JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 1217/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem proti žalovanému V. N. zastoupenému ,o zaplacení částky 267.740,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 5 C 15/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č.j. 28 Co 153/2006-128, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.224,- Kč, k rukám advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 1. 2006, č.j. 5 C 15/2005-96, vyhověl žalobě a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 267.740,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č.j. 28 Co 153/2006-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že v době, kdy účastníci spolu žili jako druh a družka, se žalobkyně (v červenci 2003) stala členkou bytového družstva B. v M. B. (dále též „bytové družstvo“ nebo „družstvo“) a nájemkyní družstevního bytu v M. B., že na úhradu členského podílu zaplatila částku 432.000,- Kč a žalovaný částku 255.000,- Kč (a navíc vstupní poplatek ve výši 2.500,- Kč), že na základě kupní smlouvy ze dne 30. 9. 2003 se účastníci stali podílovými spoluvlastníky (každý z jedné poloviny) pozemku p.č. v obci a v k.ú. B. (dále též „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“), přičemž žalobkyně se podílela na zaplacení kupní ceny částkou 35.000,- Kč a žalovaný částkou 160.480,- Kč, že poté, co svůj vztah ukončili, jednali o majetkovém vyrovnání, avšak žádnou písemnou dohodu neuzavřeli, že dne 19. 11. 2003 sepsal žalovaný vlastní rukou listinu (dále též „listina

z 19. 11. 2003“), v níž je uvedeno: „Zaplatím 231.000,- do konce listopadu, 200.000,- do konce roku 2004 (nebo dle dohody i dříve), Z. – každému ½ z příjmu“, a že tato listina není podepsána. Rovněž tak vzaly soudy za prokázáno, že dne 16. 12. 2003 účastníci uzavřeli písemnou dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (dále též „dohoda z 16. 12. 2003“), na základě níž žalobkyně převedla na žalovaného členská práva

a povinnosti v družstvu, že dohoda opatřená podpisy obou účastníků obsahuje jejich prohlášení, že si v souladu s článkem 21 odst. 8 stanov družstva mezi sebou vzájemně vypořádali všechny své majetkové nároky týkající se převodu, že dne 12. 1. 2004 uzavřeli kupní smlouvu, kterou žalobkyně převedla na žalovaného svůj spoluvlastnický podíl k pozemku za kupní cenu 97.740,- Kč, že žalovaný zaslal žalobkyni na její účet v lednu 2004 částku 231.000,- Kč, a v červnu 2004 částku 30.000,- Kč, a že v celkové částce 261.000,- Kč byla zahrnuta i úhrada kupní ceny za pozemek.

Soud prvního stupně posoudil žalobkyní uplatněný nárok na vypořádání členského podílu v družstvu jako nárok z bezdůvodného obohacení (§ 451 obč.zák.), neboť zánikem jejího členství v družstvu odpadl právní důvod pro to, aby za družstevní byt platila. Poskytla-li tedy na členský podíl v družstvu částku 432.000,- Kč, a převedla-li poté členská práva na žalovaného, měl by jí tuto částku vrátit; žalobkyně ji však snížila o úhradu členského poplatku ve výši 1.000,- Kč a požaduje toliko 431.000,- Kč. Protože jí žalovaný zaplatil pouze částku 163.760,- Kč (když jím poskytnutá částka 261.000,- Kč zahrnovala i kupní cenu za pozemek ve výši 97.740,- Kč), měl by jí doplatit 267.240,- Kč. Okolnost, že dohoda z 16. 12. 2003 obsahuje prohlášení účastníků, že jejich nároky týkající se převodu členských práva

a povinností jsou vypořádány, nepovažoval soud prvního stupně za rozhodnou s odůvodněním, že šlo toliko o jejich prohlášení vůči družstvu, které nic nemění na tom, že žalobkyně „by měla získat zpět to, co za byt uhradila“.

