JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 374/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. , zastoupené advokátkou proti žalované S., spol. s r.o., zastoupené advokátkou o zaplacení částky 1.693.798,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 235/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 12 Co 184/2005-331, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 12 Co 184/2005-331, pokud jím byl v zamítavém výroku II. ohledně částky 1.266.860,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a v nákladových výrocích III., IV. a V. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Praha 8 ze dne 30. září 2004, č. j. 22 C 235/2002-256, ve spojení s usnesením ze dne 25. ledna 2005, č. j. 22 C 235/2002-271, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Praha 8 ze dne 30. září 2004, č. j. 22 C 235/2002-256, ve spojení s usnesením ze dne 25. ledna 2005, č. j. 22 C 235/2002-271, v zamítavém výroku II. ohledně částky 1.266.860,- Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a v nákladových výrocích III., IV. a V., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Praha 8 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. září 2004, č. j. 22 C 235/2002-256, ve spojení s usnesením ze dne 25. ledna 2005, č. j. 22 C 235/2002-271, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 423.337,70 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni další částku 1.266.860,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III., IV. a V.).

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dne 29. dubna 1997 uzavřeli žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem byly nebytové prostory v domě v k. ú. Č. (dále jen „nebytové prostory“ a „předmětný dům“), a to celkem 57 místností v podzemním a nadzemním podlaží předmětného domu (dále jen „Smlouva“). Vzal také za prokázáno, že od dubna 2000 činil podle smluvního ujednání měsíční předpis nájemného 41.271,- Kč a záloh na služby 52.400,- Kč – celkem šlo o částku 93.671,- Kč, že od dubna 2001 se měsíční nájemné zvýšilo na částku 42.880,- Kč při stejných zálohách na služby – celkem šlo o částku 95.280,- Kč, a že nájemní vztah byl ukončen výpovědí pronajímatelky k 31. prosinci 2001. Dále zjistil, že žalovaná dluží na nájemném a zálohách na služby za prosinec 2000 částku 14.095,- Kč, za únor až duben 2001 třikrát částku 93.671,- Kč, za květen až prosinec 2001 osmkrát částku 95.281,- Kč, na nedoplatku z vyúčtování záloh na služby za rok 1999 částku 143.692,- Kč a za rok 2000 částku 561.281,- Kč a že na dluh na nájemném za únor až březen 2001 započetla žalobkyně přeplatek z vyúčtování služeb za rok 2001 v částce 122.523,- Kč. Zjistil také, že dne 1. září 1999 obdržela žalovaná od žalobkyně souhlas se stavebními úpravami nebytových prostor na základě předložené projektové dokumentace, že rekonstrukce nebytových prostor se měla uskutečnit na náklady žalované, že ve skutečnosti nebytové prostory rekonstruoval na své náklady jejich podnájemce P., s.r.o., tehdy se sídlem v P. (dále jen „P., s.r.o.“), že stavebními úpravami byl předmětný dům zhodnocen o částku 1.266.860,- Kč, že P., s.r.o. je v současné době v konkurzu, že správkyně konkurzní podstaty podala proti městské části P. žalobu na zaplacení částky 1.616.895,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením předmětného domu a že rozsudkem Obvodního soudu pro prahu 8 ze dne 24. června 2004, sp. zn. 9 C 52/2003, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že podnájemce má tento nárok vůči nájemci (nikoli proti pronajímateli). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že jde-li o protihodnotu toho, o co se v důsledku provedených změn zvýšila hodnota pronajatých nebytových prostor, nejde ve vztahu mezi účastnicemi – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – o nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“), a že uplatněný nárok podléhá režimu upravenému v ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. (konkrétně v § 667 odst. 1 větě čtvrté obč. zák.). S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu pak řešil jako předběžnou otázku, zda náhrady za zhodnocení předmětného domu (ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.) se může úspěšně domoci nájemce, který náklady na zhodnocení nevynaložil, či podnájemce, který naopak rekonstrukci na své náklady uskutečnil. Zde dovodil, že náhrada (ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák.) náleží nájemci. Proto také proti uplatněné pohledávce žalobkyně započetl pohledávku žalované v částce 1.266.860,- Kč, o níž se předmětný dům zhodnotil v důsledku uskutečněné rekonstrukce. Za této situace žalobkyni přiznal částku 372.938,- Kč (s kapitalizovaným úrokem z prodlení) s příslušenstvím (výrok I.) a ohledně částky 1.266.860,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).

