JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 1412/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem proti žalované H. R., o zaplacení částky 53.267,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 20 C 90/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2006, č. j. 54 Co 37/2006-84, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 9. 2005, č. j. 20 C 90/2004-60, uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 14.083,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 34.183,90 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zastavil řízení ohledně částky 5.000,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

K odvolání žalobkyně (směřujícímu proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení) i žalované (napadajícímu vyhovující výrok v rozsahu 9.767,10 Kč) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 54 Co 37/2006-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba se co do částky 9.767,10 Kč zamítá, potvrdil ho ve výroku II. a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal ze skutkových zjištění soudu prvního stupně za prokázáno, že dle pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 18 D 1227/2000, žalobkyně a její bratr D. H. jako jediní zákonní dědicové nabyli (každý rovným dílem) dědictví po svém otci J. H., zemřelém dne 6. 10. 2000 (dále „zůstavitel“), že náklady jeho pohřbu činily 10.902,40 Kč, že předmětem dědictví po zůstaviteli nebyly vklady na jeho běžných účtech v celkové výši 161.000,- Kč, že dne 9. a 10. 10. 2000 žalovaná (družka zůstavitele) tuto částku vybrala z jeho účtů, k nimž měla dispoziční právo, odečetla z ní náklady pohřbu, jež uhradila, ponechala si částku 82.000,- Kč, představující její podíl na úsporách, a dědicům z ní zaplatila částku 59.465,70 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve výši 14.083,10 Kč (částka ve výši 8.631,90 Kč představující rozdíl mezi částkou vybranou z účtu /po odečtu celkových nákladů pohřbu/ a úsporami žalované + částka 5.451,20 Kč představující polovinu nákladů pohřbu, jež žalovaná uhradila za bratra žalobkyně), které je povinna vydat; dovodil přitom, že právo žalobkyně se nepromlčelo, neboť dosud neuběhla objektivní desetiletá (šlo o úmyslné získání bezdůvodného obohacení), ani subjektivní dvouletá promlčecí doba. Částečné zamítnutí žaloby (co do částky 34.183,90 Kč) odůvodnil tím, že jde o prostředky žalované. Odvolací soud se sice neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že částka 82.000,-Kč, nacházející se na běžném účtu zůstavitele, byla vlastnictvím žalované, nicméně přisvědčil jeho závěru, že žalovaná získala neoprávněným výběrem peněžních prostředků z běžných účtů zůstavitele po jeho smrti bezdůvodné obohacení na úkor dědiců. Zaujal názor, že smlouva o běžném účtu (§ 708 a násl. obch.zák.) je vztahem závazkovým, a že žalované proto vznikla toliko pohledávka vůči dědicům ve výši 82.000, Kč. Vedle toho měla vůči nim pohledávku odpovídající vynaloženým nákladům pohřbu, takže zbytek vybrané částky představuje bezdůvodné obohacení. Po té, co doplnil dokazování opakováním listinných důkazů, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že došlo k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, neboť dědicové (tedy i žalobkyně) se nejpozději dne 22. 1. 2002 dozvěděli (při znalosti zůstatků na účtech zůstavitele), že žalovaná peníze z účtů vybrala, že uvedla, že do dědictví by měla spadat částka 59.466,10 Kč, kterou drží, a zbytek považuje za svoje vlastnictví; tomu také odpovídalo vyjádření dědiců, že do dědictví zahrnují z prostředků na účtech zůstavitele jen částku 59.465,70 Kč. Žalobkyně se tedy nejpozději uvedený den dozvěděla jak výši částky, která byla na účtech ke dni smrti zůstavitele, tak výši částky, kterou žalovaná vybrala pro sebe, a rovněž i výši částky, kterou byla ochotna do dědictví vydat; znala tedy jak výši bezdůvodného obohacení, tak i osobu, která se obohatila. Subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení proto začala běžet již dne 23. 1. 2002 a byla-li žaloba v dané věci podána dne 18. 2. 2004, stalo se tak po jejím marném uplynutí; námitka promlčení vznesená žalovanou je proto důvodná. Za tohoto stavu nepovažoval odvolací soud za nutné zabývat se tím, jaká částka by mohla připadnout žalobkyni vzhledem k výsledku dědického řízení. Na základě toho odvolací soud shledal správným zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a odvolání žalované do potvrzujícího výroku důvodné; v rozsahu napadeném odvolání proto tento výrok změnil tak, že žalobu v této části zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá nesprávnost poučení odvolacího soudu, že dovolání proti měnícímu výroku jeho rozsudku není přípustné, a proti potvrzujícímu výroku jen za předpokladu, že dovolací soud shledá, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, neboť jimi bylo rozhodnuto o uplatněném nároku (peněžité částce) jako celku; navíc odvolací soud „zapomněl“ rozhodnout ve výroku o částce 4.316,- Kč, jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Uvádí, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, i když z jiného důvodu, a sice z důvodu promlčení. Vzhledem k tomu, že otázka promlčení byla posuzována nesprávně (uvádí se dále v dovolání) a nemá oporu v provedeném dokazování, je žalobkyně přesvědčena, že je zde dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť tím, že odvolací soud „nesprávně zamítl na základě promlčení, neposuzoval odvolací důvody žalobkyně, která tím byla zbavena svého práva na řádné posouzení jejich odvolacích důvodů“. Z opatrnosti se dovolává přípustnosti dovolání i podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. uplatňuje výslovně rovněž dovolací důvody podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Uvádí, že odvolací soud „nebral v úvahu skutečnost, že sama žalovaná v odvolání navrhla přiznat žalobkyni určitou část nároku“, a že „vzal za prokázané, že … námitka promlčení byla vznesena důvodně, i když pro to neměl oporu v provedeném dokazování“. Polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu o své vědomosti ohledně skutečností rozhodných pro běh subjektivní promlčecí doby, přičemž poukazuje na obsah dědického spisu zůstavitele. Dovolatelka vyjadřuje názor, že podle občanského zákoníku je pro počátek subjektivní promlčecí doby rozhodná skutečná vědomost o bezdůvodném obohacení a kdo jej získal, že není rozhodující, zda se to účastník mohl při vynaložení obvyklé péče dozvědět dříve a že je nutno „mít vědomost, na základě které by věc bylo možno uplatnit u soudu“. Zpochybňuje rovněž závěr odvolacího soudu o existenci pohledávky žalované vůči dědicům, namítá, že žalovaná na účty zůstavitele nevkládala žádné své finanční prostředky a odvolacímu soudu vytýká, že se touto otázkou v rámci dokazování nezabýval. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. vylučuje přípustnost dovolání podle odstavce 1 ve věcech, v nichž dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,-Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

