JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 1158/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně I. s. ., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. P. a 2) E. P., zastoupeným advokátem , o zaplacení částky 43.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 98/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2006, č. j. 38 Co 9/2005-136, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.347,- Kč k rukám advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. května 2004, č. j. 34 C 98/2001-102, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 43.000,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dne 11. srpna 1998 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako zhotovitelem a žalovanými jako objednateli uzavřena smlouva o dílo (dále jen „Smlouva“); že předmětem Smlouvy bylo vyhotovení projektové dokumentace příjezdové cesty na pozemku v obci R. a k. ú. a dále zhotovení této příjezdové komunikace (dále jen „komunikce“); že Smlouva obsahovala ujednání účastníků ohledně ceny díla, kterou se žalovaní jako objednatelé zavázali uhradit tak, že ¼ nákladů na projektovou dokumentaci a výstavbu komunikace určené na základě rozpočtu, maximálně však 60.000,- Kč, uhradí v termínech: 20.000,- Kč do 10 dnů od podpisu Smlouvy, 20.000,- Kč do 10 dnů po schválení projektové dokumentace a zbytek ceny, maximálně však 20.000,- Kč, do 10 dnů po dokončení díla s tím, že k takto určené ceně bude připočteno DPH; že žalobkyně předložila žalovaným návrh rozpočtu nákladů na pořízení komunikace ze dne 11. ledna 1999 a vyzvala je, aby uplatnili námitky proti projektové dokumentaci a předpokládanému rozpočtu; že cena díla činila podle rozpočtu 284.916,- Kč včetně daně z přidané hodnoty. Dále zjistil, že na výstavbu komunikace bylo vydáno stavební povolení; že po ukončení výstavby bylo vydáno rovněž kolaudační rozhodnutí pro její užívání; že žalobkyně vyzvala žalované k převzetí díla; že žalovaní dílo převzali na základě zápisu o odevzdání a převzetí stavby nebo její dokončené části ze dne 31. května 2000 (dále jen „zápis ze dne 31. května 2000“); že v zápisu ze dne 31. května 2000 – jeho části pro uvedení soupisu ojedinělých drobných vad zřejmých při odevzdání a převzetí – je uvedeno „bez drobných vad a nedodělků“; že pod jednotlivými body označenými hvězdičkou jsou tam uvedeny požadavky stavebníka F. týkající se odvodnění komunikace; že žalovaní neprokázali uplatnění práv z odpovědnosti za vady u zhotovitele. Vzal také za prokázáno, že žalovaní zaplatili zálohu na projektovou dokumentaci a výstavbu komunikace v částce 20.000,- Kč; že žalobkyně vyúčtovala žalovaným další částku 43.000,- Kč, kterou již nezaplatili. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně posoudil Smlouvu jako platnou smlouvu o dílo (zhotovení věci na zakázku) podle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že podle Smlouvy vznikla zhotoviteli povinnost dílo provést (zhotovit) a že v posuzovaném případě zhotovitel uvedenou povinnost splnil, neboť na výstavbu komunikace bylo vydáno stavební povolení a po jejím dokončení rovněž kolaudační rozhodnutí, kterým bylo povoleno její užívání, a komunikace byla podle zápisu ze dne 31. května 2000 žalovanými také převzata. Byla-li komunikace po vybudování převzata žalovanými jako objednateli a došlo-li následně rovněž k její kolaudaci, vznikla podle soudu prvního stupně žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni (zhotoviteli) cenu za zhotovení komunikace a případné její vady mohli žalovaní uplatnit u zhotovitele pouze v rámci odpovědnosti zhotovitele za vady díla v tříleté záruční době běžící od převzetí komunikace. Žalovaní však komunikaci převzali bez drobných vad a nedodělků (viz zápis ze dne 31. května 2000) a ani následně v záruční tříleté době od převzetí díla práva z odpovědnosti za vady u zhotovitele neuplatnili; za této situace tato práva zanikla, a proto soud prvního stupně také neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, jímž měly být vady díla prokázány. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě na zaplacení částky 43.000,- Kč (s příslušenstvím) vyhověl, neboť ¼ ceny díla podle rozpočtu činí 71.229,- Kč, avšak žalobkyně respektovala ujednání o maximální ceně 60.000,- Kč s připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 5 % z této částky a zohlednila rovněž zaplacenou zálohu v částce 20.000,- Kč.