JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 683/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Č., proti žalované M. zastoupené advokátkou , o zaplacení částky 516.688,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 320/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č. j. 13 Co 464/2005-58, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č. j. 13 Co 464/2005-58, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. června 2005, č. j. 17 C 320/2003-33, ve spojení s usnesením ze dne 13. října 2005, č. j. 17 C 320/2003-46, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. června 2005, č. j. 17 C 320/2003-33, ve spojení s usnesením ze dne 13. října 2005, č. j. 17 C 320/2003-46, vyhověl žalobě (podané u soudu prvního stupně dne 20. května 2002) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 516.688,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a žalobkyni vrátil přeplatek soudního poplatku.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. února 2006, č. j. 13 Co 464/2005-58, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení se shora označeným usnesením) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že dne 27. června 1997 uzavřely žalovaná jako nájemkyně a právní předchůdkyně žalobkyně jako pronajímatelka smlouvu o nájmu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 27. června 1997“), jejímž předmětem byly (podle čl. II. nájemní smlouvy ze dne 27. června 1997) nebytové prostory o rozloze 362 m2 situované v šestém patře domu v k. ú. N. M. ve Š. a tři garážová stání ve smlouvě číselně označená (dále jen „nebytové prostory“), že podle čl. IV. byly nebytové prostory žalované pronajaty za účelem provozování její podnikatelské činnosti uvedené ve výpisu z obchodního rejstříku, tedy činnosti organizačních a ekonomických poradců a činnosti účetních poradců, že šlo o nájem na dobu neurčitou (čl. V.) s ročním nájemným v částce 2.515.000,- Kč plus DPH 5 % (čl. VI.) a že podle dohody účastnic obsažené v čl. IX. nájemní smlouvy ze dne 27. června 1997 mělo být nájemné hrazeno čtvrtletně vždy do patnáctého dne kalendářního čtvrtletí, za něž je poskytováno, a to na základě faktury vystavené pronajímatelkou. Dále zjistil, že nájemní vztah mezi účastnicemi zanikl k 11. červnu 1999, že nájemné za druhé čtvrtletí 1999 bylo žalované vyfakturováno fakturou ze dne 26. dubna 1999 s datem splatnosti stanoveným na 17. května 1999 a že za dobu od 1. dubna 1999 do 11. června 1999, kdy nájemní vztah skončil, nájemné činilo 516.688,- Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že právní vztah vzniklý mezi účastnicemi je zapotřebí posoudit podle § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 30. června 1997, jako závazkový vztah obchodně právní, že smlouva o nájmu nebytových prostor nebyla obchodním zákoníkem upravena a že tento smluvní typ byl upraven zvláštním zákonem, na něhož občanský zákoník v ustanovení § 720 odkazuje, konkrétně zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), podle něhož bude zapotřebí smlouvu ze dne 27. června 1997 posuzovat. Dále dovodil, že nájemní smlouva ze dne 27. června 1997 je – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – platným právním úkonem. Ztotožnil se rovněž s názorem, že námitka promlčení vznesená žalovanou je nedůvodná. V této souvislosti uvedl, že žalobkyně se domáhala plnění z platné smlouvy a že za této situace platí obecná tříletá promlčecí doba, jejíž běh – vzhledem k dohodě o splatnosti nájemného za kalendářní čtvrtletí – nastal dne 18. května 1999, tj. následující den po splatnosti nájemného za druhé čtvrtletí 1999 (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 27. června 1997 – dále jen „obč. zák.“). Poté dovodil, že připadl-li konec dané lhůty určené podle let na sobotu 18. května 2002 (§ 122 odst. 2 obč. zák.), je ve smyslu § 122 odst. 3 obč. zák. posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí 20. května 2002, kdy byla podána žaloba.