JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 865/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem , proti žalované Č. o. b., a. s., , zaplacení částky 36.375,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 143/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. března 2006, č. j. 40 Co 1672/2005-234, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. května 2001, č. j. 51 Co 142/2001-62, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Olomouci (soudu prvního stupně) ze dne 23. října 2000, č. j. 18 C 143/2000-41; současně mu věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.

V pořadí druhý (tentokrát zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. listopadu 2002, č. j. 18 C 143/2000-140, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. září 2003, č. j. 18 C 143/2000-158, byl k odvolání žalobce usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. února 2004, č. j. 15 Co 912/2003-171, zrušen v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 36.375,- Kč a v nákladových výrocích a věc byla v tomto rozsahu opět vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. září 2004, č. j. 18 C 143/2000-120 (správně 190), ve spojení s usnesením ze dne 7. února 2005, č. j. 18 C 143/2000-200, žalobu na zaplacení částky 36.375,- Kč opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. března 2006, č. j. 40 Co 1672/2005-234, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že dne 12. července 1993 uzavřeli žalobce jako pronajímatel a právní předchůdce žalované Z. b., a. s., O., jako nájemce smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „Smlouva“) na dobu určitou do 1. srpna 2008 za sjednané roční nájemné v částce 48.000,- Kč, že předmětem nájmu byly nebytové prostory umístěné v přízemí domu na ulici K. , a to místnost o výměře 27,75 m2 a místnost o výměře 26,85 m2 s příslušenstvím (dále jen „nebytové prostory“), že nebytové prostory byly pronajaty „pro bankovní činnost“, že byly kolaudovány jako sklad (místnost skladníka) a předváděcí místnost, že od roku 1949 nedošlo u nich ke změně užívání a že činnost pobočky právní předchůdkyně žalované v nebytových prostorách byla ukončena ke dni 31. prosince 1998. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že Smlouva je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem – s ustanovením § 3 odst. 2 věty první zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že nebytové prostory v podobě skladu a předváděcí místnosti byly v rozporu se svým stavebním určením pronajaty k provozování bankovní činnosti. Poté rovněž dovodil, že z důvodu absolutní neplatnosti Smlouvy se žalobce nemohl úspěšně domáhat zaplacení žalované částky z titulu nájemného. Ztotožnil se rovněž s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná částka nemohla být žalobci přiznána ani z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“), neboť v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalované v rozhodném období (ve III. a IV. čtvrtletí roku 1999 a v I. čtvrtletí roku 2000) nebytové prostory užívala (činnost její pobočky v nebytových prostorách byla ukončena ke dni 31. prosince 1998).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního závěru, že Smlouva je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením § 3 odst. 2 věty první zákona č. 116/1990 Sb.). Uvedl, že „to, že nebytové prostory byly pronajaty k bankovním účelům, nevylučuje, aby nebytové prostory byly žalovaným užívány jako sklad a předváděcí místnost tak, jak tyto nebytové prostory byly kolaudovány“, a pokračoval, že pokud „žalovaný pronajaté nebytové prostory přestal užívat …(žalovaný zrušil pobočku v M.), nebytové prostory nevrátil a teprve v době, kdy (žalobce) vymáhal dlužné nájemné, začal tvrdit, že Smlouva je neplatná, nelze v kontextu k tomuto účelově tvrdit, že pokud nebytové prostory jsou zkolaudovány jako sklad a předváděcí místnost, je tento stavební účel v rozporu se smluveným účelem – užíváním pro bankovní účely. … Pojem bankovní činnost je tak široký, že možno do ní stavební účel zahrnout“, neboť bankovní činností se vedle přijímání vkladů od veřejnosti, poskytování úvěrů (§ 1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb.) a dalších činností uvedených v § 1 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb. rozumí i „činnosti, které přímo souvisejí s činnostmi uvedenými pod písm. a) až o) v odst. 1. Dále může podle odst. 4 banka vykonávat činnosti pro jiné, pokud souvisejí se zajištěním jejího provozu, provozu jiných bank, finančních institucí a podniků, pomocných bankovních služeb nebo nad nimi banka vykonává kontrolu“. Vyslovil rovněž přesvědčení, že soud prvního stupně se „nezabýval výslovně nedůvodností nároku pro neplatnost nájemní smlouvy“, a namítl, že „pokud krajský soud přejímá skutková zjištění od okresního soudu týkající se charakteru pronajatých prostor a smluvního a stavebního určení, pak tento závěr nemá oporu v rozsudku ze dne 23.9.2004 …“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítla, že ze stejného důvodu vedl žalobce již šest soudních sporů, přičemž pět z nich je již pravomocně skončeno, pro něj bezúspěšně. