JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1456/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. J. M. a 2. V. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 11. 2007, sp. zn. 20 Co 324, 325/2007, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 187/95 (žalobců J. M. a V. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným: a) Ing. J. J, a b) O. J., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:

Dovolání dovolatelů se odmítají.

Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 15. 8. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 23. 5. 2006, č. j. 32 C 187/95-234, a usnesením Městského soudu v Brně z 28. 2. 2007, č. j. 32 C 187/95-266. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, kterou se domáhaly proti žalovaným vydání nemovitostí – domu čp. 2670 a pozemků parc. č. 5365/9 a parc. č. 5363/7 v katastrálním území Ž., zapsaných na listu vlastnictví č. 3484 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště B.). Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Městského soudu v Brně na náhradu nákladů řízení placených státem 55.062,10 Kč (jak tato částka byla stanovena usnesením Městského soudu v Brně z 28. 2. 2007, č. j. 32 C 187/95-266).

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku a proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 11. 2007, sp. zn. 20 Co 324, 325/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byly rozsudek Městského soudu v Brně z 23. 5. 2006, č. j. 32 C 187/95-234, i usnesení téhož soudu z 28. 2. 2007, č. j. 32 C 187/95, potvrzeny. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 14.994,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že Krajský soud v Brně se již jednou zabýval svým předchozím rozhodnutím otázkou výběru žalovaných, případně jejich právních předchůdců, při získání nemovitostí, o němž jde v tomto řízení, z vlastnictví státu s přihlížením k postupu, který byl v době získání nemovitostí z národního majetku žalovanými stanoven směrnicemi č. 10/1964 ve Věstníku Ministerstva financí. Žalobci v průběhu tohoto soudního řízení opakovaně namítali, že „o odkoupení rodinného domku čp. 2670 v B. v roce 1983 nežádali žalovaní jako rodina, ale pouze otec J. J., který následně získal do spoluvlastnictví s manželkou jednu polovinu uvedené domovní nemovitosti“ zároveň se získáním pozemku do osobního užívání. Žalobci svůj nárok na vydání v žalobě uvedených nemovitostí odůvodňovali tím, že ohledně těchto nemovitostí došlo rozhodnutím soudu v trestním řízení k jejich propadnutí ve prospěch státu, když tehdy vycestovali na zájezd do J., odkud se do ČSSR nevrátili a byli v trestním řízení soudním odsouzeni pro tehdy trestný čin opuštění republiky; ohledně žalovaných pak žalobci měli za to, že získali jejich státu propadlé nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění; proto poté, co byli soudem rehabilitování podle zákona č. 119/1990 Sb., vyzvali žalované dne 25. 6. 1995 k vydání nemovitostí, ale ty jim žalovanými vráceny nebyly. Odvolací soud při posuzování žalobního návrhu žalobců pak poukazoval na své předchozí zrušovací usnesení ze 7. 8. 1998, sp. zn. 20 Co 563/97, a měl za to, že soud prvního stupně v dalším řízení z něj správně vycházel.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) poukazoval zejména na obsah spisu Města B. (Rp-J-2889/83), který však obsahuje pouze dopisy, kterými se tehdy jednotlivý zájemci hlásili o možnost odkoupení nemovitostí, ale nejsou v tomto spise již žádné další protokoly o jednání ohledně výběru kupujících z řad jednotlivých uchazečů o koupi nemovitostí z národního majetku, z nichž by bylo možné přesvědčivě dovodit, na základě jakých podkladů bylo přistoupeno k odprodeji nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, rodině J.. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že „žalobci v průběhu řízení u soudu nenavrhli k provedení žádný důkaz, kterým by měl být zpochybněn výběr rodiny J. pro odkoupení nemovitostí z národního majetku“. Odvolací soud tedy dovozoval, že byla-li domovní nemovitost pak prodána nejen rodině uchazeče o koupi J. J., ale i jeho syna, pak tímto postupem byl uspokojen širší okruh uchazečů než pouze jedné rodiny a vyřešila se tím bytová situace jak rodičů J., tak i jejich syna s manželkou“. Odvolací soud dále poukazoval na to, že „co se týká ceny prodávané nemovitosti, nakonec se v dalším řízení o této právní věci prokázalo, že byla prodána rodině J. za cenu vyšší, než byla tehdejší vyhlášková cena, což nasvědčuje tomu, že tu nešlo o neoprávněné zvýhodnění těchto zájemců o odkoupení nemovitosti“, ani o porušení cenových předpisů, tehdy platných.

Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě žalobců (kteří jsou oprávněnými osobami podle ustanoveni § 19 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) nebylo možné vyhovět, protože „žalovaní nejsou osobami povinnými, poněvadž nesplňují kriteria daná pro povinné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nezískali na základě protiprávního zvýhodnění ani v rozporu s tehdejšími právními předpisy“. Odvolací soud neshledal opodstatněným tvrzení žalobců, že by tu došlo k výběru uchazečů o koupi rodinného domku z národního majetku z toho důvodu, že by žalovaní (případně jejich právní předchůdci) byli vybráni pro tuto koupi jako „političtí prominenti“, kterým by byla nemovitost prodána zjevně přednostně před ostatními zájemci za nepřiměřeně výhodných podmínek.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobců o vydání nemovitostí, jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu) včetně i správných výroků týkajících se nákladů řízení mezi účastníky řízení i ohledně nákladů, které vznikly v tomto řízení státu (§ 148 odst. 1 občanského soudního řádu). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 5. 12. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Městského soudu v Brně 9. 1. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Dovolatelé zdůrazňovali, že v řízení o této právní věci bylo doloženo, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 19 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když byli rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. ohledně odsuzujícího rozsudku trestního soudu z 30. 3. 1984 (sp. zn. 5 T 66/84 Městského soudu v Brně), jímž jim byl uložen i trest propadnutí majetku. Naopak však žalovaní jsou, podle názoru dovolatele, povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Dovolatelé poukazovali na to, že soudy obou stupňů se v této právní věci zabývaly otázkou ceny, za niž byly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení nabyty žalovanými zejména smlouvou z 28. 8. 1984 o koupi domu čp. 2670 v katastrálním území Ž., a zabývaly se také tím, zda žalovaní byli či nebyli při této koupi protiprávně zvýhodněni pro nějaké tehdejší politické zásluhy. Podle názoru dovolatelů však bylo pochybením soudů obou stupňů, že se vůbec nezabývaly tehdejším postavením otce žalovaného Ing. J. J. – J. J., a to z toho hlediska, zda jeho tehdejší společenské postavení a politické postoje ovlivnily výsledek výběrového řízení ohledně prodeje rodinného domku čp. 2670 na pozemku parc. č. 5365/1 v katastrálním území Ž., když tyto nemovitosti byly smlouvou z 28. 8. 1984 nabyty nejen žalovaným Ing. J. J. ale také jeho rodiči J. a M. J. (po nichž a od nich žalovaný Ing. J. J. získal jejich poloviční podíl nemovitostí v roce 1992). Otec žalovaného J. J. byl totiž v době prodeje domu čp. 2670 v katastrálním území Ž. poslancem Krajského národního výboru v B. a členem rady tohoto KNV; byl také nositelem Řádu práce a členem Komunistické strany Československa. Toto postavení a politická angažovanost J. J. (otce žalovaného Ing. J. J.) mohly jistě výrazně ovlivnit výsledek výběrového řízení ve srovnání s ostatními uchazeči o koupi rodinného domku z národního majetku.

Dovolatelé dále vytýkali soudům rozhodujícím v této právní věci, že se nezabývaly tím, zda prodej nemovitosti v daném případě se uskutečnil v souladu s požadavky, vyžadovanými tehdy platnou směrnicí Ministerstva financí č. 10/1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, kterou se měly státní organizace při takovém prodeji nemovitostí řídit. Dovolatelé poukazovali např. na to, že otec žalovaného Ing. J. J. se ve své tehdejší žádosti o prodej domku čp. 2670 v katastrálním území Ž. vůbec nezmiňoval o tom, že cílem koupě této nemovitosti je uspokojení bytové potřeby dvou rodin (jeho rodiny a budoucí rodiny jeho syna), což však naopak soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích v této právní věci zdůrazňovaly jako uspokojení důležitého společenského zájmu v daném případě prodeje rodinného domku z národního majetku občanům.

