JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1369/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní žalobců A/ J. S., B/ M. N., C/ B. H. a D/ J. J., zastoupených pokud jde o žalobce B/, C/ a D/ advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, o náhradu za odstraněné stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 10 C 154/2001, o dovolání žalobců B/, C/ a D/ do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.9.2003, čj. 23 Co 217/2003-264, ve znění usnesení z 1.12.2003, čj. 23 Co 217/2003-269, takto :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2003, čj. 23 Co 217/2003-264, ve znění usnesení ze dne 1. prosince 2003, čj. 23 Co 217/2003-269, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. ledna 2003, čj. 10 C 154/2001-243, se v části, kterou byl zamítnut návrh žalobců M. N., B. H. a J. J., zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali náhrady za budovy bývalé zemědělské usedlosti, jež byly odstraněny v souvislosti s výstavbou sídliště K. Svůj nárok opírali o ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem potvrdil v odvolacím řízení rozsudek, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 návrh zamítl z důvodu promlčení, které žalovaný uplatnil v průběhu řízení.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobci (resp. žalobci B/, C/ a D/ a právní předchůdce žalobce A/ J. S.) doručili včas, tj. 28.1.1993, výzvu k náhradě povinné osobě, a to Obvodnímu úřadu v P. Náhrada jim měla být poskytnuta do 6 měsíců, tj. do 28.7.1993. Od té doby běžela promlčecí lhůta pro uplatnění nároku u soudu. Žalobci podali žalobu proti Městské části P. u soudu dne 26.1.1996, ač od 1.7.1993 byl ve věci pasivně legitimován Pozemkový fond České republiky. Hmotněprávní účinky zahájení řízení proti Pozemkovému fondu nastaly až v důsledku návrhu záměny žalovaného účastníka dne 14.11.1996, tedy po uplynutí promlčecí doby, čehož se žalovaný dovolal. Odvolací soud vzal v úvahu stanovisko Nejvyššího soudu z 15.7.1993, podle něhož má soud v případech, kdy povinnou osobou je obec nebo okresní úřad, vyzvat účastníka - bude-li to v konkrétních případech třeba - podle § 5 a § 43 odst. 1 o.s.ř. k opravě, popřípadě k doplnění žaloby z hlediska pasivně legitimovaného subjektu ve smyslu úpravy podle § 18a zákona o půdě. V dané věci však odvolací soud neshledal, že soud měl takto postupovat, což odůvodnil tím, že od účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. uplynulo v době podání žaloby již dva a půl roku, a žalobci byli zastoupeni advokátem.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podali pouze žalobci M. N., B. H. a J. J. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože obsahuje nesprávné řešení promlčení, přičemž touto otázkou se dovolací soud dosud nezabýval. Vycházejí z toho, že povinná osoba nebyla dlouho objektivně známa a je proto možné aplikovat ustanovení § 13 odst. 3 zákona o půdě ve znění zákona č. 183/1993 Sb. Jejich právo záviselo na rozhodnutí soudu, a proto označili v žalobě všechny subjekty, které měly ke stavbám před dnem jejich odstranění právní nebo faktický vztah, v očekávání, že v průběhu řízení vyjde najevo pasivní legitimace. Jsou toho názoru, že dosud není postavena najisto aplikace a interpretace práva rozhodného v souzené věci, a závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku proto považují za předčasný, protože rozhodnutí soudu o tom, kde je povinnou osobou, bylo obsaženo až ve třetím rozsudku soudu prvního stupně. Za včasné považují učinění výzvy k poskytnutí náhrady i návrh na záměnu účastníků. Nesouhlasí ani se závěry, týkajícími se poučovací povinnosti soudu s tím, že pokud by se jim dostalo řádného poučení o pasivně legitimované osobě, nebránili by se upravit žalobu mnohem dříve. Nesplnění poučovací povinnosti soudu a „primární spor s nalézacím soudem ve všech aspektech této restituce“ naopak chápou jako vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uplatňují tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.a) i b) o.s.ř. Navrhují, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná a otázku promlčení nepovažuje za zásadně významnou po právní stránce. Navrhl proto, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a 241a o.s.ř. a opírá se o možné dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm.a) a b) o.s.ř. Jeho přípustnost není dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř., protože odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který sice rozhodoval ve věci opakovaně, vždy však stejně, tj. zamítnutím žaloby. Dovolací soud proto zvažoval, zda rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, což by vedlo k závěru, že dovolání je přípustné. Dovolací soud takový závěr učinil, protože se dosud nezabýval dopadem uplatnění nároku na náhradu podle části druhé zákona o půdě vůči povinné osobě z hlediska běhu promlčecí lhůty ve vztahu k Pozemkovému fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond“). Dovolání proto shledal přípustným podle

