a pozemků parc. č. 669 a parc. č. 1751/1 v katastrálním území U., okres K., bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kladně z 25. 7. 2001, čj. 8 C 135/95-154. Tímto rozsudkem bylo především rozhodnuto o zastavení řízení o žalobním návrhu žalobkyně J. C. Dále byl zamítnut žalobní návrh, aby bylo žalovanému uloženo vydat žalobcům D. C. a O. C. (každému jednou ideální čtvrtinou vzhledem k celku) ideální polovinu uvedeného domu a uvedených pozemků v U. Žalovanému D. C. a žalovanému O. C. bylo uloženo zaplatit žalovanému Č. s. t. v. na náhradu nákladů řízení 7.530,- Kč a Okresnímu soudu v Kladně 7.990,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců D. C. a O. C. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 25. 7. 2001 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 3. 4. 2002, sp. zn. 30 Co 74/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobcem D. C. a žalovaným Č. s. t. v., jakož i ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k žalobci D. C. a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem O. C. a žalovaným ČSTV byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci O. C. bylo uloženo zaplatit 3.765,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku žalovanému a dále byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci O. C. bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Kladně 3.995,40 Kč do tří dnů od právním moci rozsudku. V zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalobci O. C. bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 3.137,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O dovolání žalobce O. C. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 4. 2002, sp. zn. 30 Co 74/2002, bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu z 30. 10. 2003, 28 Cdo 1850/2002, tak, že toto dovolání bylo odmítnuto a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze 16. 5. 2005, čj. 8 C 135/95-281. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce D. C., jíž se domáhal, aby žalovanému Č. s. t. v. bylo uloženo vydat žalobci ideální polovinu domu čp. 51 a pozemku parc. č. 669 i pozemku parc. č. 1751/1 v katastrálním území U. (se všemi součástmi a příslušenstvím), zapsaných na listu vlastnictví č. 53 pro katastrální území a obec U. u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště K. Žalobci D. C. bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 13.252,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě i Okresnímu soudu v Kladně 12.957,50 Kč.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní vlastnice nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, J. C. je získala v roce 1954 spolu s dalšími spoluvlastníky F. M., A. F. a Ing. K. F. Prodali je pak smlouvou ze 7. 5. 1957 Kombinátu kamenouhelných dolů v K. za 129.077,- Kč. Na žalovaný Č. s. t. v. přešly tyto nemovitosti smlouvou o přechodu majetku, práv a závazků, uzavřenou mezi bývalou Č. k. s. a t. s. a Č. s. t. v.

Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že v řízení byl proveden důkaz znaleckým posudkem, vypracovaným znaleckým ústavem K., s.r.o., podle něhož nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, ke dni uzavření uvedené kupní smlouvy ze 7. 5. 1957, měly cenu 111.523,- Kč; porosty na pozemcích parc. č. 669 a 1751/1 v U. pak byly oceněny částkou 5.859,- Kč (podle ocenění provedeného Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů).

Žalobce D. C. pokládal soud prvního stupně za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., když tento žalobce vstoupil do práv původní vlastnice J. C., která dne 27. 4. 1995 podala výzvu k vydání nemovitostí, ale zemřela 30. 8. 1995, aniž by nárok na vydání věci podala u soudu ve stanovené roční lhůtě; žalobce však podal svou žalobu o vydání nemovitostí dne 26. 10. 1995.

