JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1077/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,

v právní věci žalobkyně L. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému obecným zmocněncem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 552/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007, č. j. 19 Co 275/2007-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalovanému zaplatit částku 50.000,- Kč s příslušenstvím (dále jen „předmětná částka“) jako přeplatek ceny díla – přestavby garáže, kterou pro ni žalovaný zhotovil. Tvrdila, že dohodnutou cenu ve výši 228.877,- Kč uhradila žalovanému ve třech splátkách, a to dne 7.5.2002 ve výši 80.000,- Kč poštovní poukázkou, dne 26.5.2002 ve výši 50.000,- Kč v hotovosti a dne 16.8.2002 ve výši 148.877,- Kč v hotovosti. Platby doložila příjmovými pokladními doklady, resp. útržkem poštovní poukázky. Uvedenými platbami uhradila žalovanému částku 278.877,- Kč, čímž jí vznikl přeplatek ve výši 50.000,- Kč, který požadovala vrátit z titulu bezdůvodného obohacení.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, protože žalobkyně uhradila právě jen cenu díla, tj. 228.877,- Kč. Po úhradě zálohy ve výši 80.000,- Kč poštovní poukázkou dne 7.5.2002 měla žalovaná uhradit dále hotovostně dvě splátky po 50.000,- Kč, z toho jednu 26.5.2002, přičemž k posledně uvedeným dvěma splátkám nemá žalovaný doklad, a konečně doplatek ve výši 48.877,- Kč dne 16.8.2002. Na splátky po 50.000,- Kč vystavil žalovaný pouze příjmové pokladní doklady, které ale nebyly zaneseny do jeho účetnictví, a proto byl při platbě doplatku ve výši 48.877,- Kč dne 16.8.2002 vystaven příjmový pokladní doklad na částku 148.877,- Kč tak, aby chyba v účetnictví byla napravena. Žalovaný dále tvrdil, že žalobkyně při vystavování dokladu na 148.877,- Kč přislíbila doklady na splátky po 50.000,- Kč vrátit a že žalovaný neměl důvod jí nevěřit, vzhledem k tehdejšímu mileneckému vztahu mezi účastníky. Žalovaný rovněž uvedl, že žalobkyně je účetní z povolání, a proto nelze předpokládat, že by cenu díla přeplatila

o celých 50.000,- Kč, když navíc přeplatek začala vymáhat až dva roky po jeho údajném vzniku.

Okresní soud v Nymburce rozhodl ve věci dne 23.6.2004 rozsudkem pro zmeškání č.j. 9 C 552/2004-24. Žalovaný navrhl jeho zrušení s tím, že se k jednání nedostavil včas z omluvitelného důvodu (§ 153b odst. 4 o.s.ř.) spočívajícího v poruše automobilu, kterým jel na jednání, a ve zdržení v koloně vinou rozsáhlé rekonstrukce vozovky v N., což způsobilo cca desetiminutové zpoždění. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 14.7.2004, č.j. 9 C 552/2004-33, návrh zamítl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.9.2004, č.j. 19 Co 8/2004-38, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby soud prvního stupně provedl dokazování k otázce, zda je dán omluvitelný důvod zpoždění žalovaného podle § 153b odst. 4 o.s.ř.

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 15.8.2005 č.j. 9 C 552/2004-59 uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění uvedl, že žalovaný nese odpovědnost za chaos ve svém účetnictví a jeho tvrzení si vzájemně odporují, přičemž žalovaný ani přesně neví, kdy a jaké částky mu žalobkyně platila. Žalobkyně naopak předloženými účetními doklady přeplatek prokázala.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.2.2006, č.j. 19 Co 557/2005-83 rozsudek soudu prvního stupně pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedené vady spočívaly v tom, že soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl, aniž by zrušil rozsudek pro zmeškání ze dne 23.6.2004, č.j. 9 C 552/2004-24, takže v téže věci stály vedle sebe dva rozsudky. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby rozhodl o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání a potom případně ve věci znovu jednal a prověřil též skutková tvrzení žalovaného, zejména výslechem jím navrhovaných svědků.

Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 3.8.2006, č.j. 9 C 552/2004-86 rozsudek pro zmeškání z 23.6.2004 zrušil s tím, že žalovaný prokázal omluvitelný důvod zpoždění.

