JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 633/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem , proti žalovanému F. Š., zastoupenému advokátem , o zaplacení 165.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 6 C 92/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. prosince 2005, č.j. 19 Co 292/2005-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 165.000,- Kč s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena za účasti dvou svědků ústní smlouva o půjčce, podle které žalobce půjčil žalovanému finanční hotovost ve výši 165.000,- Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobci vrátit ve lhůtě do 31. 12. 2001. Žalovaný žalobci dlužnou částku nevrátil.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. února 2005, č.j. 6 C 92/2004-96, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 165.000,- Kč (výrok I.) dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a nákladech státu (výrok III.).

Soud prvního stupně vzal na základě výpovědi svědků P. V. a M. M. a grafologického posudku znalkyně I. V. (jež vyhodnotila podpis žalovaného na potvrzení o převzetí hotovosti ve výši 165.000,- Kč ze dne 5. 3. 2001 jako jeho vlastnoruční) za zjištěno, že žalobce dne 5. 3. 2001 půjčil žalovanému 165.000,- Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobci vrátit do 31. 12. 2001. Protože žalovaný svůj závazek ze smlouvy o půjčce nesplnil, zavázal ho soud prvního stupně k zaplacení částky 165.000,- Kč žalobci. S námitkou žalovaného, že nebyl způsobilý takovou smlouvu uzavřít, se soud prvního stupně vypořádal tak, že způsobilost žalovaného činit právní úkony jen do 1.000,- Kč byla omezena až teprve rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlici ze dne 21. června 2004, sp.zn. 0 Nc 724/2003, který nabyl právní moci dne 6. 8. 2004. Soud prvního stupně nepřihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným, protože tříletá promlčecí doba, jež je stanovena zákonem pro uplatnění daného práva u soudu, začala plynout dnem 1. 1. 2002 a žaloba byla podána dne 24. 2. 2004, tedy ještě před uplynutím promlčecí doby.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č.j. 19 Co 292/2005-120, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku

o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 165.000,- Kč potvrdil (výrok I.), výrok o nákladech řízení účastníků změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný převzal od žalobce částku 165.000,- Kč a žalobci ji nevrátil. Nesouhlasil však již se závěry soudu prvního stupně, že žalovaný byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům až ode dne 6. 8. 2004. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně vzal za zjištěné, že žalovaný trpěl již v měsíci březnu 2001 trvalou a neléčitelnou duševní chorobou, která podstatně snižovala jeho schopnosti posoudit následky svého jednání. Odvolací soud proto učinil závěr, že smlouva o půjčce je absolutně neplatným právním úkonem, neboť jej učinila osoba jednající v duševní poruše a duševní porucha ji činila k předmětnému úkonu nezpůsobilou. Pokud žalovaný částku 165.000,- Kč převzal, stalo se tak na základě neplatného právního úkonu. Žalovaný se tím bezdůvodně obohatil na úkor žalobce a plnění takto nabyté musí vydat. Odvolací soud se nově vypořádal i s námitkou žalovaného o promlčení žalobcova nároku z bezdůvodného obohacení, a to tak, že tříletá promlčení doba k vydání bezdůvodného obohacení počala běžet žalobci dnem předání peněz, tj. 5. 3. 2001, a v průběhu této doby byla podána žaloba. Běh dvouleté subjektivní promlčecí doby neskončil před uplynutím objektivní lhůty, neboť žalobce se dozvěděl o duševní poruše žalovaného, která smlouvu o půjčce činila absolutně neplatnou, až na počátku roku 2003, kdy na tomto tvrzení byla založena žaloba

o určení vlastnictví k nemovitostem ve sporu 6 C 9/2003.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel

o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když zásadní právní význam spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí řeší otázku promlčení v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvody uplatnil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřoval v tom, že odvolací soud posoudil věc podle jiných hmotněprávních ustanovení a neposkytl mu možnost, aby se k novému právnímu posouzení před rozhodnutím vyjádřil a případně navrhl důkazy. Nesprávné právní posouzení spatřoval v závěru odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Namítal, že žalobce se o duševní poruše, která by mohla činit smlouvu o půjčce absolutně neplatnou, mohl a také dozvěděl již v roce 2001, a to v průběhu trestního stíhání, které bylo proti němu vedeno, když v tomto řízení byl zpracován znalecký posudek, ve kterém byla zjištěna rozvíjející se duševní porucha žalovaného. Závěrem navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit k dalšímu řízení odvolacímu soudu (maje zřejmě na mysli soudu prvního stupně).

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. prosince 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené

v ustanovení § 241a o.s.ř.

Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud mu neposkytl možnost vyjádřit se ke změněné právní kvalifikaci nároku a případně navrhnout další důkazy. Dovolatel však přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. žalovaný odvolacímu soudu dále vytkl nesprávné posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., když její počátek vázal na vědomost žalobce

o jeho duševní poruše (počátek roku 2003, kdy bylo zahájeno řízení o určení vlastnického práva pod sp.zn. 6 C 9/2003), zatímco ji měl vázat na předpokládanou vědomost žalobce (jež nastala v průběhu roku 2001, kdy byl v trestním řízení vedeném proti žalobci vypracován znalecký posudek, v němž byla zjištěna rozvíjející se duševní porucha žalovaného).

Již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek a zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649, byl formulován právní závěr (na který navázala pozdější rozhodovací praxe soudů), podle něhož se pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na uplatnění práva na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné obohacení) vyžaduje skutečná a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch. Není rozhodující, že se oprávněný o tom může dozvědět při vynaložení potřebné péče. Obdobný závěr zaujal Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i v rozsudku ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 442. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. je tedy rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. Řešení této právní otázky se tedy v rozhodovací praxi soudů ustálilo a odvolací soud ji posoudil v intencích konstantní judikatury, a tedy v souladu s hmotným právem. Proto pro její řešení nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam a dovolání přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, a proto je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v této fázi řízení

(dle obsahu spisu) žádné náklady, na jejichž náhradu by měl proti dovolateli právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2007

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. September 2007