JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 1466/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Z.-S. E. spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. K., a 2) P. K., o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 7 C 198/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č.j. 51 Co 247/2006-84, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně částku 400.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě smlouvy o dílo, uzavřené mezi účastníky, jejímž předmětem byla realizace hrubé stavby rodinného domku, „prostavěl“ částku 1.607.299,- Kč, žalovaní mu však zaplatili toliko částku 1.207.299,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 11. 5. 2006, č.j.

7 C 198/2003-79 (poté, co jeho usnesení ze dne 3. 5. 2004, č.j. 7 C 198/2003-43, o odmítnutí žaloby, bylo změněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, č.j. 51 Co 326/2005-69, tak, že žaloba se neodmítá), opětovně odmítl podání žalobce ze dne 28. 12. 2001 na zaplacení požadované částky; současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že ačkoliv žalobce byl soudem vyzván k odstranění vad žaloby spočívajících v neurčitém skutkovém tvrzení (na což reagoval toliko předložením listin - výčetka 1999, 2000 a stavební deník), trpí žaloba stále nedostatkem vylíčení rozhodujících skutečností. Konstatoval, že ve sporném řízení není věcí soudu, aby za žalobce doplňoval skutková tvrzení, a aby tak činil „jejich vybíráním“ z připojených listinných důkazů; povinnost tvrzení neplní účastník již jen tím, že soudu předloží listinné důkazy.

Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 29. 6. 2006, č.j. 51 Co 247/2006-84, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí podání, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu odmítl, neboť i přes výzvu k odstranění vad, na níž reagoval žalobce předložením listin, zůstala žaloba v důsledku formálních nedostatků neprojednatelná, a v řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat, přičemž o následcích nesplnění výzvy byl žalobce řádně poučen. Uvedl, že k nutným obsahovým náležitostem žaloby patří vylíčení rozhodujících skutečností, tj. údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Nestačí pouhé všeobecné označení právního důvodu, o který žalobce svůj nárok opírá (např. ze smlouvy o dílo), avšak je nutné, aby všechny skutkové okolnosti byly vylíčeny jednotlivě, tak jak jdou za sebou, stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu pak musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. V dovolání obsáhle rekapituluje průběh řízení a uvádí, že v dané věci jde o nesprávné právní posouzení otázky, zda lze vady podání, spočívající v nedostatečně vylíčených skutkových okolnostech, odstranit doplněním listin, které požadované skutečnosti obsahují a prokazují. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, zda předložené listiny obsahovaly potřebné údaje a tím, že soud prvního stupně (ačkoliv shledal žalobu jako dostatečný podklad pro vydání platebního rozkazu) mohl sám zjistit skutková tvrzení žalobce. Dovolatel má za to, že jeho návrh je projednatelný i ve stávající podobě, neboť žaloba nemusí obsahovat všechna tvrzení, z nichž soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem rozhodnout (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp.zn. 32 Odo 1200/2003). Uvádí, že může-li si soud potřebné skutečnosti zjistit z předložených listin, nelze mít za to, že nedostatečně specifikoval svá žalobní tvrzení; skutečnost, že žalobce netvrdí všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, nezpůsobuje sama bez dalšího neprojednatelnost žaloby (jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp.zn. 25 Cdo 973/2002). Odvolací soud se nikterak nezabýval obsahem podání žalobce, jímž doplnil svá skutková tvrzení, a tedy nesprávně právně posoudil podání žalobce a splnění jeho povinnosti. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby.

Ačkoli dovolatel podřazuje uplatněné dovolací důvody ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., jím uplatněné námitky směřují výlučně proti právnímu posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť podrobují kritice právní závěr odvolacího soudu o splnění předpokladů pro odmítnutí žaloby dle § 43 o.s.ř. Z hlediska obsahového tedy nejsou dovoláním uplatněny ani zmatečnostní vady dle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); jelikož tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží, i pokud nebyly v dovolání uplatněny, ze spisu nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly splněny předpoklady pro věcné projednání žaloby z důvodu nedostatečného vylíčení rozhodujících skutečností.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

Podle § 79 odst. 1 věty první a druhé o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

Podle § 43 o.s.ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.