V projednávané věci dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co do částky 9.767,10,-Kč zamítnuta. Byť jde v případě tohoto výroku o rozsudek měnící ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je přípustnost dovolání proti němu (a to i podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) vyloučena ustanovením odstavce druhého § 237 o.s.ř.

Dovolatelka rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně; ve vztahu k tomuto výroku nejde – jak vyplývá z výše uvedeného – o rozsudek měnící ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozdílnost právního posouzení věci neměla vliv na vymezení práv a povinností účastníků řízení; dovolání proti tomuto výroku tedy nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji taktéž dovolatelka dovozuje.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o.s.ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.

V souzené věci dovolatelka výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání se podává, že brojí proti závěru odvolacího soudu, že došlo k promlčení jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž namítá, že z uváděných skutkových okolností (které mají být obsaženy v dědickém spisu po zůstaviteli) vyplývá, že se o získání bezdůvodného obohacení (jeho výši) dozvěděla později, než uzavřel odvolací soud. Ačkoliv v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), z obsahového vylíčení dovolacích námitek je patrno, že právní závěr odvolacího soudu zpochybňuje prostřednictvím námitek směřujících proti nesprávně, resp. nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu. Žalobkyně tak ve skutečnosti (ostatně i výslovně) uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobkyně v dovolání uplatnila, však nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Pokud dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., je třeba uvést, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně tak jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. Ostatně k namítané vadě, kterou spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud „zapomněl“ rozhodnout o částce 4.316,-Kč, lze uvést, že soud prvního stupně vyhověl žalobě co do částky 14.083,10 Kč (výrok I.); tento vyhovující výrok napadla odvoláním toliko žalovaná, a to co do částky 9.767,10 Kč. Odvolací soud přezkoumal vyhovující výrok rozsudku soudu v napadeném rozsahu a shledal odvolání žalované v tomto rozsahu důvodným (srov. též odůvodnění jeho rozhodnutí). Částka, kterou dovolatelka zmiňuje (4.316,-Kč) tedy nebyla předmětem jeho odvolacího přezkumu a nelze dovozovat, že by na ni odvolací soud „zapomněl“.

Se zřetelem k uvedenému je třeba uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž právo by měla vůči žalobkyni.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. března 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 13. March 2008