JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1271/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) M. H., b) T. H., c) H. V., d) P. K., e) O. N., žalobci b), c), e) zastoupeni v dovolacím řízení advokátkou, proti žalované Ž. o. v P., zastoupené advokátem, za vedlejšího účastenství na straně žalobců 1) L. K. F., 2) E. B., 3) H. B., 4) P. K., 5) Mgr. J. W., 6) N. B., o neplatnost rozhodnutí schůze Shromáždění členů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 7/2005, o dovolání žalobců b), c), e) a vedlejšího účastníka 5) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005, č.j. 14 Co 549/2005-180, takto:

I. Dovolání žalobců T. H., H. V. a O. N. se zamítají.

II. Dovolání vedlejšího účastníka Mgr. J. W. se odmítá.

III. Žalobci T. H., H. V. a O. N., jakož i vedlejší účastník Mgr. J. W., jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalované na nákladech řízení o dovolání částku 3.175,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 8. 7. 2005, č.j. 19 C 7/2005-156, zastavil řízení, v němž se žalobci, za účasti vedlejších účastníků na své straně, domáhali určení neplatnosti konání a rozhodnutí schůze členů (Shromáždění členů Ž. o. v P.), konané dne 12. 12. 2004. Všichni žalobci a vedlejší účastníci byli společně a nerozdílně zavázáni k náhradě nákladů řízení ve výši 6.425,- Kč, vzniklých straně žalované, a to k rukám jejího právního zástupce. Soud prvního stupně dovodil, že ve věci není dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Řízení proto zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). S odkazem na článek 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i na § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), dovodil prvostupňový soud, že v důsledku tzv. vnitřní autonomie církve nemůže být pravomoc obecného soudu dána. Případný soudní přezkum rozhodování uvnitř církve či náboženské společnosti by způsobil neoprávněný zásah státní moci do zmíněné autonomie.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2005, č.j. 14 Co 549/2005-180, rozhodujícím o odvolání žalobců b), c), e) a vedlejších účastníků, usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení ve vztahu k těmto odvolatelům potvrdil. Odvolatele zároveň solidárně zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení, vzniklých straně žalované ve výši 535,50 Kč. Odvolací soud sdílel právní názor prvostupňového soudu o nedostatku soudní pravomoci. Poukázal na ustanovení § 7 odst. 1, 3 o.s.ř., podle nichž nejde o spor z občanskoprávního, pracovního, rodinného nebo obchodního vztahu; nejde ani o případ, kdy by rozhodování věci z jiné oblasti společenských vztahů bylo zákonem soudu svěřeno. Pravomoc zasáhnout do vnitřních poměrů církve či náboženské společnosti nedává soudu ani zákon č. 3/2002 Sb. Pokud námitky odvolatelů obsahovaly odkaz na článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak jde o ustanovení obecného charakteru, které předpokládá pravomoc soudu rozhodovat o věci a nemůže nic změnit na článku 16 Listiny či zákonu č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, jež obojí vycházejí z principu církevní autonomie.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci T. H., H. V. a O. N. dovolání. Namítli, že podle článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež je součástí právního řádu České republiky, má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhoduje o jeho občanských právech nebo závazcích. O takové právo jde i v projednávané věci. Jednáním Shromáždění členů Ž. o. v P. došlo k porušení občanských práv jejich členů v rozporu se Stanovami a Statutem Federace Ž. o. v České republice. Poněvadž u těchto církevních institucí neexistuje žádný církevní soud¨a orgány církve nemohou spoléhat na to, že sice může existovat žalobce, ale žádný soudce, obrátili se žalobci oprávněně na soud obecný. Jestliže jim ten odepřel obligatorní právní ochranu, pak rozhodl protiprávně a dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z vedlejších účastníků podal samostatné dovolání Mgr. J. W.

Strana žalovaná podala k dovolání písemné vyjádření. Domnívala se, že právní závěr odvolací instance má oporu v citovaném procesním předpise. Odkázala také na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu k otázce pravomoci obecných soudů rozhodovat o církevních věcech; z rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedla usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, v němž byl vysloven právní názor odpovídající tomu, který přijaly nyní nižší instance. Po skutkové stránce žalovaná zejména uvedla, že od Shromáždění členů Ž. o. v P. dne 12. 12. 2004 se konala další čtyři shromáždění až do listopadu 2005, z nichž poslední zvolilo nové vedení žalované a na jejichž úkonech se žalobci aktivně podíleli. Žalovaná navrhovala, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání všech tří žalobců byla podána v zákonné lhůtě podle § 240 odst. 1 o.s.ř. a že všichni žalobci jsou jako dovolatelé zastoupeni advokátkou v souladu s § 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolání žalobců bylo přípustné, neboť směřovalo proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jímž bylo podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno řízení (§ 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.).

Dovolání žalobců však není důvodné.

Podle článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod spravují církve a náboženské společnosti své záležitosti, zejména ustavují své orgány, své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce, nezávisle na státních orgánech.

Ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. ukládá soudům projednat a rozhodnout spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odstavce 3 téhož ustanovení projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení jiné věci jen tehdy, stanoví-li to zákon.

