JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1142/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců: a) o. D. V. u H., b) Ing. J. P., c) M. L., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému: Č. r. s., V. ú. s., H. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 145.950,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 187/2005, k dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2007, č. j. 21 Co 334/2007-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.339,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali uložení povinnosti žalovanému zaplatit jim částku 145.950,- Kč (došlo ke změně žaloby z původních 110.000,- Kč) s příslušenstvím na základě toho, že po odpadnutí právního důvodu užívá žalovaný neoprávněně vodní nádrž N., nacházející se na parcelách blíže specifikovaných v žalobním návrhu. Tato nádrž je vlastnictvím žalobce a) a do 14. 10. 2005 byla část pozemků, na nichž se nádrž rozkládá, předmětem spoluvlastnictví žalobců b) a c). Tím, že žalovaný užíval nádrž bezplatně, aniž na to měl vzhledem k novele zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, provedené zákonem č. 410/2000 Sb., právo, vznikl žalobcům nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2007, č. j. 14 C 187/2005-109, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni a) částku 143.420,- Kč, žalobci b) částku 1.265,- Kč a žalobkyni c) částku 1.265,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky III až V). Dále bylo žalovanému uloženo zaplatit ve stejné lhůtě na náhradě nákladů řízení České republice částku 2.880,- Kč a žalobcům a), b), c) částku 41.320,- Kč (výroky VI a VII), připuštěna změna žaloby (výrok I) a zastaveno řízení do částky 330,- Kč (výrok II).

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 10. 2007, č. j. 21 Co 334/2007-144, potvrdil rozsudek okresního soudu (vyjma nenapadeného výroku II, nenapaden byl přitom i výrok I) a současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního stupně a argumentoval ve shodě s ním tak, že vzhledem k absenci přechodných ustanovení zákona č. 410/2000 Sb. je třeba jeho vztah k zákonu

č. 102/1963 Sb. chápat jako vztah nepravé retroaktivity, tedy tak, že od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Přestože tak výkon rybářského práva žalovaného byl původně založen jako bezplatný (viz ust. § 8 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb. před uvedenou novelou), počínaje dnem 29. 11. 2000 (s účinností zákona č. 410/2000 Sb.) již o bezplatný výkon práva v dané věci jít nemůže. Rovněž v současnosti platný a účinný zákon č. 99/2004 Sb., o rybářství, bezplatný výkon rybářského práva přímo ze zákona (např. bez dohody obou stran) neumožňuje. Bezdůvodné obohacení v tomto případě spočívá v tom, že žalovaný užíval v období od 11. 8. 2003 do 11. 8. 2005 a od 14. 10. 2005 do 14. 10. 2006 bezplatně vodní plochu o rozloze 194.584,- m2 a pozemky ve vlastnictví žalobců pod ní, nájemní smlouva mezi nimi uzavřena nebyla a výkon práva žalovaného tak postrádá právní důvod, čímž byla naplněna skutková podstata § 451 odst. 2 obč. zák. (nesnížila se aktiva žalovaného). Krajský soud odmítl jako právně nevýznamnou a s bezdůvodným obohacení žalovaného přímo nesouvisející jeho námitku, že žalobci mají právo požádat o odnětí výkonu rybářského práva. Na podporu své argumentace odvolací soud uvedl, že rovněž zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve svém ust. § 22 odst. 1 písm. d) již k 24. 6. 1991 zrušil v určitých případech právo bezplatného užívání rybníků a ze zákona zde vznikl nájemní vztah. Pokud by byly uznány argumenty žalovaného, znamenalo by to, že by existovaly dvě kategorie vlastníků, jedni oprávněni vybírat nájemné, druzí pak bez tohoto oprávnění. Odvolací soud také dodal, že právní vztahy mezi účastníky řízení nelze v současné době odvozovat od správního aktu vydaného v době mocenského

a neomezeného postavení státu (rozhodnutí Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ve věci „rybářské revíry – předání do užívání“ ze dne 1. 1. 1985, č. j. 584/84-440).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v řešení otázky zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)

