JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1245/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) M. F., a b) P. F., proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 181/2004, o dovolání druhého žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.12.2005, č.j. 19 Co 519/2005-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 18.6.2004, a upřesněnou dne 8.9.2004 domáhali se žalobci určení, že zůstavitelka B. L., nar. 31.5.1906, byla ke dni úmrtí 15.8.1967 výlučnou vlastnicí pozemkové parcely 935 (dříve 424) – orná půda v obci V., katastrální území V.

Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8.9.2004, sp. zn. 8 C 181/2004-51, žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31.3.2005, č.j. 19 Co 31/2005-94, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29.8.2005, č.j. 8 C 181/2004-112, žalobu opět zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí - výměru ONV v D. ze dne 14.8.1950, č.j. 611-24/2-1950, přešlo vlastnictví pozemkové parcely č. 424 v k.ú. V. z Ing. V. L. (manžela B. L.) na stát. Z rozhodnutí Okresního úřadu M. B., referát pozemkový úřad ze dne 14.9.1999, č.j. 3/99 - PÚ 19/95 vzal za prokázané, že pozemková parcela původně označená č. 424 v k.ú. V. získala po pozemkových úpravách číselné označení 935 k.ú. V. Dále na základě výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště M. B. – list vlastnictví č. 10002 k.ú. V. zjistil, že jako vlastník parcely č. 935 je vedena Česká republika a správu nemovitosti vykonává P. f. ČR. Dále vzal za prokázané, že v nemovitém majetku, který získala B. L. v rámci řízení o projednání dědictví po Ing. V. L., nebyla obsažena pozemková parcela č. 424 v k.ú. V. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. s tím, že žalobci přes naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva předmětného pozemku neprokázali, že B. L. získala vlastnictví pozemkové parcely č. 935 (dříve 424) k.ú. V. dědictvím po Ing. V. L. Zaujal názor, že v řízení bylo prokázáno, že předmětný pozemek přešel již v roce 1950 z vlastnictví Ing. L. do vlastnictví státu. Vyslovil, že výměr vydaný bývalým ONV D. dne 14.8.1950, č.j. 611/-24/2-1950 je správním aktem, který nelze pokládat za nicotný, neboť má předepsané náležitosti a byl vydán kompetentním orgánem v mezích jeho působnosti. Dospěl k závěru, že se jedná sice o nezákonné rozhodnutí, avšak soud není v tomto řízení oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost, nýbrž je třeba z jeho obsahu vycházet. Uzavřel, že ani v následující době nebylo výše uvedené správní rozhodnutí zrušeno, proto nemohl být ke dni úmrtí Ing. L. pozemek v jeho vlastnictví a vlastnické právo nemohla získat děděním B. L. Vyslovil závěr, že žalobci nejsou právními nástupci původního vlastníka, tedy osobami oprávněnými, v dané věci tak nelze aplikovat zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 19.12.2005, č.j. 19 Co 519/2005-132, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu výměr bývalého ONV D. z roku 1950 je nutno posoudit jako nezákonný nikoli nicotný správní akt, z něhož je třeba vycházet při posouzení nároku žalobců, respektive při posouzení, zda došlo k přechodu vlastnického práva pozemku č. 424 z původního vlastníka Ing. L. na stát či nikoli. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na základě správního rozhodnutí – výměru ONV v D. ze dne 14.8.1950, č.j. 611-24/2-1950 se vlastníkem nemovitosti stal stát. Zaujal názor, že skutečnost, že za vykoupené pozemky nebyla poskytnuta náhrada, způsobuje pouze nezákonnost postupu státu při výkupu a nikoli nicotnost správního rozhodnutí. Vyslovil závěr, že i vadné pravomocné správní rozhodnutí, pokud není v opravném řízení zrušeno, vyvolá zamýšlené právní účinky, tedy přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům. Uzavřel, že v dané věci nejde o uplatnění restitučního nároku, proto námitky žalobců směřující ke zpochybnění věcné správnosti a zákonnosti pravomocného správního rozhodnutí v řízení o určení vlastnického práva jsou bezvýznamné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zřejmě dovozoval podle obsahu dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že jde o otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatele v rozporu se skutečností soud prvního stupně tvrdil, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že B. L. získala vlastnictví pozemkové parcely č. 935 (dříve 424) v k.ú. V., a to dědictvím po svém manželovi Ing. V. L. V dovolání poukazoval na rozhodnutí Státního notářství v M. ze dne 28.9.1965, sp. zn. D 624/94, v němž se výslovně uvádí, že B. L. se stává dědičkou předmětného pozemku. Vytýkal soudu prvního stupně, že nesprávně vycházel z rozhodnutí vydaného bývalým ONV D. ze dne 14.8.1950, č.j. 611-24/2-1950, na základě něhož přešel předmětný pozemek z vlastnictví Ing. L. již v roce 1950 do vlastnictví státu, přičemž se jednalo o výměr, který hovoří o výkupu. Tvrdil, že k vykoupení jakékoliv nemovitosti patří nejen převzetí pozemku, ale též jeho zaplacení., k čemuž však do dnešního dne nedošlo. Podle dovolatele Státní notářství v M. tedy ani v roce 1964, kdy vydalo rozhodnutí o dědictví, nepokládalo pozemek za vlastnictví státu. Dále dovolatel podotkl, že všechny ostatní pozemky nacházející se v okrese M. a patřící k domu č.p. 40 v L. byly zapsány na katastrálním pracovišti v M. na jméno B. L. a jako takové jsou v jeho vlastnictví a ve vlastnictví jeho synovce M. F. Namítal, že jiný právní režim platí v okrese M. a jiný v okrese M. B. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dále je, aby otázka, o níž se dovolate domnívá, že je otázkou zásadního právního významu, byla vůbec pro rozhodnutí odvolacího soudu významná, jinak vyjádřeno, aby na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.

Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam je instrumentem, za jehož pomoci má dovolací soud sjednocovat judikaturu nižších instancí, případně též odstraňovat kontradikce v judikatuře vlastní (srov. odst. 3 § 237 o. s. ř.). Za takovým účelem je však nezbytné, aby dovolatel vymezil ve svém dovolání, jehož obsahem je dovolací soud při přezkumu vázán, právní otázku, jež by mohla být posouzena (viz např. bod II. usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, nebo nález ÚS ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka ÚS sv. 29, č. 23). K vymezení takové právní otázky však nedošlo, dovolatel vytýká soudům obou stupňů vady dokazování a takové – případné – procesní vady tu nemohou být způsobilým obsahem dovolání (srov. bod I. výše citovaného rozhodnutí NS v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Z povahy uplatněného dovolacího důvodu plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání druhého žalobce, pokud se nesla k jeho nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.

Jak plyne z podrobného a srozumitelného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež převzal skutková zjištění a z nich plynoucí právní posouzení soudu prvního stupně, odvolací soud správně vyložil, že určení svého vlastnictví se může domáhat jen ten, kdo prokáže, že mu vlastnické právo vzniklo. Odvolací soud v dané věci správně vyslovil, že v dané věci se žalobcům nepodařilo prokázat, že B. L. získala vlastnictví pozemkové parcely č. 935 k.ú. V., a to na základě rozhodnutí bývalého Státního notářství v M., sp. zn. D 627/64, týkajícího se dědického řízení po Ing. V. L. Dovolací soud se tedy ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, že vlastníkem předmětné nemovitosti se stal stát, přičemž tento závěr vychází ze správního rozhodnutí – výměru bývalého ONV v D. ze dne 14.8.1950, č.j. 611-24/2-1950. Odvolací soud přitom správně dovodil vázanost soudu obsahem tohoto správního rozhodnutí, a to při posouzení otázky, zda došlo k přechodu vlastnického práva z původního vlastníka na stát. Lze se též ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že výše uvedené rozhodnutí příslušného správního orgánu nelze pokládat za nicotné, neboť má předepsané náležitosti a bylo vydáno kompetentním orgánem.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit druhému žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání druhého žalobce odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. July 2006