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedla, že „řízení bylo stiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Za zásadně právně významné označila otázky: 1) zda činnost organizačních a ekonomických poradců a činnost účetních poradců spadá do rámce provozování obchodu a služeb ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., 2) zda podle ujednání v nájemní smlouvě ze dne 27. června 1997 byla splatnost nájemného za kalendářní čtvrtletí vázána jen na uplynutí patnáctého dne kalendářního čtvrtletí či také zároveň na vystavení faktury a zda vystavení faktury s pozdějším datem odkládá splatnost nájemného a 3) zda je dnem počátku běhu promlčecí doby u práv vymahatelných u soudu den splatnosti závazku. Namítla, že ujednání týkající se povinnosti pronajímatelky zaslat nájemkyni fakturu nelze pokládat za odkládací podmínku; je proto přesvědčena, že byla-li podle ujednání obsaženého v nájemní smlouvě ze dne 27. června 1997 splatnost nájemného vázána na uplynutí patnáctého dne kalendářního čtvrtletí, za něž je poskytováno, pak nájemné za druhé čtvrtletí 1999 bylo splatné dne 15. dubna 1999. Dovolatelka má za to, že námitku promlčení vznesla důvodně, byla-li žaloba v dané věci podána až dne 20. května 2002. I kdyby nájemné za druhé čtvrtletí 1999 bylo splatné 17. května 1999, jak dovodily soudy obou stupňů, pak za den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.), je zapotřebí podle ustálené soudní praxe pokládat právě tento den, tedy den splatnosti dluhu, tj. den, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním. Za této situace tříletá promlčecí doba uplynula 17. května 2002; nejpozději v tento den měla být žaloba podána u soudu a nebylo-li tomu tak, byla námitka promlčení i v tomto směru uplatněna důvodně. Dovolatelka má rovněž za to, že její předmět podnikání spadal do rámce provozování obchodu a služeb ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Nebyl-li však v posuzovaném případě udělen předchozí souhlas podle citovaného ustanovení, je nájemní smlouva ze dne 27. června 1997 neplatná. Za této situace by se žalobkyně mohla žalované částky domáhat z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí ve dvouleté lhůtě upravené v ustanovení § 107 obč. zák.; i v takovémto případě by byla námitka promlčení důvodná. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřela dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky počátku (a konce) běhu tříleté promlčecí doby ve smyslu § 101 obč. zák., neboť uvedená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Ačkoliv dovolatelka v dovolání rovněž namítla, že „řízení bylo stiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, tedy jakoby vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnila také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť svými dovolacími námitkami napadla správnost právních závěrů přijatých odvolacím soudem.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Pro obecnou (tříletou) promlčecí dobu (ve smyslu citovaného ustanovení) tedy platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy je actio nata. Právo na soudní uplatnění pohledávky ze závazku vzniká zásadně tím, že se pohledávka stane splatnou. Actio nata nastává proto v těchto případech (a zároveň ve většině případů) splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník (podle dohody účastníků, právního předpisu či rozhodnutí – srov. § 563 obč. zák.) povinnost poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním. Tento den je počátkem běhu promlčecí doby.

V projednávané věci odvolací soud dovodil, že splatnost žalované částky (nájemného za druhé čtvrtletí 1999) nastala (podle ujednání /dohody/ obsaženého v čl. IX. nájemní smlouvy ze dne 27. června 1997) na základě faktury z 26. dubna 1999 až dne 17. května 1999. I kdyby uvedený názor byl správný, pak actio nata – ve smyslu toho, co je uvedeno v předchozím odstavci – nastává 17. května 1999; konec tříleté promlčecí doby by pak připadl (§ 122 odst. 2 obč. zák.) na pátek 17. května 2002. Jestliže by actio nata nastala 15. dubna 1999, jak míní dovolatelka, pak by konec tříleté promlčecí doby připadl (podle citovaného ustanovení) na pondělí 15. dubna 2002. Za této situace se lze ztotožnit s názorem, že námitka promlčení vznesená žalovanou byla uplatněna odůvodněně. Z uvedeného vyplývá, že v tomto směru byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se – zejména z důvodu nadbytečnosti – zabýval dalšími dovolacími námitkami podřazenými pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nelze totiž přehlédnout, že podle ustálené judikatury (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. dubna 1983, zn. Sc 2/83, uveřejněné pod č. 29 v sešitě č. 9 – 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe dosud odklon nezaznamenala) dovolá-li se dlužník odůvodněně námitky promlčení, soud žalobu zamítne, aniž by zkoumal, zda uplatňované právo věřitele vůbec existuje či nikoliv. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2007

JUDr. Miroslav Ferák , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 29. August 2007