a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně interpretoval novelizaci výkonu rybářského práva provedenou zákonem č. 410/2000 Sb. a aplikoval tuto normu na výkon rybářského práva založený podle dřívějšího předpisu a dosud kontinuálně existující. Zákon č. 99/2004 Sb. pak podle něj nijak neodkazuje v souvislosti s výkonem rybářského práva na jeho úplatnost, pouze stanoví okruh oprávněných žadatelů o povolení rybářského práva, kterými jsou u rybníků a uzavřených vod vlastníci či nájemci pozemků, na nichž je rybářský revír vyhlášen. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dovodil v daném případě nepravou retroaktivitu, postrádá dovolatel vymezení nových nároků, neboť nájemní, resp. vlastnický vztah není právní skutečností, která by nastávala nezávisle na vůli subjektů. Dovolatel rovněž argumentuje tím, že rybářské právo je ve své podstatě velmi specifické, neboť je státem delegováno na soukromoprávní subjekty, které neprovádí exploataci rybníků, ale musí plnit zákonem

a správními orgány ukládané povinnosti, což tyto subjekty stojí nemalé náklady. Z toho důvodu je podle názoru dovolatele legitimní na rybnících hospodařit v souladu s ust. § 4 odst. 2 zákona č. 102/1963 Sb., ve znění zákona č. 410/2000 Sb., na základě „jiného právního důvodu“, přičemž za tento důvod lze považovat i rozhodnutí Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ze dne 1. 1. 1985. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou v tom smyslu, že instrument bezdůvodného obohacení má svůj základ ve vztazích občanskoprávních, tedy horizontálních, avšak právo dovolatele na výkon rybářského práva je odvozeno z vrchnostenského aktu v rovině vertikální. Navrhl proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve svém písemném vyjádření k dovolání vyjadřují žalobci nesouhlas s názorem žalovaného, že výkon práva rybářství má být bezplatný. Vzhledem k ust. § 4 odst. 2 zákona č. 102/1963 Sb., ve znění zákona č. 320/2002 Sb., nelze dovozovat bezplatnost výkonu rybářského práva, neboť uvedené ustanovení říká, že na rybnících lze hospodařit na základě práva vlastnického, nájemní smlouvy nebo jiného právního důvodu. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že zmíněné ustanovení v tomto znění nezavedl zákon č. 320/2002 Sb., jak tvrdí žalobci, ale zákon č. 410/2000 Sb. Obdobně je tomu i v případě vypuštění slova „bezplatně“ z textu § 8 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb. Ke změně tedy nedošlo k 1. 1. 2003, ale k 29. 11. 2000. Vzhledem k dvouleté promlčecí době to situaci žalobců nijak nemění, na druhou stranu však je vhodné uvést tuto informaci na pravou míru. Žalobci nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že tento s ohledem na rozhodnutí Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ze dne 1. 1. 1985 nebyl povinen uzavírat nájemní smlouvu s vlastníky rybníka nebo pozemku, na němž se nachází uzavřená voda. Krom toho žalobci uvádějí, že žalovaný si byl vědom své povinnosti uzavřít s nimi nájemní smlouvu – ať již podle zákona č. 102/1963 Sb. či zákona 99/2004 Sb., a proto sám návrh této smlouvy vypracoval a žalobcům předložil. Žalobci současně poznamenávají, že žalovanému byl vyjmut výkon rybářského práva u předmětné vodní nádrže z rybářského revíru. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. S-36042/2006-16230, které bylo v tomto případě odvolacím orgánem, nabylo právní moci dne 21. 11. 2006, žalovaný jej však napadl žalobou.

Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), jeho přípustnost byla dovozována z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a důvodnost byla uplatňována podle ust. § 241a odst. 2 písm. b)

o. s. ř.

V posuzované věci přichází v úvahu s ohledem na obsah spisu i na znění ustanovení § 237 odst. 1 o. s . ř. pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud by dovolací soud shledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné.

To se však netýká dovolání proti rozsudku krajského soudu ve vztahu mezi žalobci b) a c) na straně jedné a žalovaným na straně druhé, neboť v této části je dovolání s ohledem na samostatnost nároků jednotlivých žalobců nepřípustné ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ se však zde nejedná.

