JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 1399/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně B. K. (právní nástupkyně E. K.), zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. T., zastoupenému advokátem, o určení splatnosti pohledávky, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 C 102/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2006, č. j. 12 Co 134/2005-65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, č. j. 11 C 102/2004-36, určil, že pohledávky žalobkyně (tehdy E. K.) vůči žalovanému v celkové výši 25.000,- Kč, které vznikly na základě ústních smluv o půjčce uzavřených v průběhu měsíce prosince 2002 na částku 12.000,- Kč a 5.000,- Kč, dne 1. 2. 2003 na částku 2.000,-Kč, dne 11. 4. 203 na částku 3.000,-Kč a v přesně nezjištěný den měsíce dubna 2003 na částku 3.000,- Kč, jsou splatné ve lhůtě do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.

Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 1. 2006, č. j. 12 Co 134/2005-65 (poté, co usnesením ze dne 12. 10. 2005, č. j. 12 Co 134/2005-56, připustil, aby namísto původní žalobkyně E. K. /dále „původní žalobkyně“/ vstoupila do řízení B. K.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, zrušil ho ve výroku o nákladech řízení vůči státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že původní žalobkyně poskytla žalovanému v období od prosince 2002 do dubna 2003 opakovaně peněžité částky jako půjčku v celkové výši 25.000,- Kč; ostatně sám žalovaný v řízení před soudem prvního stupně připustil jejich poskytnutí, přičemž je měl vrátit až bude solventní. Žalovanému tak vznikl vůči původní žalobkyni dluh, kdy plnění bylo ponecháno na jeho vůli (tj. na vůli dlužníka). Odvolací soud shledal ve shodě se soudem prvního stupně žalobu na určení splatnosti tvrzeného dluhu podle § 564 obč.zák. důvodnou. Konstatoval, že soud při rozhodování o návrhu na určení splatnosti dluhu ve smyslu uvedeného ustanovení nezkoumá, zda dluh, jehož splatnost žalobce požaduje určit, vznikl platně a zda, případně v jakém rozsahu dosud existuje, když posouzení této skutečnosti je věcí případného řízení o jeho zaplacení; pro posouzení důvodnosti žaloby na určení splatnosti dluhu je zásadní, zda dluh byl sjednán tak, že dobu plnění určuje dlužník. Z hlediska důvodnosti žaloby nepovažoval za rozhodné, zda k poskytnutí půjčky došlo z iniciativy původní žalobkyně či žalovaného a nevyhověl proto jeho návrhu na provedení důkazů ohledně této okolnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm výslovně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Uvádí, že v dané věci se „nejednalo o půjčku uzavřenou dle § 657 o.z. se splatností ponechanou na vůli dlužníka dle § 564 o.z., nýbrž o dar ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně dle § 628 o.z. s odkládací, resp. rozvazovací podmínkou dle § 36 o.z.“. Dovozuje, že byly „zcela bezezbytku naplněny všechny pojmové znaky daru uvedené v § 628 o.z.“, a že dar byl vázán na podmínku, že bude udržovat blízký vztah s dcerou původní žalobkyně. Dovolatel má za to, že naproti tomu nebyly splněny pojmové znaky smlouvy o půjčce a namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit; jejich převzetí připouští, avšak s tím, že mu byly původní žalobkyní předány jako dar, resp. „jako jakési plnění za určité protislužby“. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že neprovedl dokazování výslechem navržených svědků, jímž mohlo být prokázáno, že se jednalo o dar a nikoliv o půjčku. Dokazování se tak stalo neúplným a nemohly být z něho vyvozeny „odpovídající objektivní právní závěry“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

I když dovolatel v dovolání formálně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se podává, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká nedostatečně, resp. nesprávně zjištěný skutkový stav věci; pokud je argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (tj. že žalovanému vznikl vůči žalobkyni dluh, jehož splatnost byla ponechána na jeho vůli) a vzal v úvahu žalobcem namítané skutečnosti, musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci; ve skutečnosti tedy dovolatel obsahově uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.

Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 17. January 2008