JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1132/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně obce S., zastoupené advokátem, proti žalované obci N. V., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 71/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.12.2005, č.j. 5 Co 2682/2005-130, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27.7.2005, č.j. 6 C 71/2005-101, že vlastníkem pozemků parc. č. 241/1, 242, 243 a 249 v katastrálním území L. p. K., obec N. V., okres S., je žalobkyně. Zároveň přisoudil straně žalující k náhradě náklady odvolacího řízení.

Odvolací soud posoudil věc po právní stránce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobkyni podle něj vznikl restituční nárok podle § 2 odst.1 písm. a) citovaného zákona, neboť obec S. byla vlastníkem pozemků k rozhodnému dni 31.12.1949. Právní kontinuita obce tu byla zachována, pozemky předány a stranou žalující zpochybněný zápis žalované do katastru tu odůvodňuje naléhavý právní zájem na žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř.

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; z něho vyvodila i otázku zásadního právního významu. Ta podle závěru dovolání spočívá v tom, že nynější žalobkyně není – vzhledem k rozsahu obce, jejímu územnímu tvaru a počtu obyvatel – totožná s dřívějšími S. a že by měl být akcentován územní princip. Podle něho je rozhodné, že sporné pozemky v katastrálním území L. p. K. leží na „území“ N. V., jsou vzdáleny od S. a nástupnická linie (skrze zaniklou obec V.) svědčí pro vlastnictví žalované N. V. Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání však není přípustné.

Zákon č. 172/1991 Sb. vychází při restituci majetku obcí ze dvou možných právních stavů, z nichž je v nyní posuzované věci (rozdílně od předchozího práva hospodaření národních výborů, viz § 1 cit. zák.) relevantní otázkou vlastnictví pozemků k rozhodnému datu zániku obecního vlastnictví, tj. k datu 31. 12. 1949.

K tomuto datu svědčilo vlastnické právo obci S. Vyplývá to jak z již nižšími instancemi aplikovaného a vyloženého vládního nařízení č. 3/1949 Sb., o územní organizaci okresů v českých zemích, podle jehož § 16 odst. 2 nedošlo do konce roku 1949 ke změně vlastnických poměrů v obcích („místní národní výbory vykonávají svou působnost v dosavadním obvodu“), tak z konkrétních správních aktů průběžně vydaných. Rada Okresního národního výboru ve S. sice dne 13. 5. 1949 schválila usnesení Místního národního výboru ve S. o „rozloučení“ obce S. a osady L. p. K., tyto správní akty však bezprostřední vlastnický dopad neměly (viz vl. nař. citované výše) a administrativněprávní účinky lze přičítat až vyhlášce ministerstva vnitra ze dne 12. 6. 1950, o přizpůsobení území některých obcí hranicím okresů, v jejímž článku I. bodě 6 písm. a) došlo ke „zmenšení“ obce S. o osadu L. p. K., připojenou současně k obci V.

Námitkám dovolatelky nelze upřít logickou konzistentnost. Vycházejí však, při separátním posouzení problematiky obecních restitucí, z územního principu. Zákon č. 172/1991 Sb. však oproti územnímu principu upřednostnil princip vlastnické kontinuity vycházející z data 31. 12. 1949, resp. právního nástupnictví ve vztahu k tehdejšímu vlastníku – obci (viz § 2, zejména pak odst. 3 tohoto ustanovení explicitně). Učinil tak vědomě či nevědomky přesto, že - v důsledku administrativních zásahů do území obcí v mezidobí - tak mohou být, při nynějších obecních restitucích, vyvozeny územně dosti obtížně přijatelné vlastnické závěry.

Na okraj tohoto odůvodnění odkazuje dovolací soud na publikaci autora P. Kišše Restituce majetku obcí, vyd. Eurolex Bohemia, Praha 2005, kde se o problematice podrobně hovoří na str. 24 – 29.

Odvolací soud tedy vyřešil pro věc určující právní otázku v souladu s hmotným právem; tato právní otázka byla konstantně a bezrozporně řešena též judikaturou, jak je patrné zejména z odůvodnění rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 28 Cdo 184/2006, na něž se v podrobnostech poukazuje.

Zákonné znaky ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. proto nebyly naplněny, rozhodnutí odvolací instance nemá zásadní právní význam a Nejvyšší soud dovolání strany žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Žalobkyni, v řízení o dovolání úspěšné, nevznikly žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. listopadu 2006

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 23. November 2006