§ 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., a to pro přezkoumání této otázky. Přitom vycházel z následujících úvah:

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se při rozhodování o námitce promlčení, vznesené žalovaným, řídily ustanoveními občanského zákoníku, upravujícími promlčení, konkrétně jeho § 100 odst. 1 a § 101. Vyšly z toho, že vůči Pozemkovému fondu, který je ve věci pasivně legitimován, byla žaloba uplatněna až po uplynutí promlčecí doby. Její běh počítaly od doručení výzvy k náhradě povinné osobě Obecnímu úřadu P., tj. 28.1.1993, resp. od uplynutí následné doby 6 měsíců, v níž měla být podle zákona o půdě náhrada poskytnuta. Nezabývaly se přitom otázkou, zda uplatnění námitky promlčení se strany Pozemkového fondu nepředstavuje v restitučním řízení, v němž má být řešeno odstranění křivd, výkon práva v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy žaloba byla podána v obecné promlčecí době vůči povinné osobě a námitku promlčení Pozemkový fond zpočátku neuplatňoval. Namítal okolnosti, týkající se věcné legitimace žalobců i žalovaného, jež se staly předmětem opakovaného rozhodování soudů obou stupňů, a námitku promlčení vznesl až po zrušení těchto rozsudků v dovolacím řízení, po dvou a půl letech. Dovolací soud se proto touto otázkou rovněž nezabýval, i když její posouzení by považoval s ohledem na shora uvedené skutečnosti za vhodné.

Dovolací soud dává zapravdu dovolatelům, že bylo namístě, aby jim soud prvního stupně poskytl po podání žaloby poučení o tom, že namístě povinné osoby, jíž je obec, má být s ohledem na novelu provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., žalován Pozemkový fond, nepovažuje však tuto okolnost za rozhodující. Zrušení obou rozsudků pro tuto vadu by totiž stejně nemělo dopad na hmotněprávní promlčecí lhůtu.

Podstata právního posouzení promlčení však spočívá dle dovolacího soudu v tom, že zákon o půdě, který je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem zvláštním, sleduje v prvé řadě cíle nápravy křivd, jež se v minulosti staly vůči vlastníkům zemědělského majetku, a nemůže být vykládán tak, aby byl tento účel zmařen. Samo zvláštní ustanovení § 18a zákona o půdě, jež nabylo účinnosti 1.7.1993, a jež zní :“ Pozemkový fond poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní úřad“, vyvolávalo pochybnosti o postavení Pozemkového fondu ve vztahu k povinným osobám včetně jeho pasivní legitimace v soudních řízeních o takových náhradách a bylo předmětem výkladu soudů vyšších stupňů, které se až v průběhu doby sjednotily na závěru, že namísto povinné osoby (obce, okresního úřadu) je v soudních řízeních pasivně legitimován Pozemkový fond. Lze proto konstatovat, že zpočátku nebyla tato otázka jednoznačně řešena. Za relevantní však považuje dovolací soud skutečnost, že v případě ustanovení § 18a odst.1 věta první zákona o půdě nedošlo ze zákona k zániku závazků povinných osob, ale k založení povinnosti Pozemkového fondu plnit za uvedené subjekty. I když se tedy soudní praxe vyvinula tak, že na místo povinné osoby nastupoval v řízení před soudem Pozemkový úřad jako subjekt, jemuž bylo uloženo plnit závazky povinných osob, základní právní vztah mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou je dostatečným důvodem pro závěr, že nedošlo k promlčení tohoto závazku pokud byla žaloba podána před uplynutím promlčecí doby proti povinné osobě. Žaloba by pak mohla být zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace v případě, že žalující oprávněná osoba odmítla změnit návrh tak, aby směřoval proti Pozemkovému fondu, to se však v dané věci nestalo. Naopak usnesením z 29.8.1997, čj. 7 C 82/96-63, soud prvního stupně výslovně připustil, aby žalovaná Městská část P. z řízení vystoupila a na její místo nastoupil Pozemkový fond. Tím dal najevo, že jde o tutéž právní věc a že tato záměna má za následek sukcesi procesní, včetně stavu daného uplatněním návrhu u soudu. Pozemkový fond proto v dané věci nastoupil do pozice Městské části P.; vůči této žalované pak byla žaloba podána včas, před uplynutím promlčecí lhůty.

Za této situace se dovolací soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nárok žalobců byl promlčen a jeho rozsudek proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože stejný důvod pro zrušení se týká i rozsudku soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243d odst. 1 o.s.ř. a zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm jsou oba soudy vázány právním názorem dovolacího soudu. Nově rozhodnou též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 29. October 2004