V dalším řízení Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 11.1.2007, č.j. 9 C 552/2004-100 žalobu zamítl. Soud prvního stupně vyslechl svědky E. B.

a E. Š., kteří byli přítomni předání doplatku ceny díla ve výši 48.877,- Kč,

a po zhodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že příjmový pokladní doklad ze dne 16.8.2002 byl vystaven na již předtím zaplacené částky 2x 50.000,- Kč a doplatek 48.877,- Kč, jak tvrdil žalovaný. Uvedený závěr plyne jak z výpovědí svědků, které soud prvního stupně považoval za spontánní a přesvědčivé, tak z provedených důkazů listinami, zejména z korespondence mezi účastníky, peněžního deníku žalovaného a spisu České obchodní inspekce, u níž si žalobkyně stěžovala na nekvalitně provedené dílo, nikoli však na přeplatek. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalovaná neprokázala přeplatek ve výši 50.000,- Kč.

K odvolání žalobkyně, která zpochybňovala věrohodnost svědků a hodnocení důkazů soudem prvního stupně, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.9.2007, č.j. 19 Co 275/2007-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zopakoval dokazování výslechem svědků E. B. a E. Š. a spisem České obchodní inspekce a navíc vyslechl žalobkyni. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl odvolací soud ke stejnému skutkovému závěru jako soud prvního stupně s tím, že provedenými důkazy nebyl prokázán skutkový stav tak, jak tvrdila žalobkyně, nýbrž tak, jak tvrdil žalovaný, a proto žalobkyně neprokázala, že přeplatila dohodnutou cenu díla o 50.000,- Kč.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. Uvedla, že dovolání podává z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) resp. odst. 3 o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétně namítala, že

a) soud prvního stupně rozhodl překvapivě, když žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene žalobkyní, čímž popřel svůj právní názor vyslovený v předchozím rozsudku ze dne 15.8.2005, č.j. 9 C 552/2004-59. Navíc žalobkyni řádně nepoučil podle § 118a o.s.ř.,

b) odvolací soud vykonal fakticky celé řízení opětovně, přičemž zcela rezignoval na svou poučovací povinnost, zejména žalobkyni nevyzval k doplnění skutkových tvrzení, resp. navržení dalších důkazů. Žalobkyně proto neměla prostor k tomu, aby se pokusila vyvrátit účelové výpovědi svědků např. novými skutečnostmi, které by zpochybnily jejich věrohodnost,

c) odvolací soud opřel svá skutková zjištění mj. o listinu na č.l. 5 spisu, kde má podle názoru odvolacího soudu být rukou žalobkyně uvedeno, že žalobkyně dne 9.8.2002 zaplatila 28.800,- Kč, ačkoli to z předmětné poznámky („28.800,- Kč zapl. 9/8/02“) dovodit nelze,

d) výstavce daňového dokladu musí nést následky spojené s vystavením daňového dokladu, protože jinak by osoba poskytující zálohu fakticky neměla dovolání, pokud by si výstavce zajistil účelovou svědeckou výpověď třetí strany.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl odmítnutí dovolání. Podle jeho názoru soud prvního stupně žalobkyni řádně poučil, když jí podle protokolu z jednání dne 11.1.2007 uložil, aby označila důkazy k prokázání přeplatku ve výši 50.000,- Kč. Poté, co žalovaná prohlásila, že žádné další důkazy nemá, soud prvního stupně po dalším poučení podle

§ 119a odst. 1 o.s.ř. dokazování ukončil. Uvedená poučení musel podle názoru žalovaného právní zástupce žalobkyně pochopit tak, že dosud provedené důkazy nepřesvědčily soud o pravdivosti tvrzení žalované. Žalovaný dále dovodil, že poučení o hmotném právu nemusí být opakováno v řízení před odvolacím soudem. Žalovaný uzavřel, že podle jeho názoru není posláním dovolacího soudu, aby nově posuzoval důkazy, které provedly již soudy nižších stupňů

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není přípustné.

