JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 694/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně L. F. (dříve P.), zastoupené advokátkou , proti žalované F. G., zastoupené advokátem , o 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 16 C 89/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2006, č. j. 8 Co 729/2005-153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč k rukám advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 40.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2002 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení. Podáním doručeným soudu dne 14. 3. 2002 vzala žalobu zčásti zpět pro zaplacení 9,5 % úroku z prodlení z částky 40.000,- Kč od 1. 3. 2002 do zaplacení.

Okresní soud ve Frýdku - Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. prosince 2002, č. j. 16 C 89/2002-64, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 19. května 2003, č. j. 16 C 89/2002-86, zamítl žalobu jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 40.000,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2002 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o nákladech státu (výrok II.) a nákladech řízení (výrok III.) a konečně zastavil řízení o zaplacení 9,5 % úroku z prodlení ročně z částky 40.000,- Kč od 1. 3. 2002 do zaplacení (výrok IV.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela dne 7. 5. 2001 s E. L. smlouvu o zprostředkování prodeje rodinného domu a pozemků zapsaných na LV pro kat. úz. A. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Vlastník předmětných nemovitostí E. L. (který byl tehdy ještě zapsán v katastru nemovitostí) dne 4. 3. 2000 zemřel a zanechal manželku a čtyři děti. Dědici uzavřeli dne 17. 8. 2000 dohodu o vypořádání dědictví, podle níž přijímají dědictví rovným dílem. Přitom se mezi sebou dohodli na prodeji předmětných nemovitostí a pověřili E. L. (manželku zůstavitele), aby o prodeji jednala jejich jménem. Usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočky Havířov ze dne 23. 7. 2001 vydaným pod sp. zn. 119 D 283/2000, které nabylo právní moci dne 28. 8. 2001, soud schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle které se staly podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí pozůstalá manželka E. L. a pozůstalé děti L. M., L. P., P. V. a U. A., každý z nich jednou ideální pětinou. Pozůstalý syn L. P. nabyl zletilosti až teprve 12. 12. 2001. O koupi nemovitostí, jejichž prodej žalovaná zprostředkovávala, projevila zájem žalobkyně a její tehdejší manžel J. P.. Požádali žalovanou, aby předmětné nemovitosti nenabízela jiným zájemcům a uzavřeli s ní dne 4. 9. 2001 smlouvu nazvanou „SMLOUVA O STAŽENÍ NEMOVITOSTI Z NABÍDKY“ (dále též „předmětná smlouva“). Na základě této smlouvy se žalobkyně a její tehdejší manžel zavázali uzavřít s vlastníkem předmětných nemovitostí smlouvu o jejich koupi do 4. 9. 2001 – popřípadě smlouvu o budoucí kupní smlouvě – a žalovaná se zavázala nejpozději následující pracovní den po podpisu smlouvy stáhnout předmětné nemovitosti z veřejné nabídky a nepodat o nich třetí osobě žádné informace. Žalobkyně a její manžel přitom složili kauci 80.000,- Kč, která podle ujednání v bodě IV. písmena b) předmětné smlouvy v případě, že nebude kupní smlouva, popřípadě smlouva o budoucí kupní smlouvě uzavřena ve stanovené lhůtě z důvodů na straně prodávajících, měla být vrácena žalobkyni a jejímu manželovi a podle ujednání v bodě IV. písmena c) předmětné smlouvy, nebude-li kupní smlouva popřípadě smlouva o smlouvě budoucí uzavřena ve stanovené lhůtě z důvodů na straně kupujících měla připadnout žalované. V bodě VI. bylo dohodnuto, že veškeré změny týkající se převodu předmětných nemovitostí musí být provedeny písemnou formou. Termín k uzavření kupní smlouvy, popřípadě smlouvy o budoucí kupní smlouvě byl prodloužen do 31. 1. 2002 písemným dodatkem ze dne 3. 9. 2001, jenž byl podepsán pouze žalobkyní. Po uzavření předmětné smlouvy informovala žalovaná žalobkyni, že nemovitosti jsou předmětem dědického řízení a čeká se na vklad do katastru nemovitostí, a nabídla jí možnost od smlouvy o stažení z nabídky odstoupit. To však žalobkyně odmítla a naopak dne 3. 10. 2001 uzavřela spolu s manželem jako budoucí kupující se spoluvlastníky předmětných nemovitostí jako budoucími prodávajícími smlouvu o budoucí smlouvě, v níž se všichni zavázali uzavřít kupní smlouvu do 31. 1. 2002. Dne 24. ledna 2002 žalobkyně a její tehdejší manžel podali „Výpověď smlouvy o stažení nemovitosti z nabídky“, v níž je uvedeno, že Jindřich Pavlovič má o uzavření kupní smlouvy i nadále zájem a vyjednal si za tím účelem úvěr, ale že žalobkyně po jejich náhlém rozchodu (manželé žili již každý zvlášť) odmítá poskytnout k úvěru souhlas. Ve výpovědi je uvedeno, že žalobkyně vypověděla dne 14. 1. 2002 smlouvu o budoucí smlouvě uzavřenou dne 3. 10. 2001 a prohlašuje, že si je vědoma sankce podle bodu IV. písm. c) předmětné smlouvy, na základě které připadá složená kauce žalované, a že se výše kauce po vzájemné dohodě snižuje na 40.000,- Kč.

Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by jednala v omylu o vlastnických vztazích k nemovitostem vyvolaném žalovanou a že by tedy byly dány důvody k uplatnění námitky relativní neplatnosti podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že by předmětná smlouva byla absolutně neplatná. Vzal za prokázané, že předmětná smlouva byla vypovězena jedině z důvodů na straně kupujících – z důvodu, že se žalobkyně rozešla s manželem. Uzavřel, že je-li předmětná smlouva platná, představuje právní důvod, na jehož základě byla žalovaná oprávněna ponechat si část složené kauce ve výši 40.000,- Kč, a žalobě domáhající se vydání bezdůvodného obohacení nelze vyhovět. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, když smlouvu uzavírali ona a její tehdejší manžel, prostředky složené jako kauce pocházely z jejich společného jmění manželů, proto jsou také ze smlouvy zavázání a oprávněni oba společně a nerozdílně. Ze všech těchto důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 8 Co 416/2003-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve zbývající části tohoto výroku, t.j. „ohledně 6,5 % úroku z prodlení z částky 40.000,- Kč od 1. 3. 2002 do zaplacení“, a ve výrocích II. a III. jej zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud převzal zcela skutková zjištění, z nichž vycházel soud prvního stupně, ale neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Zdůraznil, že i když bývalý manžel žalobkyně Jindřich Pavlovič není v předmětné smlouvě uveden jako její účastník, stal se jejím účastníkem okamžikem, kdy smlouvu podepsal. Tím, že účastníci uzavřeli předmětnou smlouvu písemně a dohodli možnost její změny zase jen písemnou formu, platil pro změnu smlouvy režim § 40 odst. 2 obč. zák. Jestliže tedy dodatek k předmětné smlouvě ze dne 3. 9. 2001 nepodepsal J. P., nebyla dodržena písemná forma změny předmětní smlouvy (dodatku) a z toho důvodu je nutno považovat dodatek za neplatný (§ 40 odst. 2, § 40a obč. zák.). Jde o relativní neplatnost, které se žalobkyně v řízení dovolala. Účinnost předmětné smlouvy tedy skončila dne 4. 9. 2001 a k uzavření smlouvy o koupi nemovitostí mělo dojít do tohoto data. To, že se tak nestalo, není možno přičítat k tíži žalobkyně, neboť jí v uvedeném termínu nebyl návrh smlouvy vůbec předložen. Navíc v té době nebyly ještě známy ani vlastnické vztahy k nemovitostem, neboť výpis z katastru nemovitostí, v němž jsou uvedeni noví spoluvlastníci, je datován až dnem 1. 10. 2001. Závěr soudu prvního stupně, že smlouva nebyla uzavřena výlučně z důvodů spočívajících na straně žalobkyně, tedy shledal nesprávný. Pak ovšem chybí právní důvod k tomu, aby si žalovaná ponechala kauci ve výši 40.000,- Kč, a tato částka představuje plnění z právního důvodu, který odpadl, t.j. bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni podle § 451 odst. 1 a § 456 obč. zák. vydat.

Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 12. března 2004, č. j. 16 C 89/2002-126, uložil žalované zaplatit žalobkyni 6,5% úrok z prodlení ročně z částky 40.000,- Kč od 24. 3. 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 6,5 % úroku z prodlení ročně z částky 40.000,- Kč od 1. 3. 2002 do 23. 3. 2002, žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 22. září 2005, č. j. 33 Odo 634/2004-138, rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 8 Co 416/2003-100, a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. března 2004, č. j. 16 C 89/2002-126, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a zavázal jej svým právním názorem. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku uvedl, že podstatou dovolání žalované je především nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že dodatek ke smlouvě o stažení z nabídky z 3. 9. 2001 je neplatný pro nedostatek písemné formy, kterou vyžadovala dohoda účastníků smlouvy. K tomu uvedl, že podle § 40a věty třetí obč. zák. platí, že právní úkon se považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu se uskutečňuje výslovným projevem, ze kterého je jasně patrná vůle dotčené osoby dovolat se neplatnosti právního úkonu. Projev vůle, jímž se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Pokud účastník v soudním řízení na tuto neplatnost pouze upozorní, neznamená to ještě, že se jí dovolává. Nejvyšší soud v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 13/2004. Pro daný případ pak z toho dovodil, že ačkoliv odvolací soud na závěru o relativní neplatnosti dodatku ke smlouvě o stažení z nabídky pro nedostatek dohodnuté písemné formy zcela postavil své měnící rozhodnutí, pominul, že žalobkyně se sice dovolávala relativní neplatnosti smlouvy o stažení z nabídky i dodatku k ní z důvodu omylu podle § 49a obč. zák. (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně dne 18. července 2002 na č. l. 38 – 41 spisu) a relativní neplatnosti dodatku z důvodu uvedeného v § 145 odst. 2 obč. zák. (výslovně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 71 – 74 spisu), ovšem do doby rozhodování dovolacího soudu neuplatnila námitku relativní neplatnosti dodatku z 3. 9. 2001 s poukazem na to, že tento právní úkon nebyl učiněn v písemné formě, kterou si účastníci tím, že smlouvu o stažení z nabídky uzavřeli písemně, sjednali i pro její změny (§ 40 odst. 2 obč. zák.). Jestliže se žalobkyně relativní neplatnosti z tohoto důvodu nedovolala, je dodatek z 3. 9. 2001 z hlediska jeho formy nutno považovat za platný. Opačný závěr odvolacího soudu pak dovolací soud shledal nesprávným výkladem § 40a obč. zák.

