JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 929/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce Města T., proti žalovaným 1) P. K., a 2) R. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 257/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 1999, č. j. 26 Co 305/99-50, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 1999, č. j. 26 Co 305/99-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 1999, č. j. 26 Co 305/99-50, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Trutnově (soudu prvního stupně) ze dne 18. května 1999, č. j. 14 C 257/98-32, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu sestávajícího z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím v přízemí domu č. p. 343/28 v ulici R. v T.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou dal žalobce žalovaným z důvodu neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce, tedy podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi, tj. dne 13. října 1998 (dále jen „obč. zák.“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Soud prvního stupně především dovodil, že z titulu financování stavebních úprav předmětného bytu nevznikla žalovaným vůči žalobci žádná pohledávka, kterou by bylo lze započíst na dluh z titulu nájemného. Na základě zjištění, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) nezaplatili žalobci (pronajímateli) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu celkem za 45 měsíců, poté usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále opět jen „obč. zák.“). Přitom námitce, týkající se tvrzené složité finanční situace žalovaných, údajně zapříčiněné dočasnou nezaměstnaností žalované, nepřisvědčil s odůvodněním, že nájemné neplatili ani v době, kdy žalovaná nebyla v evidenci uchazečů o zaměstnání. Proto žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl. Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal sice z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že v době doručení výpovědi z nájmu bytu (v měsíci prosinci 1998) neměli žalovaní zaplaceno nájemné za dobu 36 měsíců. Přihlédl však rovněž k tomu, že příčinou neplacení nájemného byla tíživá finanční situace žalovaných a dále jejich, byť nesprávné přesvědčení, že na pohledávku z titulu dlužného nájemného lze započíst investice, které vložili do rekonstrukce bytu. Zohlednil i okolnost, že ke dni jeho rozhodování byl dluh na nájemném zaplacen. Dospěl k závěru, že v takto zjištěných okolnostech lze spatřovat důvody, pro něž je namístě podle § 3 obč. zák. výkon práva žalobce odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána důvodně.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce odvolacímu soudu vytkl, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnil tak dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Námitkou, že v době rozhodování odvolacího soudu činilo dlužné nájemné 2.456,- Kč, a že vedle toho ke dni 16. listopadu 1999 žalovaní dlužili na poplatku z prodlení částku 73.017,- Kč, zpochybnil v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. správnost skutkového zjištění, že v době rozhodování odvolacího soudu byl dluh (z titulu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu) zaplacen. V této souvislosti rovněž zdůraznil, že s nemožností započíst pohledávku z titulu investic do bytu na dlužné nájemné byli žalovaní seznámeni již při jednání u soudu prvního stupně. V rámci užitého dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru, že v daném případě jsou dány důvody, pro něž je namístě podle § 3 obč. zák. výkon práva žalobce odepřít. Výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl v daném případě naplněn, jak správně dovodil rovněž odvolací soud, a žalobce je – na rozdíl od odvolacího soudu – přesvědčen, že ani v době pozdější nenastala žádná okolnost pro postup podle § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. prosince 1999, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), subjektem k tomu oprávněným (účastníkem řízení), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím svého zaměstnance s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 věty první o.s.ř. a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.

Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Ustanovením § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká - li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z pohledu skutkové podstaty podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (rovněž ve spojení s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák.) bylo v projednávané věci nepochybně právně významné skutkové zjištění, týkající se otázky dluhu na nájemném a na úhradě za plnění spojená s užíváním bytu. Odvolací soud vzal v tomto ohledu za zjištěno, že v době jeho rozhodování byl dluh (z titulu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu) zaplacen. Přitom při odvolacích jednáních dne 20. září 1999 a dne 8. prosince 1999 vyšlo najevo, že na dlužné nájemné byla zaplacena dne 20. září 1999 částka 24.761,- Kč (příjmový doklad č. 2757 o zaplacení částky 24.761,- Kč) a dne 8. prosince 1999 částka 17.243,- Kč (pokladní složenka Komerční banky, a. s. o zaplacení částky 17.243,- Kč ve prospěch účtu č. 29437-601/0100); v případě posléze zmíněné částky mělo jít o doplatek dlužného nájemného. Vedle toho však při zmíněných odvolacích jednáních vyšlo rovněž najevo, že žalovaní měli dále žalobci (po vyčíslení z jeho strany) zaplatit příslušenství pohledávky v podobě poplatku z prodlení (srov. přednes samotného žalovaného u odvolacího jednání dne 20. září 1999), že podle podání žalobce ze dne 15. listopadu 1999 činil poplatek z prodlení 73.017,- Kč, a že podle přednesu žalobce u odvolacího jednání dne 8. prosince 1999 žalovaní ke dni 8. prosince 1999 poplatek z prodlení v částce 73.017,- Kč nezaplatili; přitom uvedený přednes žalobce podpořil samotný žalovaný, který u téhož odvolacího jednání uvedl, že jedná o poskytnutí úvěru, z něhož hodlá poplatek z prodlení zaplatit. Okolnosti, týkající se zaplacení poplatku z prodlení v částce 73.017,- Kč, však odvolací soud při hodnocení důkazů evidentně pominul. Z toho vyplývá, že skutkový závěr o zaplacení dluhu učinil, aniž se uspokojivým způsobem vypořádal s okolnostmi, které ohledně zaplacení poplatku z prodlení jako příslušenství pohledávky vyplynuly z přednesů žalobce a žalovaného, totiž s tím, že poplatek z prodlení v částce 73.017,- Kč ke dni 8. prosince 1999 žalovanými zaplacen nebyl. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. byl užit opodstatněně, neboť v hodnocení důkazů je z hlediska pravdivosti údajů, které z nich ohledně zaplacení částek z titulu dlužného nájemného (včetně poplatku z prodlení) vyplynuly, logický rozpor.

Nelze-li pokládat za správné skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., neobstojí ani právní závěr, mající základ v uvedeném nesprávném skutkovém zjištění, tj. závěr, že za použití § 3 odst. 1 obč. zák. lze žalobci výkon práva v daném případě odepřít mimo jiné proto, že ke dni rozhodování odvolacího soudu žalovaní dluh žalobci zaplatili.

Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalobce, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. srpna 2002

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu

Vydáno: 19. August 2002