V rozhodované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,

a proto nemůže být dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno již třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., která je podle konstantní judikatury dovolacího soudu dána tehdy, jestliže mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu odvolacího je příčinná souvislost v tom smyslu, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.11.2007, sp. zn. 21 Cdo 540/1007, nebo ze dne 27.5.2004, sp. zn. 32 Odo 927/2003). V rozhodované věci se všechna shora uvedená usnesení odvolacího soudu týkala pouze odstranění procesních vad či doplnění dokazování, když usnesením ze dne 23.9.2004, č.j. 19 Co 8/2004-38 bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno za účelem doplnění dokazování a usnesením ze dne 23.2.2006, č.j. 19 Co 557/2005-83 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, neboť soud prvního stupně jednal a rozhodl, aniž zrušil předchozí rozsudek pro zmeškání. Z uvedených důvodů není dána přípustnost dovolání podle

§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Přípustnost dovolání může být tedy založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Tak je tomu nejen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, tj. tehdy, jde-li o nesprávné právní posouzení, ale také v případě, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.12.2007, sp. zn. II. ÚS 182/05). Námitky dovolatelky se však týkají pouze nesprávného hodnocení důkazů a opomenutí poučovací povinnosti odvolacím soudem. Zásadní právní význam by v tomto směru mohl vyplývat jen z porušení ústavního pořádku, zejména tehdy, pokud by dovolatelkou tvrzené vady řízení znamenaly zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. i čl. 6 Úmluvy (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu z 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, N 100/37; a z 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07).

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem podrobně a logicky přesvědčivě odůvodňuje skutková zjištění, na kterých odvolací soud založil svůj rozsudek. Odvolací soud dospěl k uvedeným skutkovým zjištěním na základě hodnocení všech provedených důkazů, včetně výslechu žalobkyně jako účastnice řízení, a to i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.), nikoliv tedy jen na základě výpovědí svědků, a proto námitka žalobce, že účetní doklad nelze popřít jen účelovou výpovědí svědka, je nepřípadná. Protože odvolací soud nejen vyslechl žalobkyni, ale též opakoval důkazy výslechem svědků s cílem posoudit jejich věrohodnost, kterou se žalobkyně snažila v odvolání zpochybnit, byl uvedený postup zcela v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. Stejně tak neobstojí námitka týkající se hodnocení obsahu listiny na č.l. 5 spisu. V projednávané věci tak dovolací soud dospěl k závěru, že právo dovolatelky na spravedlivý proces nebylo v řízení před soudy nižších stupňů porušeno.

Dovolací soud přezkoumal rovněž tvrzení dovolatelky, podle něhož soudy nižších stupňů nesplnily svou poučovací povinnost podle § 118a a 119a o.s.ř. Z protokolu o jednání soudu prvního stupně dne 11.1.2007 dovolací soud zjistil, že žalobkyni bylo uloženo označit důkazy k prokázání, že došlo k přeplatku ve výši 50.000,- Kč, a to aniž by byly vzneseny námitky podle § 40 odst. 3 o.s.ř. Z uvedeného tak jasně plyne, že žalobkyně dosud dostatečně neprokázala svá skutková tvrzení, a byla proto řádně poučena podle § 118a odst. 3 o.s.ř. Poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. bylo nadbytečné, neboť soud prvního stupně i žalobkyně byly shodného názoru, že na věc je třeba aplikovat ustanovení § 451 obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Na předmětném jednání došlo rovněž bez námitek k poučení podle § 119a odst. 1 o.s.ř. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že poučovací povinnost odvolacího soudu s ohledem na ustanovení § 213b odst. 1 o.s.ř. připadala v úvahu jen tehdy, pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že odvolatel neuvedl skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazů, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). V rozhodované věci však žalobkyně námitky ke zpochybnění důkazů uplatnila, odvolací soud je přezkoumal a dospěl k závěru, že nejsou důvodné, vycházeje ze zaprotokolovaného vyjádření žalobkyně o tom, že další důkazy nenavrhuje. V návaznosti na uvedené dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud poskytl žalobkyni dostatečný prostor ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů a že zákonná poučovací povinnost byla splněna.

Za této situace má dovolací soud za to, že postupem soudů nižších stupňů nebylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces a stejně tak nebyly shledány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žádná z dovolacích námitek neumožňuje závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, bylo dovolání podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. května 2008

JUDr. Iva Brožová, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 14. May 2008