Podle ustálené soudní praxe se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Z uvedeného vyplývá, že zákon (občanský soudní řád) nevyžaduje bezpodmínečně vylíčení všech pro rozhodnutí významných tvrzení přímo v žalobě, ale pouze těch rozhodných skutečností, které označují skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje žalobce svůj nárok, a to v takovém rozsahu, aby umožňoval jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost jeho záměny s jiným skutkem (srovnej např. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání 2003, Praha, C. H. Beck, str. 246, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp.zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 290/2002, a ze dne 21. 5. 1996, sp.zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 4/1998). Vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce - coby důkaz - připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1996, sp.zn. 3 Cdon 370/96, ze dne 9. 7 2003, sp.zn. 29 Odo 215/2003, či ze dne 30. 1. 2003, sp.zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněné

v časopise Soudní judikatura pod číslem 35/2003).

Žalobce v dané věci v žalobě – pokud jde o skutkové vymezení – pouze uvedl, že na základě smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla realizace hrubé stavby rodinného domu, „prostavěl“ částku 1.607.299,- Kč, žalovaní mu však zaplatili toliko částku 1.207.299,- Kč. K tomu, aby žalobce dostál shora uvedeným požadavkům na vylíčení rozhodných skutečností, nepostačí uvést výši dluhu toliko celkovou částkou bez její bližší specifikace, resp. jako rozdíl dvou blíže nekonkretizovaných částek (jako to učinil v dané věci), neboť bez uvedení údajů o tom, co uvedená dlužná částka má konkrétně zahrnovat, tj. za které práce provedené žalobcem, resp. za jaký materiál žalovaní dluží (tedy právě údajů, k jejichž doplnění byl žalobce vyzván), není skutek, jenž má být předmětem řízení, nezaměnitelně individualizován, což je nezbytné nejen pro možnost obrany žalovaného, vymezení okruhu sporných

a nesporných skutečností a rozhodnutí ve věci samé, ale též pro posouzení případných překážek věci zahájené a pravomocně rozhodnuté.

Soudní praxe připouští možnost splnit požadavek vylíčení rozhodujících skutečností

i výslovným odkazem na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě. Tento závěr je však nutno rovněž aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp.zn. 28 Cdo 705/2004). Uvedená možnost je pouze výjimkou z pravidla, že vylíčení rozhodných skutečností má být obsaženo v návrhu (žalobě) a jako každá výjimka musí být vykládána restriktivně. Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp.zn. 29 Odo 830/2002). Nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením odkázal na tyto listiny. Takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, a zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami občanského (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti.

Žalobce však v dané věci postupoval v rozporu s uvedenými závěry. Žaloba vskutku postrádala vylíčení základních právně významných skutečností. Na usnesení soudu ze dne 6. 10. 2005, jímž byl vyzván k doplnění žaloby zejména v tom, směru jaké práce či cena materiálu je zahrnuta do částky 1.607.299,- Kč, kterou měl vynaložit, a do částky 1.207.299,- Kč, kterou žalovaní měli žalobci zaplatit, žalobce reagoval tak, že předložil doklady k prokázání „vícenákladů“, a to listiny označené jako výčetka 1999 (1 list), výčetka 2000 (3 listy) a stavební deník, resp. jeho nepříliš kvalitní a místy obtížně čitelnou fotokopii (28 listů). Paušální odkaz na tyto listiny však nemůže být pokládán za splnění povinnosti tvrzení jednotlivých rozhodných skutečností, k němuž byl žalobce vyzván. Ani v odvolání proti usnesení o odmítnutí žaloby ze dne 11. 5. 2006 žalobce rozhodná žalobní tvrzení blíže nespecifikoval, pouze namítal, že jím předložené listiny obsahují všechny soudem požadované informace. Se závěrem soudu prvního stupně, že vylíčení rozhodujících skutečností ze strany žalobce zůstalo i přes výzvu soudu nedostatečné, s nímž souhlasil

i odvolací soud, se ztotožňuje rovněž soud dovolací. Odkaz dovolatele na rozhodnutí uváděná v dovolání je nepřípadný, neboť vychází z jiného skutkového stavu věci.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného usnesení. Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že žalovaným, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měli, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. září 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 17. September 2008