Soud prvního stupně posoudil tuto právní věc podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Po provedení dokazování však dospěl soud prvního stupně k závěru, že v daném případě nedošlo k prodeji nemovitostí smlouvou ze 7. 5. 1957 ze strany prodávajících v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně proto žalobu žalobce D. C. zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce D. C. proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze 16. 5. 2005, čj. 8 C 135/1995-281, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 2. 11. 2005, sp. zn. 30 Co 475/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odvolací soud uváděl v odůvodnění rozsudku, že neshledal odvolání žalobce opodstatněným. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě nebyly splněny zároveň oba zákonné předpoklady uvedené v § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., tj. tíseň i nápadně nevýhodné podmínky. Prodávající uváděnou kupní smlouvu ze 7. 5. 1957 uzavřely skutečně v tísni (zejména v důsledku nutnosti uhradit nedoplatek na dědické dani v částce 200.000,- Kč). Nebylo však v tomto soudním řízení zjištěno, že by nemovitosti byly prodány za nápadně nevýhodných podmínek, když totiž v této smlouvě byla sjednána kupní cena 129.077,- Kč a podle znaleckých posudků, provedených v soudním řízení, byly nemovitosti oceněny částkou 110.564,40 Kč (bez porostů) a 111.524,- Kč (rovněž bez porostů), tedy nižší částkou, než za kterou byly nemovitosti původními spoluvlastníky prodány (porosty byly znalci oceněny částkou 5.859,- Kč) Byl proto odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu žalobce o vydání nemovitostí zamítl: proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 13. 2. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 13. 4. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Kladně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu tu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel uváděl, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v daném případě nebyl splněn při uzavření kupní smlouvy ze 7. 5. 1957 zákonný předpoklad podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. – existence nápadně nevýhodných podmínek.

Dovolatel poukazoval na to, že v řízení provedené posudky znalce Ing. L. a znaleckého ústavu K., s. r.o., vycházely z posudku znalce V. z roku 1956, který se se stavem nemovitostí seznámil rok před uzavřením smlouvy a stav nemovitostí v posudku popsal. Dovolatel vyjadřoval své přesvědčení, že následující znalecké posudky Ing. L. a znaleckého ústavu K., s.r.o., neměly vycházet z posudku znalce V., ale měly být nezávislými znaleckými posudky. Dovolatel vytýkal, že ani znalec L., ani znalecký ústav K. se nevypořádali s námitkou, že do ceny nemovitostní nebyla promítnuta pojišťovací hodnota nemovitostí. Dovolatel byl dále toho názoru, že tu je otázkou zásadního významu otázka nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy ze 7. 5. 1957; tyto nápadně nevýhodné podmínky spočívaly zejména v tom, že rodina žalobce neměla v době prodeje do nemovitosti přístup, nemovitosti byl okupovány budoucím vlastníkem, a to včetně všeho původního zařízení, které mělo značnou cenu (jak se to projevilo i v pojistné smlouvě) včetně drahých perských koberců, obrazů a nábytku).

Dovolatel vytýkal i nesprávnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vůči Českému státu – Okresnímu soudu v Kladně, neboť tu šlo o restituční právní věc, která by měla být osvobozena od soudních poplatků a nákladů.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 135/95 Okresního soudu v Kladně), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda odvolací osud ve svém rozsudku, napadeném dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož povinnost vydat věc podle tohoto zákona se vztahuje i na případy, kdy věc v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na stát na základě kupní smlouvy, uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

K ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo:

„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.

Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající právní úkon, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.

Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící a předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích výrazně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.

Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů dovolací soud vychází i v tomto případě. Zároveň však bylo nutno konstatovat, že z týchž výkladových právních závěrů vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 11. 2005 (sp. zn. 30 Co 437/2005 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele; odvolací soud nevycházel z rozdílných právních závěrů, které by bylo možné posoudit jako řešení právní otázky (tj. především otázky aplikace a výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jmenovitě ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ tohoto zákona) v rozporu s hmotným právem, jak to má na zřeteli ustanovneí § 237 odst. 3 občanského soudního řádu. Z citovaného judikátu, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soude, je také zřejmé, že tu nejde o právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (srov. § 237 odst. 3 občanského soudního řádu).

Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu jsou u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu nebylo shledáno řešení právní otázky odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázky, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Pokud dovolatel uplatňoval proti rozsudku odvolacího soudu výtky neúplnosti provedeného dokazování nebo nesprávného hodnocení důkazů, bylo již rovněž v uveřejněné judikatuře vyloženo (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že tyto okolnosti nejsou obsaženy v taxativně stanovených dovolacích důvodech, zakotvených v občanském soudním řádu (srov. § 241a občanského soudního řádu). V uváděném rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly zaujaty tyto právní závěry: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou samá o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestli zakládají některý z důvodů výslovně uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.

Nebylo tedy možné posoudit dovolání dovolatele jako dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.

Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. června 2006

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. June 2006