JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Odo 1107/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně H.H. B., zastoupené advokátem , proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátkou ,o zaplacení částky 60.043,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C 86/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. března 2006, č. j. 30 Co 641/2005-82, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. srpna 2005,

č. j. 14 C 86/2003-67, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 60.043,- Kč s 10 % úrokem od 22. července 2000 do zaplacení a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 30 Co 641/2005-82, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. v části ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 47.117,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 22. července 2000 do zaplacení (výrok I.) a zrušil jej ve vyhovujícím výroku I. v části o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 12.926,- Kč, jakož i ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.); rozsudek soudu prvního stupně zrušil i v části o úrocích z prodlení ve výši 10 % od 22. července 2000 do zaplacení z částky 12.926,- Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok III.).

Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 22. dubna 1999 podal žalovaný dvě žádosti o udělení členství v tzv. prodejním klubu žalobkyně (dále jen „prodejní klub“) evidované pod pořadovými

č. 109249 a č. 109251, že dne 4. května 1999 uzavřela žalobkyně označená jako prodávající

a žalovaný označený jako kupující a současně člen prodejního klubu smlouvy

označené jako „smlouvy spotřební zboží“ (dále jen „smlouva“, resp. „smlouvy“) o nákupu zboží uvedeného v žádostech o udělení členství a že nedílnou součástí smluv byly Stanovy prodejních klubů žalobkyně ze dne 23. dubna 1999 (dále jen „Stanovy“) a žádosti