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. března 2006, č. j. 38 Co 9/2005-136, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok I.), změnil ho v nákladovém výroku II. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Dodal, že jde-li v daném případě o smlouvu o dílo podle § 631 a násl. obč. zák., je vyloučena aplikace ustanovení § 554 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy (dále jen „obch. zák.“); přitom ustanovení § 645 odst. 1 obč. zák. výslovně předpokládá možnost převzetí zhotoveného díla s vadami. Jestliže v posuzovaném případě žalovaní dílo převzali, měli možnost případné vady díla uplatnit u zhotovitele v záruční době, avšak k tomu nedošlo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání především namítli, že Smlouva patrně vůbec není smlouvou o dílo, „zejména pro absenci přechodu vlastnictví na objednatele, k němuž podle této smlouvy vůbec nemělo dojít“. Nesouhlasili ani s názorem, že od počátku vadné dílo je dílem splněným a že vady díla je zapotřebí řešit až v režimu následné reklamace. Zde uvedli, že je-li tomu tak, pak tato úprava „výrazně znevýhodňuje občana oproti podnikatelskému subjektu, který by si nechal dílo zhotovit v režimu zákoníku obchodního“. Namítli, že v daném případě bylo dílo provedeno v rozporu s odbornými a závaznými normami (§ 633 odst. 1 obč. zák.) a protože soud tuto otázku není oprávněn řešit sám, navrhli důkaz znaleckým posudkem. Neodpovídá-li provedení díla závazné technické normě, jsou přesvědčeni, že dílo nelze pokládat za dokončené – dílo tudíž nebylo provedeno (splněno). Podle přesvědčení dovolatelů tedy odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 633 odst. 1 obč. zák. Tvrdili rovněž, že „do tří let od tzv. předání díla v květnu 2000 uvedli námitky ke kvalitě díla a k rozporu jeho provedení se závaznými normami; tím uplatnili práva z odpovědnosti zhotovitele za vady, a to v rozsahu, v jakém se bránili zaplacení žalované částky. Z předávacího zápisu z 31. 5. 2000 vyplývá, že při tzv. předání dílo bylo vadné, nebylo řádně provedeno. Z obsahu tohoto zápisu je zřejmé, že tento byl rovněž protokolárním vytknutím vad. Bylo to uvedeno v zápisu – stručně, nicméně dostatečně“. Uvedli také, že „žalobce nijak u soudu neprokázal, že mu vznikl nárok na zaplacení právě té částky, kterou žaluje. Soud také žádné dokazování v tomto směru neprovedl a vycházel nesprávně z názoru, že tím, že byl sjednán maximální limit díla, nemusel žalobce prokázat skutečnou výši těchto nákladů, byť toto bylo sjednáno ve smlouvě o dílo. Podle jejich názoru soud žalovanou částku žalobkyni přiznal „bez jakéhokoliv důkazu“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů a také s právními závěry, které soudy na základě takto zjištěného skutkového stavu přijaly. Obsáhle se vyjádřila také k otázkám technických norem podle § 633 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. března 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a o. s. ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud zastává názor, že – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění ohledně výše ceny díla a dále také skutková zjištění pro posouzení věci podle § 645 a násl. obč. zák.). Navíc rovněž namítli, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), stejně jako vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a současně namítli, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V soudní praxi není pochyb o tom, že úprava obchodní smlouvy o dílo (§ 536 a násl. obch. zák.) se vztahuje na smlouvu o dílo, jestliže při jejím vzniku je zřejmé, že ji uzavírají podnikatelé v souvislosti se svým podnikáním – § 261 odst. 1 obch. zák. V obchodních závazkových vztazích se úprava obsažená v § 631 až § 656 obč. zák. neuplatní; stejně tak se v občanskoprávních závazkových vztazích nemůže uplatnit úprava obsažená v § 536 a násl. obch. zák. (k tomu srov. rovněž Občanský zákoník, Komentář, 7. vydání 2002, nakladatelství C.H.BECK, strana 798). Odvolací soud se od uvedeného názoru neodklonil, pokud dovodil, že v případě smlouvy o dílo podle § 631 a násl. obč. zák. je vyloučena aplikace ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák.