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. března 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – vyhovujícím – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Lze pouze připomenout, že pro účely přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je směrodatné, že rozhodování soudu prvního stupně bylo usměrněno závazným právním názorem odvolacího soudu; je ovšem nerozhodné, že tento právní názor byl vysloven ve zrušujícím rozhodnutí, které bezprostředně nepředcházelo rozsudku soudu prvního stupně, potvrzenému napadeným rozsudkem. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že i tam, kde příčinou odlišného pozdějšího rozsudku soudu prvního stupně byl závazný právní názor vyjádřený v rozhodnutí, jímž byl zrušen jakýkoliv dřívější rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; je přitom nerozhodné, že dovolatel v dovolání odkázal rovněž na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř., tedy jakoby vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnil rovněž dovolací důvody podle citovaných ustanovení.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V soudní praxi je dlouhodobě zastáván názor, že požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§ 3 odst. 2 věta první zákona č. 116/1990 Sb.), vyžadoval zákon ve všech případech pronájmu nebytových prostor (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze 17. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000, z 19. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, ze 4. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, z 31. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, a z 31. ledna 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005). Pro úplnost zbývá dodat, že ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že nadto byl v ustanovení § 3 odst. 2 větě druhé zákona č. 116/1990 Sb. upraven zvláštní režim, který platil pouze pro pronajímání místností určených k provozování obchodu a služeb; předchozího souhlasu příslušného správního orgánu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bylo – pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (§ 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.) – zapotřebí pouze k pronájmu těch místností, které byly k provozování obchodu a služeb stavebně určeny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, a ze dne 30. 1edna 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněný pod C 998 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V posuzovaném případě byly nepochybně k provozování bankovní činnosti pronajaty nebytové prostory v podobě skladu a předváděcí místnosti. Při posouzení činností, které lze subsumovat pod termín bankovní činnosti, je zapotřebí vycházet ze zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy (dále jen „zákon č. 21/1992 Sb.“), a nikoliv z citovaného zákona ve znění účinném v současně době, jak se o to zřejmě pokouší dovolatel. Přitom za bankovní činnosti lze ve smyslu § 1 odst. 5 zákona č. 21/1992 Sb. pokládat činnosti uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 písm. a/ a b/, odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb. Vzhledem k charakteru činností upravených v citovaných ustanovení zastává dovolací soud názor, že byly-li nebytové prostory stavebně určeny jako sklad a předváděcí místnost, byl smluvený účel nájmu (provozování bankovní činnosti) v rozporu s tímto stavebním určením, jak dovodily soudy obou stupňů; žádná z činností uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 písm. a/ a b/, odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb. totiž neodpovídá stavebnímu určení pronajatých nebytových prostor. Lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zvrátit správnost právního závěru, že Smlouva je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem – s ustanovením § 3 odst. 2 věty první zákona č. 116/1990 Sb.

Dovolatel se mýlí, má-li za to, že soud prvního stupně se „nezabýval výslovně nedůvodností nároku pro neplatnost nájemní smlouvy“. Z údajů uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že již soud prvního stupně dovodil, že žalovaná částka nemohla být žalobci přiznána ani z titulu bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), neboť v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalované v rozhodném období (ve III. a IV. čtvrtletí roku 1999 a v I. čtvrtletí roku 2000) nebytové prostory užívala (činnost její pobočky v nebytových prostorách byla ukončena ke dni 31. prosince 1998). Zbývá dodat, že odvolací soud se ve svém potvrzujícím rozsudku s tímto názorem ztotožnil.

Z řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2007

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. September 2007