JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 444/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce V. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. H. K., o zaplacení částky 6.752.328,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 246/2002, o dovolání žalobce proti rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2005, č. j. 7 C 246/2002-93, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2005, č. j. 21 Co 392/2005-119, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2005, č. j. 7 C 246/2002-93, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2005, č. j. 21 Co 392/2005-119, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 6.752.328,- Kč se 4 % úroky z prodlení od 30. září 2004 do zaplacení. Uvedl, že žalovaný užívá věci v jeho vlastnictví, a to odsávací potrubí v délce 9 m uložené pod chodníkem a vozovkou za budovami č. p. 1225 – 1226 v H. K., Gočárově ulici, včetně asfaltového koberce, dále zděnou odvětrávací šachtu za domem č. p. 1226 a kanalizační přípojku za tímto domem v délce 5 m (dále jen „předmětné věci“). Za dobu tří let zpětně před podáním žaloby se z titulu užívání předmětných věcí domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení v částce 72.000,- Kč. Z titulu náhrady škody vzniklé podle jeho názoru tím, že mu žalovaný – s ohledem na ukončení nájemního vztahu – neumožnil další podnikání v provozovně, se domáhal částky 2.680.328,- Kč. Konečně se po žalovaném domáhal zaplacení částky 4.000.000,- Kč představující podle jeho názoru bezdůvodné obohacení vzniklé zhodnocením jeho majetku investicemi žalobce.

Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. března 2005, č. j. 7 C 246/2002-93, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. září 2005, č. j. 21 Co 392/2005-119, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 16. března 1991 žalobce a jeho syn V. B. mladší vydražili – s právem uzavřít nájemní smlouvu s vlastníkem domu (žalovaným) na dobu dvou let – provozní jednotku, a to cukrárnu B., nacházející se v H. K., Gočárově ulici č. p. 1225 (dále jen „provozní jednotka“), k níž měl právo hospodaření P. H. K., státní podnik, že na základě výsledku dražby ze dne 16. března 1991 uzavřeli dne 18. března 1991 P. H. K., státní podnik, jako převodce, a žalobce a jeho syn jako nabyvatelé dohodu o převodu provozní jednotky, přičemž předmětem převodu vlastnictví byly zařízení a vybavení provozní jednotky specifikované v přílohách k této dohodě, že dne 21. března 1991 byla mezi žalovaným zastoupeným B. p. m. H. K. a žalobcem a jeho synem uzavřena smlouva o nájmu příslušných nebytových prostor na dobu určitou (od 1. dubna 1991 do 31. března 1993) a že po uplynutí této doby žalovaný neměl zájem na pokračování nájemního vztahu, a proto k uzavření další nájemní smlouvy nepřikročil. Vzal rovněž za prokázáno, že ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 26/97 se žalobce se svým synem domáhali proti žalovanému zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím představující cenu věcí, které museli zanechat v provozní jednotce z důvodu neobnovení nájemní smlouvy žalovaným, a že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. března 2000, který nabyl právní moci dne 19. dubna 2000, žalobu v plném rozsahu zamítl. Zjistil také, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 55/92 se žalobce spolu se synem domáhal rozhodnutí, že vyvolávací cena provozní jednotky byla stanovena v rozporu s § 8 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, v tehdy platném znění, a že žalovanému M. p. s. n. m. a jeho privatizaci se ukládá vrátit žalobci částku 302.995,- Kč s příslušenstvím, a že také tato žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta rozsudkem ze dne 12. ledna 1995, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 14. listopadu 1995. Z karty provozní jednotky a z protokolu o průběhu veřejné dražby pak rovněž zjistil, že žalobce a jeho syn dražili provozní jednotku a movité věci a zásoby nacházející se v provozní jednotce. Na základě těchto skutkových zjištění učinil odvolací soud skutkový závěr, že předmětem dražby nebyly nemovitosti v Gočárově ulici č. p. 1225 – 1226 v H. K. a pozemek, na němž budova stojí (dále jen „předmětné nemovitosti“), a že za této situace je vlastníkem předmětných nemovitostí (stále) žalovaný. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě výsledků dražby vzniklo žalobci a jeho synovi v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. právo na uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, v nichž byla provozní jednotka umístěna, a to na dohodnutou dobu. Následně dovodil, že nárok na zaplacení částky 72.000,- Kč za užívání předmětných věcí je nedůvodný, neboť tyto věci nebyly předmětem dražby ze dne 16. března 1991, navíc jsou součástí předmětných nemovitostí (ve smyslu § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /dále jen „obč. zák.“/), a proto nejsou samostatnými věcmi, a pokračoval, že za této situace nejsou ve vlastnictví žalobce, nýbrž žalovaného. Poté – s odkazem na ustanovení § 420 a násl. obč. zák. – dovodil, že nárok na náhradu škody ve výši 2.680.328,- Kč je rovněž nedůvodný, neboť právo užívat předmětné nebytové prostory žalobci zaniklo uplynutím doby v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy, a žalovaný, který nebyl povinen žalobci nadále umožnit užívání těchto prostor, resp. obnovit či uzavřít nový nájemní vztah, tak ve vztahu k němu neporušil žádnou právní povinnost. Ohledně žalovaného nároku na zaplacení částky 4.000.000,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého podle žalobce zhodnocením předmětných nemovitostí konečně dovodil, že žalobce se o tom, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, dozvěděl nejpozději dne 31. března 1993, kdy mu nebytové prostory odevzdal, a proto nárok na vydání bezdůvodného obohacení měl uplatnit v zákonné promlčecí době (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.) a nikoliv až změněnou žalobou ze dne 7. září 2004; protože žalovaný vznesl účinně námitku promlčení, soud prvního stupně správně žalobu v tomto ohledu zamítl (§ 100 odst. 1 obč. zák.).

Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadně právně významnou označil „problematiku spojenou s „malou privatizací“ a s přechodem vlastnických práv na účastníky privatizace (vydražitele), a to ve spojitosti s následným promlčením případných nároků vydražitelů (jako nájemců nebytových prostor) k vlastníkům nemovitostí“. Poté uvedl, že provozní jednotka, kterou vydražil, byla definována jako „budova včetně k ní vedoucí kanalizační přípojky, odvětrávací šachty a odsávacího potrubí“, že takto byla provozní jednotka dne 16. března 1991 rovněž dražena a že proto se na základě dražby stal vlastníkem „budovy včetně k ní vedoucí kanalizační přípojky, odvětrávací šachty a odsávacího potrubí“. V této souvislosti poukázal na to, že obsah dražené položky „budova“ znal předseda privatizační komise Ing. Z. P., a dodal, že vyjádření podniku P. H. K. ze dne 21. srpna 1991 lze pokládat za pouhé dodatečné vysvětlení (podané až po dražbě). Má za to, že se soudy „nedostatečně zabývaly otázkou vlastnictví předmětné kanalizační přípojky, odvětrávací šachty a odsávacího potrubí, a proto nesprávně dovodily, že žalobce není jejich vlastníkem“. Vyjádřil přesvědčení, že „předložil v řízení celou řadu podkladů a důkazů, které svědčí pro stanovisko žalobce“, přičemž soudy obou stupňů „se nezabývaly těmito důkazy v plném rozsahu a nesprávně je interpretovaly a právně posoudily“. Následně namítl, že „považuje za nesprávné právní posouzení týkající se problematiky promlčení nároku … na náhradu za zhodnocení nemovitosti“, neboť „v období od opuštění provozovny … do doby podání žaloby k Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 7. září 2004 probíhala řada právních sporů a soudních řízení týkajících se předmětných nebytových prostor, investic do nemovitostí a dražby provozní jednotky. S ohledem na tyto skutečnosti … neuplynula dle mínění žalobce promlčecí doba …“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné „zamítnuto“.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2005, č. j. 7 C 246/2002-93, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2005, č. j. 7 C 246/2002-93, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a o. s. ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vycházel při právním posouzení nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého podle názoru žalobce jednak užíváním předmětných věcí a jednak jeho investicemi do předmětných nemovitostí. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalobce tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že dovolatel v dovolání mimo jiné uvedl, že „v období od opuštění provozovny … do doby podání žaloby k Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 7. září 2004 probíhala řada právních sporů a soudních řízení týkajících se předmětných nebytových prostor, investic do nemovitostí a dražby provozní jednotky“ a že „s ohledem na tyto skutečnosti … neuplynula … promlčecí doba …“. Hodlal-li tímto dovolatel zpochybnit správnost závěru o tom, kdy se dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (závěru týkajícího se počátku běhu subjektivní promlčecí doby, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák.), je zapotřebí uvést následující.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, mimo jiné dovodil, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, resp. desetiletá (obecná promlčecí doba podle § 101 obč. zák. se tu proto neuplatní). Počátek běhu promlčecích dob podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. je upraven odlišně. Počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve. Zatímco pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení fakticky vzniklo, počátek subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; vyžaduje se přitom skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného (srov. rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, a ze dne 29. října 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002). V tomto smyslu subjektivní promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy oprávněný skutečně zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení, a odpovědný subjekt, který bezdůvodné obohacení získal.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. července 2007

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 12. July 2007