o udělení členství. Dále zjistil, že dne 30. června 1999 byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva o prodeji a nákupu zmrzlinových výrobníků, že dne 16. července 1999 byly mezi účastníky uzavřeny tzv. zástavní smlouvy, že na základě těchto zástavních smluv získal žalovaný povolení jako člen klubu žalobkyně koupit dva zmrzlinové výrobníky každý za částku 75.404,- Kč a že dne 16. července 1999 žalovaný formou notářského zápisu uznal svůj dluh vůči žalobkyni z titulu nákupu dvou zmrzlinových výrobníků v celkové částce 150.808,- Kč. Dále zjistily, že žalovaný hradil kupní cenu formou splátek, že poslední splátku zaplatil za měsíc květen 2000, že ke dni podání žaloby dosahoval jeho dluh na každou z výše uvedených smluv částky 48.474,- Kč, tj. celkem 96.948,- Kč, že v průběhu řízení žalobkyně započetla na dluh z uvedených smluv dále částky 48.797,- Kč a 1.034,- Kč, které jí žalovaný zaplatil na další smlouvy č. 109247, č. 109248 a č. 109250, a že co do těchto částek pak vzala žalobu zpět. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že mezi účastníky byly uzavřeny nepojmenované smlouvy (ať již podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smluv /dále jen „obč. zák.“/ či podle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření smluv /dále jen „obch. zák.“/), na jejichž základě vzniklo žalobkyni oprávnění požadovat po žalovaném nedoplatek kupní ceny za dva zmrzlinové výrobníky v částce 47.117,- Kč (na celkový /uznaný/ dluh v částce 150.808,- Kč žalovaný zaplatil ve splátkách částku 53.860,- Kč a na zbývající nedoplatek v částce 96.948,- Kč žalobkyně ještě započetla další platby žalovaného v částkách 48.797,- Kč a 1.034,- Kč a co do těchto částek vzala žalobu zpět). Konstatoval, že smlouvy „nejsou neurčité a odporující dobrým mravům“. V této souvislosti především uvedl, že „podmínky členství i výše měsíčních splátek byly srozumitelně a jednoznačně stanoveny již v žádosti o udělení členství, žalobkyně se domáhala plnění ze dvou konkrétních smluv …“. Dále uvedl, že žalovaný se stal členem prodejního klubu žalobkyně na základě vlastních žádostí a že rovněž souhlasil s podmínkami, ze nichž dojde k uzavření kupní smlouvy na zboží. Uvedl rovněž, že „prodejní kluby žalobkyně hospodaří s finančními prostředky svých členů, mají právo stanovit si podmínky tohoto hospodaření a bylo na žalovaném, zda jsou tyto podmínky pro něho přijatelné, zda se stane členem klubu a bude plnit podmínky členství či nikoliv“. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 47.117,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím. Ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení smluvní pokuty v částce 12.926,- Kč z každé včas neuhrazené měsíční splátky odvolací soud konstatoval, že z odvoláním napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem soud prvního stupně dospěl právě k této částce; proto rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, na straně jedné se ztotožnil s názorem, že v daném případě šlo o nepojmenované smlouvy, avšak na straně druhé s tímto názorem nesouhlasil a tvrdil, že šlo o kupní smlouvy podle občanského zákoníku. Soudům vytkl, že se „nezabývaly skutečností, zda jde o smlouvu uzavřenou podle občanského či obchodního zákoníku“, a dále rovněž to, že „nesprávně hodnotily soubor vzájemných vztahů (mezi žalobkyní a žalovaným) jako vztahy určité a mravné“. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že mezi účastníky byly uzavřeny kupní smlouvy podle občanského zákoníku, která však odporují dobrým mravům (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), neboť „povinnost žalobkyně dodat předmět koupě závisí … na náhodě v podobě losování nebo licitace“, a že „je zde neurčité ujednání, které je podstatnou náležitostí kupní smlouvy – tedy neurčitá povinnost prodávajícího dodat předmět koupě“. Současně zdůraznil, že Stanovy „cíleně velmi nepřehledně a neurčitě upravují vztahy účastníků tak, aby se v nich členové klubu neorientovali a nebylo z nich zřejmé, jaké jsou povinnosti žalobkyně a jaká práva a povinnosti mají jednotliví členové“, a jsou – z důvodů specifikovaných v dovolání – rovněž v rozporu s dobrými mravy. Poté namítl, že se soudy obou stupňů nezabývaly jeho tvrzením, že s žalobkyní uzavřel celkem pět smluv, na základě kterých jí uhradil částku 210.622,- Kč, tedy částku o 59.814,- Kč vyšší než byla bezúročná půjčka poskytnutá mu žalobkyní, a že nevzaly ani v úvahu jeho platbu ve výši 48.474,- Kč týkající se smlouvy č. 109251, kterou zaslal na účet žalobkyně dne 28. června 1999 prostřednictvím poštovní poukázky. Závěrem poznamenal, že statutární orgány žalobkyně jsou „pro svoji podnikatelskou činnost … stíhány Policií ČR a podle informací médií je proti nim v tomto směru vedeno i trestní stíhání“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku I.) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem (jeho potvrzujícím výrokem I.) odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že v napadeném výroku I. je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právních názorech, že mezi účastníky byly uzavřeny nepojmenované smlouvy (ať již podle § 51 obč. zák. či podle § 269 odst. 2 obch. zák.), které nejsou neplatné ani pro neurčitost a ani pro rozpor s dobrými mravy, a na jejichž základě vzniklo žalobkyni oprávnění požadovat po žalovaném nedoplatek kupní ceny za dva zmrzlinové výrobníky v částce 47.117,- Kč. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že podle názoru odvolacího soudu mohlo jít i o smlouvy podle občanského zákoníku, avšak že v daném případě není podstatné, zda šlo o smlouvy podle občanského zákoníku či podle obchodního zákoníku. Dovolací soud je přesvědčen, že správnost právního názoru, že mezi účastníky byly uzavřeny nepojmenované smlouvy (podle občanského zákoníku či zákoníku obchodního), dovolatel – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – v dovolání ani nezpochybnil, neboť v tomto směru nejsou jeho dovolací námitky jednoznačné; podle názoru dovolacího soudu jsou dokonce protikladné a dovolatel si protiřečí, pokud se na straně jedné s tímto názorem ztotožnil, avšak vzápětí jeho správnost zpochybnil (názorem, že jde o kupní smlouvu /podle občanského zákoníku/). Zbývá dodat, že není-li podle názoru odvolacího soudu podstatné, zda šlo o smlouvy podle občanského zákoníku či zákoníku obchodního, lze pokládat za irelevantní námitku, že v daném případě jde o (kupní) smlouvu podle občanského zákoníku.

Ve vztahu k dalším dovolacím námitkám je zapotřebí uvést následující. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázky týkající se obsahu smluv, tj. zda a jaká smluvní ujednání smlouvy, a to i odkazem na Stanovy, obsahují, jsou proto otázkami skutkovými. Dovolací soud – vzhledem k těmto závěrům přijatým ustálenou soudní praxí a s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – konstatuje, že dovolatel v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž brojil proti v daném případě neexistujícím skutkovým zjištěním údajně vyplývajícím ze smluv či Stanov a zčásti také proti skutkovým zjištěním, která nebyla – vzhledem k právním názorům, na nichž napadené rozhodnutí spočívá – pro právní posouzení otázky platnosti smluv podle § 39 obč. zák. právně významná. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci (navíc v daném případě zčásti neexistujícímu a zčásti nevýznamnému skutkovému stavu) pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Zpochybnil-li tedy dovolatel závěry odvolacího soudu týkající se otázek určitosti smluvních ujednáních a jejich souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, napadá tím správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. října 2007

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 17. October 2007