Dovolatelé ještě zdůrazňovali i tu skutečnost, že žádost o prodej rodinného domku podal v daném případě jen J. J. (otec žalovaného Ing. J. J.), ale podle smlouvy z 28. 8. 1984 byla pak tato nemovitost prodána dalším osobám, které žádost o prodej domku samy nepodaly a neprojevily o koupi rodinného domku zájem, ač to již uvedená směrnice Ministerstva financí č. 10/1964 požadovala.

Dovolatelé nepokládali za správný postup odvolacího soudu, který pouze konstatoval, že ze spisu Města B. č. Rp-J-2989/83 nelze shledat protokoly o jednání ohledně výběru kupujícího z řad uchazečů o koupi uvedeného rodinného domku a konkrétně i o tom, jakým způsobem byla zahrnuta do výběru celá rodina J., ale žádné další dokazování v této souvislosti už neprováděl, takže tento nedostatek zjišťování skutkového stavu věci šel vlastně bez dalšího k tíži žalobců.

Ve vyjádření žalovaných k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být odmítnuto, protože v této právní věci byla vydána správná rozhodnutí, s nimiž se žalovaní ztotožňují. Podle názoru žalovaných tu nejde o rozhodnutí odvolacího soudu, jež by bylo rozhodnutím zásadního právního významu (ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu). Dovolatelé mají za to, že dovolatelé vlastně neuplatňují v dovolání relevantní dovolací důvod, nýbrž v dovolání pouze rekapitulují průběh sporu a opětovně uvádějí okolnosti, s nimiž se soudy obou stupňů v řízení již opakovaně vypořádaly.

Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě bylo možno posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 32 C 187/05 Městského soudu v Brně), že by odvolací soudy svým rozsudkem z 20. 11. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 20. 11. 2007 uváděl k posouzení této právní věci, že „dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 19 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., avšak žalovaní nejsou osobami povinnými, poněvadž nesplňují kritéria daná ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“.

Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a v případě jejich úmrtí (nebo prohlášení za mrtvé) osoby uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona a. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.

Převodem věci ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věci při nabytí děděním nebo např. v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů. Na tyto nabyvatele přechází však povinost zemřelé osoby, týkající se nároku již uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., do výše nabytého dědictví (srov. k tomu č. 34/1993, str. 117-118 /251-252/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2. 4. 1964, č. j. 314/17756/64, uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964 (na kterou poukazovali ve svém dovolání dovolatelé) nebyly obecně závazným předpisem, nýbrž pokynem Ministerstva financí pro postup organizací, spravujících národní majetek; nebylo možné z nich bez dalšího vyvozovat důsledky neplatnosti právního úkonu (např. pro nedostatky náležitostí u žádosti o prodej rodinného domku), jenž byl uzavřen mezi organizací spravující národní majetek a občanem v rozporu s pokyny obsaženými v těchto směrnicích (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).

K otázce námitek ohledně neúplného zjištění skutečného stavu věci a vadného hodnocení v soudním řízení provedených důkazů (jak jsou tyto námitky někdy uplatňovány v dovoláních proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů a jak je to uplatňováno i dovolateli v daném případě) bylo v rozhodnutí, uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených taxativně v ustanoveních občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je obecným soudům svěřeno k realizaci procení zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jenž nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Ve smyslu uvedených ustanovení právních předpisů a citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, ze kterých dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud svým rozsudkem z 20. 11. 2007 (sp. zn. 20 Co 324, 325/2007 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), nebo právní otázku, která nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Dovolacími důvody se dovolací soud zabývá pak jen u dovolání přípustného (srov. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …..“), ale ani u dovolání přípustného by nebylo možné pokládat za opodstatněný dovolací důvod výtky dovolatele spočívající v podstatě jen v poukazu na neúplná zjištění soudu (např. výtku „soudy se blíže nezabývaly“, jak tuto výtku uvádějí i v daném případě dovolatelé ve svém dovolání z 3. 1. 2008), jakož i na vadná hodnocení důkazů soudem.

Vzhledem k uvedeným okolnostem přikročil dovolací soud v daném případě podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného, neodpovídajícího ustanovením občanského soudního řádu o zákonných předpokladech přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání žalobců, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení vynaložených i v řízení úspěšným účastníkem řízení a náhradu těchto nákladů, vynaložených žalovanými v dovolacím řízení, nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání žalobců, obsahujícímu v podstatě jen údaje o okolnosti, které již převážně byly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. listopadu 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 20. November 2008