JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 172/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyň a) N. P., b) H. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému S. k. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 39.324,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 10 C 101/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2005, č.j. 27 Co 398/2005-197, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. června 2005, č.j. 10 C 101/2004-136, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyním 39.324,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 5. dubna 2004 do zaplacení (výrok I.) z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo tím, že užíval bez právního důvodu pozemek, jehož jsou žalobkyně podílové spoluvlastnice, každá z nich jednou polovinou. Současně uložil žalovanému nahradit žalobkyním náklady řízení 16.696,50 Kč (výrok II.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne

6. října 2005, č.j. 27 Co 398/2005-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně uložil žalovanému zaplatit žalobkyním na nákladech odvolacího řízení 7.415,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost (podle obsahu dovolání) opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.”), a jako dovolací důvody uplatnil, že řízení bylo postiženo tzv. jinou vadou (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). V dovolání znovu zopakoval veškeré okolnosti případu a vytkl soudům, že nepřipustily provedení jím navržených dalších důkazů (výslechy svědků M., K., K., L. a listinu obsahující souhlasné prohlášení vlastníků sousedních pozemků), a to zvlášť za situace, kdy soudy dovodily, že neunesl o svých tvrzeních důkazní břemeno. Nesprávné právní posouzení spatřoval v závěru odvolacího soudu, že žalobkyně jsou aktivně legitimovány k uplatněnému nároku (dovozoval, že kupní smlouva ze dne 19. 10. 1965, od níž žalobkyně odvozují své spoluvlastnictví k pozemku, je neplatná) a dále v závěru, že je pasivně legitimován v řízení o bezdůvodném obohacení (tvrdil, že k pozemku vydržel vlastnické právo a užívá ho z titulu svého vlastnictví). Závěrem navrhl aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřily.

Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené

v ustanovení § 241a o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem).

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V projednávané věci napadl dovolatel rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen v pořadí druhý (první rozsudek vydaný podle § 153a o.s.ř. byl zrušen, aniž byl odvolacím soudem vysloven ve věci samé závazný právní názor) rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla každé ze dvou žalobkyň přiznána částka 19.662,- Kč [s příslušenstvím,

k němuž se při úvaze o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) věty za středníkem o.s.ř. nepřihlíží]. Ačkoliv součet přisouzených částek přesahuje hranici 20.000,- Kč, skládá se ze dvou samostatných nároků. Žalobkyně v tomto řízení nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu § 91 odst. 2 o.s.ř., nýbrž společníky samostatnými ve smyslu § 91 odst. 1 o.s.ř., rozsudek se tedy nemusí nutně vztahovat na obě žalobkyně společně. Přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každé z nich odděleně bez ohledu na to, zda součet jimi uplatněných nároků přesahoval částku 20.000,- Kč a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím u žádné ze žalobkyň částku 20.000,- Kč (nešlo o věc obchodní), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, v sešitu 5, pod poř. č. 55).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyním nevznikly

v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2007

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 25. October 2007