JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 1563/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem proti žalované Z. Š., zastoupené advokátkou o zaplacení částky 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 4/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. července 2006, č. j. 25 Co 183/2006-65, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 7. 2. 2006, č.j. 5 C 4/2006-26, uložil žalované zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 170.000,-Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 7. 2006, č.j. 25 Co 183/2006-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „rozsudek pro zmeškání se nevydává“. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť žalované nebylo doručeno předvolání k prvnímu jednání, nařízenému na den 7. 2. 2006, při kterém byl rozsudek soudu prvního stupně vydán, a nebyla jí ani doručena žaloba. Vycházel z toho, že žaloba i předvolání k jednání na den 7. 2. 2006 byly žalované – fyzické osobě – doručovány prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (§ 45 odst. 2, § 45a odst. 1 o.s.ř.), do vlastních rukou (§ 45b odst. 1 o.s.ř.), na adresu jejího bydliště, vedeného současně jako místo trvalého pobytu podle § 10 zákona č. 133/200 Sb., že doručující orgán uvedenou písemnost uložil dne 11. 1. 2006 s tím, že uložení písemnosti adresátu oznámil, že dne 27. 1. 2006 ji vrátil odesílateli jako nevyzvednutou v úložní době (§ 50b odstavec 3 o.s.ř.), a že doručenka obsahovala všechny stanovené údaje ve smyslu jejich procesně řádného doručení (§ 50f odst. 1 a 3 o.s.ř.). Za této situace bylo na žalované, aby prokázala podle ustanovení § 46 odst. 6 o.s.ř., že se na uvedeném místě nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena (11. 1. 2006), a v době do 10 dnů od uložení; rozhodným obdobím je proto období od 11. 1. 2006 do 23. 1. 2006. Pokud by žalovaná toto důkazní břemeno unesla, nenastaly by účinky fikce doručení stanovené v § 50c odst. 4 o.s.ř., neboť by takové uložení písemnosti bylo neúčinné. Odvolací soud učinil závěr, že žalovaná důkazní břemeno v uvedeném smyslu unesla, když prokázala, že se po celou rozhodnou dobu v místě doručení nezdržovala a že se naopak zdržovala u svých příbuzných D. a L. H., kteří ve svých výpovědích uvedli, že žalovaná u nich s dětmi pobývá pravidelně, že tomu tak bylo i v rozhodné době, neboť pro ni bylo obtížné, aby po návratu z dovolené (k čemuž došlo dle cestovní smlouvy dne 5. 1. 2006), na níž byla i se svým starším synem, bydlela i s dětmi v nevytopeném domě na adrese svého bydliště. Výpověď jmenovaných svědků potvrdil i svědek M. W., který v rozhodné době vykonával dohled nad bydlištěm žalované. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná se v rozhodnou dobu v místě doručování písemnosti nezdržovala, a že je nevýznamné, zda případně v uvedené době vozila svého staršího syna do školy, či zda pověřila svědka M. W. vybíráním poštovní schránky. Za rozhodné považoval pouze to, že v místě svého bydliště nepobývala v rozsahu větším, než jsou občasné „kontrolní“ návštěvy a neměla zde ubytovací a rodinné zázemí. Za tohoto stavu se odvolací soud již nezabýval splněním ostatních podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, toliko uvedl, že okruh skutkových tvrzení uvedených v žalobě poskytl dostatečný základ umožňující právní posouzení věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s provedenými důkazy dovodil, že se žalovaná v rozhodném období nezdržovala v místě svého bydliště, event. že nezmocnila jiného k přebírání pošty. Poukazuje na to, že z výpovědi svědka M. W. vyplývá, že po dohodě se žalovanou dohlížel na její nemovitost ve V., že byl žalovanou zmocněn k vybírání pošty a dovozuje, že svědek jednal při přebírání poštovních zásilek jako její zástupce ve smyslu ustanovení § 22 obč.zák. Dovolatel dále namítá, že z výpovědí svědků H. vyplynulo, že žalovaná pravidelně každý pracovní den dojížděla z N. do V., kam dovážela syna do školy; za této situace, na ní bylo možno požadovat, aby si vybírala poštovní schránku sama. Označuje její tvrzení, že si poštu nemohla přebírat, za evidentně účelová, a vytýká odvolacímu soudu, že je nesprávně hodnotil, pokud dovodil, že se v místě svého trvalého pobytu v rozhodné době nezdržovala. Dovolatel má za to, že z provedeného dokazování naopak vyplývá, že se zde žalovaná, byť krátce, ale přesto zdržovala každý pracovní den; neprokázala proto skutkovou podstatu ustanovení § 46 odst. 6 o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v tom, že nesprávně neposoudil jednání svědka M. W. jako jednání v zastoupení žalované a v tom, že nesprávně dovodil existenci okolností vyplývajících z ustanovení § 46 odst. 6 o.s.ř. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření označila dovolání jako zjevně nedůvodné a navrhla, aby bylo zamítnuto. Ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem i s jeho skutkovými závěry. Vyvracela námitky žalobce týkající se údajného zmocnění svědka M. W. k vybírání pošty i výpovědí svědků H., poukázala na znění ustanovení § 46 o.s.ř. a na to, že prokázala, že se v rozhodné době nezdržovala v místě svého trvalého bydliště.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť žalované nebylo doručeno předvolání k prvnímu jednání, při kterém byl rozsudek soudu prvního stupně vydán, a nebyla jí ani doručena žaloba, přičemž dovolatel uvedený závěr zpochybňuje, a to jednak prostřednictvím námitky zpochybňující skutková zjištění odvolacího soudu, jednak námitky směřujícími proti jeho právnímu posouzení věci.

Podle § 153b odst. 1 o.s.ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v § 118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy k prvnímu jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Ustanovení § 46 odst. 6 o.s.ř. určuje, že byla-li písemnost doručována na adrese, která je vedena podle zvláštního právního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby, nebo na adrese, kterou fyzická osoba sdělila soudu a požádala o doručování na ni (odstavec 1), anebo na adrese, kterou fyzická osoba jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.

V dané věci lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalovaná se v rozhodné době na adrese, která je vedena podle zvláštního právního předpisu jako místo jejího pobytu, nezdržovala. Jeho závěr vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, z výslechu žalované i svědků D. a L. H. a M. W.. Podle názoru dovolacího soudu vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopominul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů (dovolatel z určitých skutečností dovozuje existenci dohody o plné moci, kterou měla žalovaná udělit M. W., namítá účelovost její výpovědi a vyvozuje skutková zjištění z výpovědí svědků H.) a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, z nichž vychází dovoláním napadené rozhodnutí. Odvolacímu soudu lze přisvědčit i pokud dovodil, že případnou krátkodobou přítomnost žalované v místě jejího trvalého bydliště nelze vykládat tak, že se v místě doručování v rozhodné době zdržovala, neboť její nemovitost jí v té době neposkytovala ubytovací a rodinné zázemí, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že z místa svého dočasného pobytu v N. u manželů H., kde byly i obě její nezletilé děti, dovážela do školy ve V. svého staršího syna.

Obstojí-li skutkové závěry odvolacího soudu, je správný i jeho právní závěr, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání.

Protože dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř., zamítl.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu není v dané věci rozhodnutím, jímž se řízení končí, nerozhodoval dovolací soud o nákladech dovolacího řízení. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp.zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 20. February 2008