JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 1790/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. J. Š., a 2) M. Š., zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 61.755,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 351/99, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. června 2006, č. j. 12 Co 852/2005-201, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. června 2006, č. j. 12 Co 852/2005-201, v potvrzujícím výroku ohledně zaplacení částky 44.954,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně od 1. 10. 1999 do zaplacení a v potvrzujících výrocích ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 10. 12. 2003, č. j. 11 C 351/99-121, ve vyhovujícím výroku ohledně zaplacení částky 44.954,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně od 1. 10. 1999 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal vůči žalovaným zaplacení částky 61.755,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatku za stavební práce, které provedl na jejich domě.

Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. 11 C 351/99-121, uložil žalovaným zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 44.954,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně od 1. 10. 1999 do zaplacení; současně zamítl žalobu co do částky 16.821,- Kč s úrokem ve výši 0,05 % denně od 18. 11. 1998 do zaplacení, dále na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 44.954,- Kč od 18. 11. 1998 do 30. 9. 1995, jakož i na zaplacení úroku ve výši 7,25 % ročně z částky 44.954,- Kč od 1. 10. 1999 do zaplacení; rozhodl rovněž o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Vzal za prokázáno, že žalobce (podnikající v oboru stavebních prací) provedl v roce 1998 na základě ústní dohody s 1. žalovaným stavební práce v domě žalovaných, za které jim vyúčtoval částku 163.311,- Kč, a že žalovaní mu zaplatili zálohově toliko 100.000,- Kč. Rovněž vzal za prokázáno ze znaleckého posudku soudního znalce, že celková cena skutečně provedených prací činí 144.954,- Kč, při ocenění prací k 2. pololetí roku 1998. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanými nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, a to pro nedostatek dohody o jejich podstatných náležitostech, zejména o rozsahu prováděných prací a o ceně. Protože na základě této neplatné dohody žalobce plnil, vzniklo žalovaným bezdůvodné obohacení, které jsou povinni podle § 451 obč. zák. vydat. Vycházeje z ustanovení § 458 obč. zák. dovodil, že bezdůvodné obohacení je představováno cenou provedených prací v době jejich provedení, zjištěnou znaleckým posudkem. Protože žalovaní již poskytli žalobci částku 100.000,- Kč, uložil jim povinnost k zaplacení zbytku, tj. částky 44.954,- Kč; co do částky 16.281,- Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pokud 1. žalovaný namítal nekvalitnost provedených prací, soud prvního stupně konstatoval, že toto tvrzení nebylo prokázáno.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) po té, co odvolání 2. žalované bylo jako opožděné odmítnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 9. 2005, č. j. 11 C 351/99-186, potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2006, č. j. 12 Co 604/2006-207, k odvolání 1. žalovaného výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení, výrokem II. zastavil odvolací řízení proti rozsudku soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními. Přisvědčil rovněž jeho právnímu posouzení věci, a to jak pokud jde o základ uplatněného nároku, tak o jeho výši, odpovídající znaleckému posudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I. a III.) podal 1. žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud vycházel (stejně jako soud prvního stupně) z názoru, že „výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaných je hodnota, kterou vynaložil zhotovitel na zhotovení díla“ a vyjadřuje nesouhlas s uvedeným názorem. Namítá, že „podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR je třeba při určení výše bezdůvodného obohacení vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění v daném místě a čase. Zároveň soud musí přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění ….“; v této souvislosti (mylně) odkazuje na „rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 694/99 nebo 29 Cdo 200/2002“. Dovolatel má za to, že pokud odvolací soud akceptoval znalecký posudek, v němž znalec vycházel z Katalogu cen ÚRS P., nesprávně aplikoval ustanovení o výši bezdůvodného obohacení (§ 458 obč. zák.). Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V projednávané věci dovolatel výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k uplatněnému dovolacímu důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace) je posouzení přípustnosti dovolání spojeno s otázkou, zda pro určení výše bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy o dílo, je rozhodná cena provedených stavebních prací (jak dovodil odvolací soud) či nikoliv. Nejvyšší soud shledává pro posouzení této otázky dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Z ustanovení § 457 obč. zák. pak vyplývá, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Odo 697/99, zaujal právní názor, že ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. výslovně stanoví, že ve zde uvedených případech se poskytuje peněžitá náhrada, která musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě neplatné smlouvy o dílo spočívá obohacení objednatele ve zhotovení díla zhotovitelem. Objednatel není schopen přijaté plnění v podobě výkonů vrátit, proto je povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud jeho výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy (§ 136 o. s. ř.). Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který účastníku z neplatné smlouvy vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu není peněžitá částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu zákazníka - objednatele díla. Při posouzení výše této peněžité náhrady je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Zároveň soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu zákazníka - objednatele díla (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. Cpj 39/88, publikované pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989).

Také ve svém rozsudku ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, Nejvyšší soud konstatoval, že při posuzování výše peněžité náhrady (§ 458 odst. 1 obč. zák.) nelze mechanicky vycházet z předpokládané ceny poskytnutého plnění, neboť tato cena obvykle neodpovídá výši peněžní náhrady za získané obohacení a při jejím určení je třeba v daném případě vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění, přihlédnout k event. nedostatkům plnění apod.

V této souvislosti lze také odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, uveřejněný pod č. 235 v časopise Soudní judikatura 12/2002 (byť se týkal smlouvy zprostředkovatelské), v němž byl vyjádřen názor, že výše peněžité náhrady ve smyslu § 458 obč. zák. v posuzovaném případě nepředstavuje ani náklady vynaložené na zprostředkovatelskou činnost, ani procentní sazbu z kupní ceny nemovitosti, o níž jako o odměně strany jednaly, ale pouze tu částku, která by odpovídala odměně obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázkou výše bezdůvodného obohacení získaného provedením stavebních prací na základě neplatné smlouvy o dílo se dále Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004, z něhož vyplývá, že nelze vycházet z ceny provedených prací, ale je třeba posuzovat hodnotu toho, o co se (v označené věci) žalovaný provedením stavebních prací obohatil.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vycházel z jiného (nesprávného) právního názoru; Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. jeho rozsudek v napadeném potvrzujícím výroku o platební povinnosti žalovaných (a v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil. Jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí – ve stejném rozsahu – i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2008

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu

Vydáno: 24. April 2008