Z dovolání není žádným způsobem patrné, v čem konkrétně spatřuje dovolatel otázku zásadního právního významu, přestože právě toto vymezení je pro posouzení přípustnosti dovolání zcela nezbytné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Otázku zásadního právního významu není možné spatřovat ani ve vzájemném vztahu zákona č. 102/1963 Sb. a jeho následné novely, tedy zákona č. 410/2000 Sb. Dovolací soud se v tomto směru ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v daném případě se jedná o nepravou retroaktivitu, kdy se existující právní vztah, jenž vznikl před účinností nového právního předpisu, ode dne účinnosti nové právní normy řídí touto novou právní normou, avšak podle dosavadního předpisu se posuzuje vznik tohoto vztahu a jednotlivých nároků, jež z tohoto vztahu za účinnosti dosavadního předpisu vznikly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1389/2005). Z této definice je zřejmé, že vznik vztahu mezi žalobci a žalovaným se sice bude řídit dle původního znění zákona č. 102/1963 Sb., avšak ve zbytku se dále tento vztah přesouvá do režimu citovaného zákona po novele provedené zákonem č. 410/2000 Sb.

Pokud zákonodárce uvedl do právního řádu předpis, kterým byl změněn předpis dřívější, bezpochyby tak učinil s jasným úmyslem tuto změnu provést. Došlo-li tedy k vypuštění slova „bezplatně“, bylo cílem ukončit stav, kdy je výkon rybářského práva přenecháván v zákoně uvedeným organizacím bez jakékoliv úplaty. Důvodová zpráva k zákonu č. 410/2000 Sb. říká, že cílem novely je úprava nevyhovujícího stavu, kterému dal vzniknout zákon (tedy zákon č. 102/1963 Sb.), jež se zrodil v době zásadně odlišného právního a společenského klimatu a této skutečnosti bylo přizpůsobeno jeho pojetí (viz sněmovní tisk č. 601, PSP ČR, 2000, III. volební období). Za zásadní vadu původního znění zákona č. 102/1963 Sb. je zde považována skutečnost, že již v době svého vzniku nepřiznával vlastnickému právu náležitý význam, čímž v dnešní době znemožňuje rovný přístup k rybářskému právu všem subjektům a zvláště vlastníkům. Má-li tedy dojít k posílení právního postavení vlastníků, bylo by zcela v rozporu s touto myšlenkou, aby byla zachována situace, kdy vlastník sám nemůže předmět svého vlastnictví užívat a požívat jeho plody a užitky (ius utendi et fruendi), ale musí naopak strpět fakt, že jej užívá jiný subjekt a to zcela bez jakékoliv finanční kompenzace.

Stejně tak je neopodstatněná námitka dovolatele, dle které není možné v daném případě použít institut bezdůvodného obohacení z toho důvodu, že právo dovolatele na výkon rybářského práva bylo původně odvozeno z vrchnostenského aktu v rovině vertikální. Tato skutečnost totiž žádným způsobem nebrání tomu, aby na vzniklý vztah mezi účastníky, jenž má občanskoprávní povahu, dopadla právní úprava týkající se bezdůvodného obohacení.

Námitka dovolatele, poukazující na to, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení zákona č. 410/2000 Sb. na kontinuálně existující právní vztah, jež vzniknul dlouho před nabytím účinnosti předmětného zákona, je bezpředmětná, neboť právě na tomto principu je postavena nepravá retroaktivita, jak bylo popsáno výše. Stejně tak není právně významné tvrzení dovolatele, že může v daném případě legitimně hospodařit s uváděným majetkem vzhledem k ust. § 4 odst. 2 zákona č. 102/1963 Sb., ve znění zákona č. 410/2000 Sb., a sice na základě „jiného právního důvodu“. Nic by to totiž neměnilo na tom, že by se tak nemohlo dít bezplatně. Pokud tedy nedošlo mezi žalobci a žalovaným k uzavření nájemní smlouvy, nesvědčil žádný právní titul k výkonu rybářského práva žalovanému.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že v daném případě je zákonná úprava naprosto jednoznačná a bezrozporná, a přípustnost pro otázku zásadního právního významu zde tedy není dána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované v Souboru civilní rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 103, svazek 2, ročník 2001).

Ze shora uvedených důvodu Nejvyšší soud dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Žalobcům vzniklo podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů vynaložených v dovolacím řízení, jež představovaly odměna advokáta za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání – § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. – odměna dvakrát snížená o polovinu a jednou zvýšená o 30 % ) ve výši 10.439,- Kč a tři režijní paušály po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.)

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. března 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 11. March 2009