K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 12 Co 184/2005-331, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení se shora označeným usnesením) potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 323.439,70 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku II. a v nákladových výrocích III., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž závěry, které soud prvního stupně přijal s odkazem na ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 1.266.860,- Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Za zásadně právně významnou označila otázku, zda kompenzace za zhodnocení pronajaté věci náleží nájemci, který je sice ve smluvním vztahu s pronajímatelem, avšak věc sám nezhodnotil, či podnájemci, který ve smluvním vztahu s pronajímatelem není, ale pronajatou věc svými náklady fakticky zhodnotil. Přitom za nesprávný pokládala názor, který v dané věci zaujaly soudy obou stupňů, tj. názor, že náhrada za zhodnocení náleží nájemci, který je ve smluvním vztahu s pronajímatelem a jemuž pronajímatel udělil souhlas s provedením změn na pronajaté věci, byť zhodnocení fakticky na své náklady uskutečnil podnájemce. Uvedla, že tutéž otázku posoudil Městský soud v Praze jinak ve zrušujícím usnesení ze dne 8. března 2005, č. j. 17 Co 477/2004-127, vydaném ve věci sp. zn. 9 C 52/2003 Obvodního soudu pro Prahu 8, v němž zaujal názor, že protihodnota toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, náleží podnájemci, který náklady na zhodnocení vynaložil, a nikoli nájemci, který nic neinvestoval. Dovolatelka sice souhlasila s názorem, že podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. má nájemce právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci, avšak namítla, že toto právo mu náleží pouze v případě, kdy „změny na věci sám a na vlastní náklady skutečně provedl“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil (v napadeném rozsahu) nejen rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i soudu prvního stupně, a věc vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

V doplňku dovolání podaném u Nejvyššího soudu České republiky dne 16. února 2007 dovolatelka mimo uvedla, že ve věci sp. zn. 9 C 52/2003 Obvodního soudu pro Prahu 8 zaujal Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. září 2006, č. j. 30 Co 254/2006-214, jiný právní názor než v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 8. března 2005, č. j. 17 Co 477/2004-127, že proti tomuto rozsudku podala dovolání žalobkyně S. V., správkyně konkurzní podstaty P., s.r.o. a že obě věci „by měly být posouzeny ve vzájemné souvislosti“.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti napadenému potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v zamítavém výroku II. napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřela dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení předběžné právní otázky, zda kompenzace za zhodnocení pronajaté věci náleží nájemci (který je ve smluvním vztahu s pronajímatelem a jemuž pronajímatel udělil souhlas se změnami na pronajaté věci) přesto, že věc na své náklady fakticky zhodnotil podnájemce a nikoli nájemce. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem (§ 720 obč. zák.), jímž je zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Z ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. vyplývá, že nájemce je oprávněn přenechat nebytový prostor nebo jeho část na dobu určitou do podnájmu jen se souhlasem pronajimatele.

Podnájemní vztah (ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.) je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému – podnájemci své nájemní právo k nebytovému prostoru (jeho části). O podnájem nejde proto tehdy, pronajímá-li nebytový prostor (jeho část) jinému vlastník domu, v němž se nebytový prostor nachází. Pronajme-li nebytový prostor vlastník, jde ve vztahu mezi ním (jako pronajímatelem) a nájemcem o vztah nájmu nebytového prostoru (podle zákona č. 116/1990 Sb.). Naopak podnájemní vztah je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem; nedochází zde tedy ke vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Proto za řádné užívání nebytového prostoru (jeho části) podnájemcem odpovídá pronajímateli nájemce.

Podle § 667 odst. 1 obč. zák. změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci.

Ustálená soudní praxe dovodila, že ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. o změnách na pronajaté věci se uplatní i při nájmu nebytového prostoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 125 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura/). Lze tedy souhlasit s názorem, že aplikace ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. připadá v úvahu i v tehdy, je-li, jako v daném případě, předmětem nájmu nebytový prostor.

Výkladem ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. (ve všech jeho souvislostech a nikoli pouze izolovaným výkladem jeho věty čtvrté) lze ovšem dospět k jedinému (logickému) závěru. Citované ustanovení se vztahuje (pamatuje) na případy, kdy pronajaté nebytové prostory byly zhodnoceny – za splnění v něm uvedených předpokladů – na náklady nájemce. Nebylo-li tomu tak (jako v posuzovaném případě, kdy podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění nebytové prostory zhodnotil na své náklady podnájemce), nemůže mít nájemce vůči pronajímateli z tohoto titulu žádnou pohledávku, tudíž ani pohledávku podle § 667 odst. 1 obč. zák., natož pohledávku započitatelnou (ve smyslu § 580 obč. zák.). Na tom nic nemění ani to, že ve smluvním vztahu k pronajímateli je nájemce a že právě jemu udělil pronajímatel souhlas se změnami na pronajatých nebytových prostorách. Lze uzavřít, že v právním vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem je ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. aplikovatelné pouze za předpokladu, že nebytové prostory byly zhodnoceny na náklady nájemce. V poměrech projednávané věci tedy platí, že nájemce má podle § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci, pouze v případě, kdy „změny na věci … na vlastní náklady skutečně provedl“. Uskutečnil-li změny na pronajatých nebytových prostorách na své náklady podnájemce, ačkoliv v právním vztahu k pronajímateli není a jemu pronajímatel souhlas k provádění změn neudělil, šlo z jeho strany o plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.); v tomto případě se proto ustanovení § 667 odst. 1 obč. zák. neuplatní. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně.

Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku a v závislých nákladových výrocích zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo v tomto rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v zamítavém výroku II. a v souvisejících nákladových výrocích III., IV. a V. i toto rozhodnutí a věc vrátil – v tomto rozsahu – k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2007

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 28. August 2007