Soudní praxe se dosud neodklonila ani od názoru, že byť občanský zákoník otázku vlastnického práva u smlouvy o dílo výslovně neupravuje, z jeho obsahu vyplývá, že vlastníkem zhotovované věci je zhotovitel. Z ustanovení § 651 obč. zák. však lze dovodit, že při zhotovení stavby na zakázku je jejím vlastníkem od počátku výstavby stavebník (objednatel), i když je zhotovována z materiálu zhotovitele (k tomu srov. rovněž Občanský zákoník, Komentář, 7. vydání 2002, nakladatelství C.H.BECK, strany 812 a 821). Za této situace je bez právního významu dovolací námitka, že Smlouva patrně vůbec není smlouvou o dílo, „zejména pro absenci přechodu vlastnictví na objednatele, k němuž podle této smlouvy vůbec nemělo dojít“.

Soudní praxe se ustálila také v názoru, že zhotovitel má právo na zaplacení ceny díla i v případě, kdy objednatel převzal vadné dílo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002, uveřejněný pod C 1149 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K odůvodnění uvedeného právního názoru Nejvyšší soud uvedl, že zhotovitel má právo na zaplacení ceny díla (v dané věci) ve dvou případech. Za prvé v případě, že dílo bylo provedeno podle § 633 odst. 1 obč. zák. podle smlouvy, řádně (bez vad) a v dohodnuté době, neboť z ustanovení § 650 obč. zák. pro objednatele vyplývá povinnost zhotovené dílo převzít a podle § 634 odst. 2 obč. zák. dílo zaplatit. Právo na zaplacení ceny díla nastává i v případě, že objednatel dílo převzal a dílo je vadné, neboť v takovém případě může uplatnit objednatel právo z odpovědnosti za vady ve smyslu § 645 odst. 1 obč. zák., podle něhož zhotovitel odpovídá za vady, které má věc zhotovená na zakázku při převzetí objednatelem, jakož i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době; stejně odpovídá za to, že věc má vlastnosti objednatelem při zakázce vymíněné. Naopak zhotovitel nemá právo na zaplacení ceny díla, jestliže dílo nebylo provedeno ve smyslu § 633 odst. 1 obč. zák. podle smlouvy, řádně (bez vad) a v dohodnuté době a objednatel dílo nepřevzal, když podle § 650 obč. zák. pro objednatele vyplývá povinnost převzít jen zhotovené dílo. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 644/2003, v němž dále uvedl, že odvolací soud ze skutkového zjištění, že žalovaní dílo převzali předávacím protokolem dne 21. 5. 1999, dospěl ke správnému právnímu závěru, že dílo bylo provedeno, a objednatelé (žalovaní) jsou povinni zaplatit podle § 634 odst. 2 obč. zák. zhotoviteli (žalobkyni) cenu díla. Stejný názor Nejvyšší soud zaujal rovněž v rozsudku ze dne 27. července 2007, sp. zn. 33 Odo 749/2005, a sdílí jej i v projednávané věci.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že byla-li komunikace po vybudování převzata žalovanými jako objednateli (§ 650 odst. 1 obč. zák.) a došlo-li následně rovněž k její kolaudaci, vznikla žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni (zhotoviteli) cenu za zhotovení komunikace (§ 634 odst. 2 obč. zák.) a případné její vady (§ 645 odst. 1 obč. zák.) mohli žalovaní uplatnit u zhotovitele (§ 649 obč. zák.) pouze v rámci odpovědnosti zhotovitele za vady díla v tříleté záruční době (§ 646 odst. 3 obč. zák.) běžící od převzetí komunikace (§ 647 obč. zák.). Z uvedeného je zřejmé, že ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od názoru konstantně zaujímaného v soudní praxi.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Za této situace dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.738,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), a z částky 534,- Kč odpovídající 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. září 2007

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. September 2007