Ústavní soud se již povahou náboženské samosprávy opakovaně zabýval. Učinil tak zejména v nálezu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. III. ÚS 136/2000, a v nálezu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ve svazcích 19 pod č. 30 a 28 pod č. 146; druhý z nálezů byl uveřejněn též ve Sbírce zákonů pod č. 4/2003). V obou těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že Česká republika je založena na principu laického státu, akceptujícího náboženský pluralismus a toleranci. Náboženská svoboda, znamenající svobodu každého vyznávat své náboženství a víru, formuje uvnitř církví resp. jejich institucí forum internum, do něhož nepřísluší třetím osobám, zejména ne veřejné moci, zasahovat. Zásada autonomie církví a náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu. V prvním z citovaných nálezů Ústavní soud judikoval, že obecné soudy nemohou rozhodovat o věcech služebního poměru duchovních k církvi.

K otázce soudní pravomoci v církevních věcech se vyslovil Nejvyšší soud v žalovanou zmíněném usnesení ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003. Ve věci žaloby o určení, že služební poměr žalobců u žalované církve trvá, sice připustil eventualitu projednání takto postavené žaloby (s ohledem na možnost skončení služebního poměru nepříslušným orgánem či v rozporu s vnitřním předpisem), současně však dovodil – s odkazem na zásadu interní církevní autonomie -, že se pro nedostatek pravomoci soudu ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. nelze domáhat určení, že právní akt, zakládající skončení služebního poměru duchovního, je neplatný. A právě výroku, vyslovujícího neplatnost konání a rozhodnutí vnitřního církevního orgánu, se v nyní posuzované věci domáhali žalobci.

Při rozhodování o případném přezkumu interního rozhodnutí církevního subjektu nelze vést paralelu se zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, jenž v § 15 odst. 1 připouští možnost soudní ingerence formou určení, zda rozhodnutí orgánu sdružení je v souladu nebo rozporu s jeho stanovami či zákonem. Podle § 1 odst. 3 písm. c) tohoto zákona se však předpis nevztahuje na sdružování občanů v církvích a náboženských společnostech. Jde o kvalitativně odlišné okruhy právních úprav. Zatímco spolčovací právo, jinak obdobně založené na ústavním principu odluky spolků od státu, je upraveno v rámci politických práv v článku 20 Listiny základních práv a svobod, je náboženská svoboda (včetně církevní autonomie) zakotvena v článku 16 Listiny, tedy v té její části, která upravuje základní lidská práva a svobody. Tím spíše je pak nutné bezvýhradně respektovat, že zákon č. 3/2002, jehož ustanovení konkretizují výchozí garance vyslovené v Listině, v žádném ze svých ustanovení neupravuje a tedy neumožňuje alternativu, aby obecné soudy bezprostředně přezkoumávaly právní akty, jež byly učiněny v rámci církevní autonomie interními orgány církví resp. náboženských společností. Proto není možné dovodit, že by byl obecný soud nadán pravomocí projednávat a rozhodovat žalobu o neplatnost konání či rozhodnutí členského shromáždění církevní obce ve smyslu § 7 odst. 1, 3 o. s. ř.

Tento výklad, nepostrádající ústavní konformitu, neprotiřečí ani článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy, podle něhož má každý právo na projednání své věci před nezávislým a nestranným soudem, jde-li o jeho občanská práva nebo závazky. Jestliže judikatura Evropského soudu pro lidská práva nezahrnula do okruhu občanských práv a závazků např. služební poměr státního zaměstnance (věc Simmer v. Česká republika, rozsudek ze dne 8. 12. 1998, podrobněji též Hubálková, E.: Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika, Linde, Praha 2003, str. 140 a násl.), pak tím spíše nemůže být – a fortiori – občanským právem či závazkem právo na soudní přezkum rozhodování interního orgánu církve nebo náboženské společnosti, znamenající zásadní zásah do církevní autonomie.

Řešení otázky soudní pravomoci v posuzované věci dovolacím soudem tedy vede k závěru, že odvolací soud žalobcům neodepřel právo a rozhodl správně, nedovodil-li soudní pravomoc a potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Dovolací soud proto dovolání, podané třemi účastníky ze strany žalující, zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).

Dovolání vedlejšího účastníka Mgr. J. W. muselo být podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítnuto, neboť vedlejší účastník není osobou oprávněnou podat dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2004).

Neúspěšným dovolatelům i vedlejšímu účastníkovi vznikla, vzhledem povaze věci společně a nerozdílně, povinnost nahradit žalované náklady řízení o dovolání (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.). Tyto náklady vznikly v důsledku jediného úkonu zástupce žalované, jímž bylo vyjádření k dovolání. Sazba odměny činila v této věci určení práva 6.200,- Kč (§ 5 písm. c) vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Odměnu však bylo nezbytné, vzhledem k jedinému úkonu advokáta v řízení o dovolání, krátit o polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky) a poté přičíst režijní paušál 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), takže přiznaná výše nákladů řízení představovala částku 3.175,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. května 2006

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 29. May 2006