JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 977/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. D., zastoupeného advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 46/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 26 Co 339/2004-96, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 3. 2004, č.j. 7 C 46/2002-72, zamítl žalobu (podanou právním předchůdcem žalobce městem Trutnov) na vyklizení žalovaného z bytu č. 11, sestávajícího ze dvou obytných místností a kuchyně s příslušenstvím ve 4. podlaží domu čp. 596 v P. u. v T. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že původní nájemkyní předmětného bytu byla paní A. B., přítelkyně J. Č., dědečka žalovaného, k níž se v roce 1992 se souhlasem města T. nastěhoval žalovaný (spolu se svou tehdejší přítelkyní), že se jmenovanou nevedl společnou domácnost, že v roce 1995 uzavřel dědeček žalovaného, nájemce bytu v M. u. v T. (dále „byt v M. u.“) s A. B. dohodu o výměně bytů se souhlasem tehdejšího pronajímatele, na základě níž město T. uzavřelo s účastníky dohody nové nájemní smlouvy k vyměněným bytům, že dědeček žalovaného si ponechal trvalé bydliště v bytě v M. u., kam mu byl zasílán starobní důchod a kde zůstala i část jeho bytového zařízení (zařízení ložnice a sedací souprava), avšak přihlásil se do předmětného bytu pro účely plateb za služby spojené s užíváním bytu, že na jaře 1997 vážně onemocněl a pobýval v bytě v M. u. s A. B., která o něho pečovala, že dne 19. 8. 1997 byl hospitalizován v léčebném zařízení, kde dne 25. 8. 1997 zemřel, že žalovaný požádal v září 1997 město Trutnov o uznání přechodu nájmu, jeho žádosti však nebylo vyhověno a že ke dni 18. 11. 2002 se stal žalobce vlastníkem předmětného bytu v rámci privatizace bytového fondu města. Soud prvního stupně dále vzal zejména z výpovědi žalovaného a svědkyně A. B. za prokázáno, že J. Č. po uzavření dohody o výměně bytů užíval až do svého onemocnění předmětný byt spolu se žalovaným, i když „svým specifickým způsobem“, tj. že ho považoval za „základnu“ pro své cestovní aktivity a že nezaložil společnou domácnost se svědkyní v bytě na M. u., byť s ní zde často (a po svém onemocnění stále) pobýval. Závěr o přestěhování dědečka žalovaného do předmětného bytu měl soud prvního stupně za podpořený i výpovědí svědků F., P. a otce žalovaného, byť si tito svědci již s odstupem času nevybavovali podrobnosti. Z výpovědí svědků – nájemců bytů v domě, v němž se předmětný byt nachází, neučinil soud prvního stupně žádná významná zjištění. Na tomto skutkovém základě dovodil, že žalovaný žil se svým dědečkem v předmětném bytě ve společné domácnosti ke dni jeho smrti; okolnost, že J. Č. před svou smrtí bydlel u svědkyně A. B. v bytě v M. u. a že zemřel v léčebném zařízení, nepovažoval – s poukazem na ustálenou judikaturu - za rozhodnou. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný měl vlastní byt, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný splnil podmínky přechodu práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. a že žaloba na vyklizení není důvodná.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č.j. 26 Co 339/2004-96, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému předmětný byt vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem žalovaného a svědkyně A. B., dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k odlišným skutkovým zjištěním ohledně soužití žalovaného a jeho dědečka v předmětném bytě. Dovodil, že J. Č., z jehož iniciativy byla uzavřena dohoda o výměně bytů v zájmu vyřešení bytové situace žalovaného, se před uzavřením dohody zdržoval spolu se svědkyní v bytě v M. u., že na tomto stavu se ničeho nezměnilo ani po jejím uzavření, že „přestěhování“ proběhlo tak, že si zde J. Č. ponechal ložnici, v níž spával, přičemž svědkyně si do tohoto bytu přestěhovala toliko vybavení obývacího pokoje. I když soužití svědkyně a J. Č. v bytě v M. u. nevykazovalo všechny znaky společné domácnosti ve smyslu § 115 obč. zák., nebyly v řízení zjištěny (prokázány) žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit existenci úmyslu žalovaného a jeho dědečka založit a vést v předmětném bytě po uzavření dohody o výměně bytů společnou domácnost. Na základě toho odvolací soud dovodil, že žalovaný nesplnil zákonnou podmínku pro přechod nájmu předmětného bytu, tj. podmínku trvalého soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti, a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na vyklizení vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, na němž jeho rozhodnutí spočívá, a vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci byly splněny obě zákonné podmínky po přechod práva nájmu bytu, a to jak neexistence vlastního bytu, tak soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti. Poukazuje na to, že výpovědí jeho otce a svědků F. a P. bylo prokázáno přestěhování jeho dědečka do předmětného bytu (byť si ponechal část bytového zařízení v bytě v M. u.) a dovozuje, že v řízení bylo prokázáno, že dědeček s ním v předmětném bytě od roku 1995 bydlel, i když často dle svého přání cestoval a pobýval i u svědkyně A. B.; šlo o způsob života, který oběma vyhovoval. Dovolatel má za to, že úmysl dědečka žít v předmětném bytě vyplývá ze skutečnosti, že uzavřel k bytu nájemní smlouvu a podílel se na nákladech spojených s bydlením; okolnost, že zde nebyl hlášen k trvalému pobytu, má toliko evidenční charakter. Odvolacímu soudu vytýká, že přehlédl, že u nejbližších příbuzných (mezi než žalovaný jako vnuk nájemce patří) postačí pro splnění podmínky společné domácnosti toliko společné bydlení a není u nich vyžadováno spotřební společenství. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolatel uplatnil vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu o neexistenci úmyslu žalovaného a jeho dědečka založit a vést v předmětném trvalé životní společenství a proti závěru, že nežil se svým dědečkem v předmětném bytě v době jeho smrti. Nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní (odlišnou) verzi toho, co podle jeho názoru měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci, aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje pochybení soudu při hodnocení důkazů z hlediska ustanovení § 132 o.s.ř.

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud poté, co v souladu s ustanovením § 213 o.s.ř. doplnil dokazování, vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Obstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, na němž jeho rozhodnutí spočívá, je nutno přisvědčit i jeho právnímu posouzení věci z hlediska § 706 odst. 1 věty první občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006, tj. že žalovaný nesplnil zákonnou podmínku soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti v době jeho smrti. Nebylo-li prokázáno, že dědeček žalovaného v předmětném bytě se žalovaným bydlel, je nepřípadná dovolací námitka týkající se charakteru jejich soužití, tj. zda naplňovalo znaky spotřebního společenství.

Protože žalovanému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. , a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči procesně neúspěšnému žalovanému.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. srpna 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 16. August 2006