Odvolací soud, jsa vázán právním názorem dovolacího soudu, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2002, č. j. 16 C 89/2002-64, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 5. 2003, č. j. 16 C 89/2002-86 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, tak jak je učinil soud prvního stupně a v plném rozsahu na ně odkázal. Převzal i právní závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že na písemný dodatek ze dne 3. 9. 2001, kterým byla prodloužena předmětná smlouva až do 31. 1. 2002, je třeba nahlížet jako na platný hmotněprávní úkon, neboť nedostatek souhlasu druhého z manželů v ostatních záležitostech mimo obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů (§ 145 odst. 2 obč. zák.) a stejně tak i nedostatek písemné formy změny smlouvy, vyplývá-li povinnost písemné formy z dohody účastníků (§ 40 odst. 2 obč. zák.), lze uplatnit jen námitkou relativní neplatnosti podle § 40a obč. zák. Tato námitka musí být uplatněna vůči všem účastníkům hmotněprávního úkonu tedy i vůči dřívějšímu manželu žalobkyně, což se nestalo. Stejně tak uzavřel, že dovolává-li se žalobkyně relativní neplatnosti předmětné smlouvy, musí tak učinit vůči všem účastníkům smlouvy, tj. i vůči svému (nyní již) bývalému manželovi, což neučinila a proto je třeba na tuto smlouvu pohlížet jako na platnou; stejný postoj zaujal k námitce žalobkyně ohledně relativní neplatnosti dodatku ze dne 3. 9. 2001. Podpůrně odvolací soud uzavřel, že žalobkyně ani neprokázala, že by její případný omyl o vlastnických vztazích k předmětné nemovitosti byl jakkoliv významný, když i poté, kdy na tuto okolnost byla v polovině srpna 2001 prokazatelně upozorněna, nevyužila možnosti od smlouvy odstoupit a naopak smlouvu prodloužila a činila kroky k uzavření kupní smlouvy a přestala je činit teprve až poté, kdy se její manželství rozpadlo. Nadto rozpad manželství sama výslovně uvedla jako důvod k výpovědi ze dne 24. 1. 2002. Pokud žalobkyně tvrdila, že listinu ze dne 24. 1. 2002 podepsala po psychickém nátlaku, dospěl odvolací soud k závěru, že jde o tvrzení nové skutečnosti, což není v odvolacím řízení přípustné. Odvolací soud posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu podle § 51 obč. zák., která vyhovuje obecným náležitostem právních úkonů z hlediska svobodně a vážně projevené vůle, určitosti a srozumitelnosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že by se předmětná smlouva příčila dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., a to ani z hlediska výše kauce, která představovala jen 10 % kupní ceny, a následně byla ještě o polovinu snížena. Za právně nevýznamné označil výhrady žalobkyně o nedostatečném označení nemovitostí ve smlouvě o stažení nemovitosti z nabídky a poukázal na to, že nešlo o smlouvu o převodu nemovitosti, kde by nemovitost musela být označena v souladu s § 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí (katastrálního zákona), ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak neuznal výhrady o nedostatečném označení žalované, které se v předmětné smlouvě nekrylo s údaji v obchodním rejstříku, když mezi účastníky bylo nepochybné, mezi kým byla smlouva uzavřena. Shledal, že smlouvu byla oprávněna za žalovanou podepsat S. C. na základě mandátní smlouvy a neshledal jako závadné, že ve zprostředkovatelské smlouvě je uvedena jako vlastník nemovitosti E. L. a že jednala za ostatní dědice bez písemné plné moci a poukazoval na to, že nedostatek plné moci by nečinil smlouvu o zprostředkování neplatnou, nýbrž by smlouva zavazovala jen E. L.. Navíc je zřejmé, že pokud následně všichni dědici uzavřeli kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, tak úkon E. L. schválili (§ 33 odst. 2 obč. zák.). Uzavřel, že si žalovaná ponechala kauci 40.000,- Kč v souladu se smluvními podmínkami, na nichž se účastníci smlouvy dohodli, a proto žalobkyně nemůže zaplacení částky požadovat z titulu bezdůvodného obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen „o. s. ř.“ a jako dovolací důvod ohlásila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř). V dovolání podrobně rekapitulovala průběh událostí a uvedla, že v červenci 2001 měla spolu s tehdejším manželem zájem koupit nemovitosti nabízené žalovanou, že jim však žalovaná zatajila podstatnou informaci a to, že z důvodů neukončeného dědického řízení na straně prodávajících nelze uzavřít kupní smlouvu ani smlouvu o budoucí kupní smlouvě a na základě této nepravdivé informace přiměla žalobkyni a jejího manžela, aby podepsali předmětnou smlouvu, kterou by jinak nepodepsali. Dále poukazovala na to, že dodatek k předmětné smlouvě nepodepsala dne 3. 9. 2001, jak je v něm uvedeno, ale až 24. 1. 2002. Nepokládala za správné zjištění, že její tehdejší manžel vyslovil s dodatkem ústní souhlas. Namítala, že manžel s dodatkem nesouhlasil, proto jej nepodepsal. Poukazovala na to, že dne 24. 1. 2002, kdy jí byl dodatek předložen k podpisu, již s manželem nežila, a protože je rozchod manželů, je jak obecně známo, psychicky zatěžující situace, kterou lze přirovnat k úmrtí blízké osoby, podepsala dodatek k předmětné smlouvě i listinu nazvanou „Výpověď smlouvy o stažení nabídky“ pod psychickým tlakem. V té době také neřešila, zda je předmětná smlouva platnou smlouvou či nikoliv. V dovolání uvedla, že odkazuje na všechny dřívější námitky, že tato smlouva není platnou smlouvou, jak je uplatnila v řízení. Nesouhlasila ani s tím, že dřívějšímu uzavření kupní smlouvy bránila okolnost, že na zaplacení kupní ceny neměla finanční prostředky, a poukazovala na to, že následně byly předmětné nemovitosti prodány jinému kupujícímu, aniž byla kupní cena zaplacena při podpisu smlouvy (byla zaplacena po podpisu smlouvy úvěrem kupujícího). Měla za to, že i když se její bývalý manžel odmítl připojit k žalobě, je oprávněna požadovat vrácení částky sama, neboť podle § 145 odst. 4 obč. zák. jsou z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. Po právní stránce vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil pojem dovolání se relativní neplatnosti hmotněprávního úkonu, když dovozuje, že neplatnosti předmětné smlouvy i jejího dodatku se měla (z důvodů dle § 49a obč. zák. a dodatku i z důvodů dle § 145 odst. 2 obč. zák. a 40 odst. 2 obč. zák.) dovolat i vůči svému bývalému manželovi. Je přesvědčena, že postačilo, pokud se relativní neplatnosti dovolala vůči druhé smluvní straně. Nesprávné právní posouzení shledávala i v tom, že odvolací soud nevyhodnotil předmětnou smlouvu a dodatek jako relativně neplatné úkony a neposoudil tak uplatněný nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení. V neposlední řadě namítala i to, že předmětná smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nakonec poukázala na ustanovení § 237 odst. 2 o.s.ř., kde jsou vymezeny věci, ohledně nichž není dovolání přípustné, mimo jiné tak, že „…v obchodních věcech 50.000,- Kč…“, a namítala, že pro žalovanou – realitní kancelář – se o „obchodní věc“ jednalo. Závěrem navrhla zrušit rozsudky obou soudů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, současně navrhla, aby byla vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložena.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že typ smlouvy o stažení nemovitostí z nabídky jištěný kaucí patří mezi standardní postupy realitních kanceláří a chrání práva a povinnosti jak prodávajících a zprostředkovatele tak i kupujících. Ohledně skutkového stavu a právního posouzení se ztotožnila (vyjma závěru o aktivní legitimací žalobkyně) s odvolacím soudem. Vyjádřila však podiv nad požadavkem žalobkyně, aby věc byla posouzena jako obchodní s ohledem na to, že v obchodních věcech do 50.000,- Kč není dovolání přípustné. Závěrem navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. ledna 2006, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a o. s. ř.

Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Námitka, kterou dovolatelka brojila proti přípustnosti dovolání s odkazem na ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř. – jež vyznívá v její neprospěch – je nepřípadná. Dovolací soud se s ní vypořádal ve svém předchozím rozhodnutí v dané věci a odkazuje již jen na tam uvedené důvody.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Z námitek, které dovolatelka uplatnila v dovolání, má charakter výtky nesprávného právního posouzení výtka, jíž dovolatelka zpochybňuje závěr, že účinky dovolání se relativní neplatnosti nastávají jen, je-li tato námitka uplatněna vůči všem účastníkům hmotněprávního úkonu (tj. v daném případě i vůči bývalému manželovi, který byl také účastníkem předmětné smlouvy). Nejvyšší soud však již ve zprávě „K dalšímu výkladu některých ustanovení novel občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního řádu a notářského řádu z roku 1982“, přijaté občanskoprávním kolegiem dne 29. 12. 1984 pod sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/1986 v sešitu 9-10, uvedl: „Dovolat se relativní neplatnosti je třeba vůči všem účastníkům právního úkonu“. Na tomtéž závěru setrval i v rozsudku ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 130/96, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy v sešitu 4, ročník 1998, kde uvedl: „Právní účinky dovolání se relativní neplatnosti (§ 40a obč. zák.) nastávají dojitím tohoto projevu vůle všem subjektům relativně neplatného právního úkonu“. Tytéž závěry pak ještě zopakoval i v rozsudku ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 97/2007, v sešitě 10. Odvolací soud se tedy při řešení otázky, kdy je účinně vznesena námitka relativní neplatnosti, neodchýlil od ustálené judikatury a tuto otázku tak posoudil v souladu s hmotným právem.

Pokud se dovolatelka domáhala přezkoumání dalších právních otázek, a to že předmětná smlouva je relativně neplatným úkonem, protože ji uzavřela v omylu (§ 49a obč. zák.), dále, že dodatek je relativně neplatným úkonem, protože byl také uzavřen v omylu, dále proto, že její tehdejší manžel nezměnil předmětnou smlouvu písemně, ačkoliv to bylo podle dohody účastníků třeba (§ 40 odst. 2 obč. zák.), a dále proto, že se změnou předmětné smlouvy tehdejší manžel nevyslovil souhlas (§ 145 odst. 2 obč. zák.), pak jde o závěry, na nichž právní posouzení věci nespočívá. Jak již bylo řečeno shora, právní účinky dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu nastávají dojitím projevu vůle všem subjektům neplatného právního úkonu. Dokud tyto účinky nenastanou, pohlíží se na předmětný úkon jako na platný úkon. Za tohoto stavu jsou závěry o tom, zda byly naplněny předpoklady, za nichž se účastník může dovolat relativní neplatnosti, předčasnými a tudíž pro věc samu nerozhodnými.

V projednávané věci označila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – aniž by ho však blíže konkretizovala. Dovolatelka však přehlédla, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nezakládají.

Pokud dovolatelka zbývajícími výhradami zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se otázek určitosti smluvních ujednáních a jejich souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, napadá tím správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu. Kritika správnosti (úplnosti) skutkových zjištění popřípadě způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro závěr o platnosti předmětné smlouvy a jejího dodatku popřípadě jejich souladu s dobrými mravy, je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.625,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. listopadu 2007

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Gabriela Hradilová

Vydáno: 22. November 2007