JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 1302/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce C., spol. s r. o., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) P. K., zastoupenému advokátkou a 2) R. S., o zaplacení částky 1.457.253,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 106 C 105/2003, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2006, č. j. 8 Co 65/2006-182, takto:

I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.

II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.825,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (soud prvního stupně) rozsudkem a doplňujícím usnesením ze dne 24. 6. 2004, č. j. 106 C 105/2003-88, uložil žalovaným zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně žalobci částku 1.457.253,-Kč (ad I.), zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 0,07% denně od 29. 1.2001 do zaplacení (ad II.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu (ad III. a IV.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č. j. 8 Co 65/2006-182, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích (ad I., III. a IV.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že dne 1. 2. 2000 byla mezi žalobcem jako věřitelem a žalovanými jako dlužníky uzavřena písemná smlouva o půjčce (dále „předmětná smlouva“), v níž se žalobce zavázal poskytnout žalovaným jako půjčku finanční prostředky za účelem zařízení interiéru herny a baru v nebytových prostorách v objektu, a to tak, že budou postupně předávány částky odpovídající výši částek fakturovaných zhotovitelem interiéru až do maximální výše 1.500.000,- Kč; rovněž bylo dohodnuto, že dlužník splatí půjčku nejpozději do skončení podnájmu nebytových prostor, že souhlasí s tím, aby věřitel prováděl srážky z jeho podílu na výnosech výherních hracích automatů v nich umístěných, a že pro případ ukončení (další mezi nimi uzavřené) smlouvy o spolupráci, je povinen uhradit zbytek půjčky do jednoho měsíce ode dne ukončení smlouvy, přičemž poplatek z prodlení činí 0,07 % z dlužné částky za každý den prodlení. Při uzavírání předmětné smlouvy jednal za žalobce K. K. jako jeho zástupce a prokázal se písemnou plnou mocí ze dne 10. 11. 1998, udělenou mu jednatelem žalobce, z níž vyplývá, že jmenovaný není (mimo jiné) oprávněn k uzavírání smluv o půjčce; žalovaní tedy neměli pochybnosti o tom, že jmenovaný jedná jako zástupce žalobce, že žalobce jim na základě této smlouvy poskytl plnění a nevyjádřil svůj nesouhlas s jednáním K. K. Dále vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 1. 2. 2000 smlouvu o spolupráci při provozování výherních hracích automatů (dále „smlouva o spolupráci“), v níž si žalobce (provozovatel) vyhradil právo od smlouvy odstoupit, nebude-li po dobu tří měsíců dosaženo výtěžku, rovnajícímu se stanovené hranici rentability, že provoz automatů byl minusový, že žalobce ke dni 28. 12. 2000 smlouvu o spolupráci ukončil a vyzval žalované k vrácení zůstatku půjčky ve výši 1.457.253,- Kč do 28. 1. 2001, a že žalovaní tak neučinili. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 obč.zák., že obsahuje všechny zákonné náležitosti a že je platná. Přisvědčil rovněž jeho závěru, že i když zmocněnec žalobce K. K. překročil při jejím uzavírání rozsah svých oprávnění vyplývajících z plné moci ze dne 10. 11. 1998, žalobce toto překročení schválil, když neoznámil žalovaným svůj nesouhlas a poskytl z předmětné smlouvy plnění; poznamenal přitom, že i kdyby ke schválení nedošlo, pak za situace, kdy neoznámil žalovaným bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení dozvěděl, svůj nesouhlas s úkonem, platí nevyvratitelná domněnka, že překročení schválil (§ 33 odst. 2 obč.zák.). Odvolací soud uzavřel, že žalobce se právem domáhá požadované částky z titulu smlouvy, nikoli z titulu bezdůvodného obohacení; proto se nezabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanými pro případ, že by uplatněný nárok byl nárokem na vrácení plnění z neplatného právního úkonu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; uplatněný dovolací důvod výslovně neoznačil. V první řadě namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud a dovozuje, že podle § 9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. měl v prvním stupni rozhodovat krajský soud, neboť na obou stranách předmětné smlouvy, která byla smlouvou o úvěru, nikoliv smlouvou o půjčce, vystupovali podnikatelé. Dále namítá, že se odvolací soud (soud prvního stupně) nezabýval otázkou, zda žalovaní, kteří jsou podnikatelé, jsou ženatí a nemají zúženo společné jmění manželů, ani otázkou, zda jejich manželky o půjčce věděly a zda s ní souhlasily; v této souvislosti namítá neplatnost předmětné smlouvy z důvodu, že jeho manželka o ní nevěděla a nedala souhlas k jejímu uzavření, což dokládá listinami přiloženými k dovolání. Otázku neplatnosti smlouvy označuje za otázku zásadního významu, která nebyla odvolacím soudem (soudem prvního stupně) řešena, a to i vzhledem k tomu, že je-li smlouva neplatná, bylo by nutno uplatněný nárok posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, proti němuž vznáší námitku promlčení. Povahu uplatněného nároku, včetně jeho promlčení, dovozuje i z toho, že žalobce (jak vyplývá z provedeného dokazování) neschválil úkon zmocněnce bez zbytečného odkladu, ale až v průběhu řízení, tj. téměř po třech letech. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla postoupena věcně a místně příslušnému Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Žalobce ve svém dovolacím vyjádření vyvracel námitku neplatnosti předmětné smlouvy, věcné nepříslušnosti soudu a překročení plné moci jeho zmocněncem, namítl, že dovolání není přípustné a navrhl, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatel v první řadě namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), stejně tak jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.

Pokud jde o námitku neplatnosti předmětné smlouvy pro nedostatek souhlasu manželky dovolatele, jde svou podstatou o námitku skutkovou; dovolatel tu totiž namítá, že kdyby se soud zabýval namítanou skutečností (a to i z pohledu listinných důkazů, nově předložených v dovolacím řízení), musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tj. k závěru, že předmětná smlouva je neplatná a že uplatněný nárok je nárokem z bezdůvodného obohacení. Ve skutečnosti tedy dovolatel obsahově uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jež není (jak již bylo výše řečeno) z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. právně relevantní.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit ani otázka schválení úkonu učiněného nad rámec plné moci zmocněncem žalobce (uzavření předmětné smlouvy), založená na námitce, že žalobce tak neučinil bez zbytečného odkladu. Okolnost, zda, resp. kdy (ke kterému datu) došlo ke schválení tohoto úkonu zmocněnce, je předmětem dokazování, tedy otázkou skutkovou.

Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení nezakládá ani otázka promlčení uplatněného nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení, neboť na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal prvního žalovaného, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.750,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 7 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. března 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 13. March 2008