Naproti tomu odvolací soud, poté, co doplnil dokazováním opakováním listinného důkazu – dohody z 16. 12. 2003, dospěl k závěru, že jde „jednoznačně o smlouvu mezi účastníky navzájem, kde žalobkyně vystupuje jako převádějící a žalovaný jako nabyvatel“,

a že obsahuje jejich prohlášení o vzájemném vypořádání všech majetkových nároků týkajících se převodu. Tato platná dohoda sice nevylučuje existenci vypořádání podle jiné (jiných) dohody, ani existenci jiných vzájemných pohledávek nebo dluhů účastníků; žalobkyně však neprokázala, že by takováto dohoda existovala, resp. že by existoval nějaký závazek žalovaného. Takovýto závěr nelze učinit ani z obsahu listiny z 19. 11. 2003, jak činí žalobkyně, která z ní dovozuje, že uvedeného dne byla mezi účastníky uzavřena ústní dohoda o závazku žalovaného zaplatit jí zde uvedenou částku; z označené (nepodepsané) listiny nevyplývá, čeho se měla tato částka týkat, naopak z dodatku na ní uvedeného („Z. – každému půl z příjmu“) vyplývá, že se jednalo i o jiné majetkové vztahy mezi účastníky, než o vztahy z převodu členských práv a povinností v družstvu. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by jí žalovaný měl zaplatit z titulu převodu členských práv a povinností částku, jejíhož zaplacení se v dané věci domáhá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost neopřela o příslušné zákonné ustanovení a uplatněný dovolací důvod označila odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V dovolání obsáhle popisuje okolnosti, z nichž dovozuje existenci uplatněného nároku, rekapituluje obsah rozhodnutí soudů obou stupňů

a posléze vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Především namítá, že se jí podařilo prokázat, že účastníci uzavřeli dne 19. 11. 2003 dohodu o vypořádání jejich nároků, a že jiná dohoda mezi nimi uzavřena nebyla. Dovozuje, že na existenci této dohody lze usuzovat

i z toho, že jí žalovaný zaplatil právě částku 231.000,- Kč, jak je v ní uvedeno, jakož i z toho, že si byl vědom dalšího závazku zaplatit jí ještě částku 200.000,- Kč, o čemž svědčí jeho email z 24. 6. 2004, v němž sice nehovoří o konkrétní částce, ale uvádí, že si myslí, že „rozdíl konce roku 2004 a počátek (jaro) roku 2005 zase není tak velký“. Posléze se však žalovaný rozhodl, že od částky 200.000,- Kč odečte hodnotu ztráty na autě a „Z.“ a poukázal jí toliko částku 30.000,- Kč. Poukazuje rovněž na to, že účastníci uzavřeli dne 28. 3. 2006 v průběhu odvolacího řízení podmíněný smír, který však byl ze strany žalovaného odvolán. Uvádí dále, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, jenž dovodil, že žalovaný jí dluží částku, která je předmětem žaloby, a rovněž tak správně posoudil dohodu z 16. 12. 2003 jako prohlášení účastníků vůči družstvu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl, že listina z 19. 11. 2003 neobsahovala dohodu účastníků o vypořádání jejich veškerých majetkových nároků, neboť jim nebylo v té době známo, jaký bude výtěžek ze zlepšovatelského návrhu, a že po ní následovala další jednání, na něž navazovala dohoda z 16. 12. 2003 a kupní smlouva z 12. 1. 2005; přisvědčil závěru odvolacího soudu ohledně dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu, jakož i jeho závěru, že touto dohodou byly nároky žalované týkající se převodu členských práv a povinností vyrovnány. Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.

I když žalobkyně v dovolání formálně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu

v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal

v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopominul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů (dovolatelka z určitých skutečností dovozuje existenci dohody účastníků, která měla být uzavřena dne 19. 11. 2003,

o niž opírá uplatněný nárok) a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.

Pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze podřadit i dovolací námitku týkající se závěru odvolacího soudu o obsahu dohody z 16. 12. 2003, neboť zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

V projednávané věci obsahuje dohoda o převodu členských práv a povinnosti ze dne 16. 12. 2003 prohlášení účastníků, že si v souladu s článkem 21 odst. 8 stanov družstva mezi sebou vzájemně vypořádali všechny své majetkové nároky týkající se převodu. Za tohoto stavu odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že jde o prohlášení (projev vůle) účastníků

o vzájemném vypořádání všech majetkových nároků týkajících se převodu, a že jde „jednoznačně o smlouvu mezi účastníky navzájem, kde žalobkyně vystupuje jako převádějící a žalovaný jako nabyvatel“; jiný výklad tohoto úkonu by nebyl v souladu s jeho jazykovým vyjádřením.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (jeho obsahové konkretizace) správný, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř., zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal procesně neúspěšnou žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 17.760,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 6 ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), jakož i z DPH ve výši 19 %, tj. 3.389,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. října 2007

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 24. October 2007