JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 904/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva J., zast. advokátem, proti žalovanému R. R., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Praze – západ pod sp. zn. 4 C 560/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2005, č.j. 25 Co 50/2005-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č.j. 4 C 560/2003-30, uložil žalovanému, aby vyklidil byt č. 5 o velikosti 55,04 m2 ve II. nadzemním podlaží budovy čp. 266 v K. P., okres P. – z. (dále jen „předmětný byt“) a vyklizený předal žalobci do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování, a dále rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. května 2005, č.j. 25 Co 50/2005-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s upřesněním, že se jedná o byt 2 + 1 s předsíní, koupelnou, WC a sklepem v K. P.; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející ve smyslu ust. § 212 o.s.ř. a neshledal odvolání žalovaného důvodným. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry napadeného rozsudku a vyšel i z důkazů, které sám provedl, přičemž konstatoval, že žalobce je vlastníkem domu čp. 266, postaveného na pozemku č.k. 812/2 v obci K. P., v němž je situován předmětný byt. Žalovaný neplatil dlouhodobě nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, takže ke dni 14. 4. 2003 dlužil celkem 348.290,30 Kč, přičemž tento svůj závazek písemně dne 11. 6. 2003 uznal a zavázal se ho splácet podle splátkového kalendáře s tím, že první splátku ve výši 150.000,- Kč uhradí nejpozději do 11. 6. 2003, což neučinil. Na schůzi představenstva žalujícího družstva konané dne 5. 3. 2002, byl žalovaný vyloučen z družstva podle čl. 25 odstavec 1 písm. a) Stanov žalujícího družstva z toho důvodu, že již několik let neplatí nájemné, a to ani po vydání pravomocného rozsudku soudu, na výzvy k zaplacení nereaguje a dále nájemné neplatí. S účinností od července 2003 splácí žalovaný svůj dluh vůči žalobci ve splátkách 5.000,- Kč měsíčně. Žalovaný obývá předmětný byt s manželkou, nezletilou dcerou a dvěmi dalšími dcerami. Odvolací soud dále ve smyslu ust. § 205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. přijal dva nové důkazy (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2005, č.j. 8 Cm 146/2004-29, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2005, č.j. 14 Cmo 431/2004-416), a provedl jimi důkaz, přičemž shledal, že tato usnesení nezpochybňují vyloučení žalovaného z družstva, ani se ho nedotýkají tím, že ruší usnesení družstva vydaná o dva roky později.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že v rámci řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu nemůže přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné, je ovšem povinen zkoumat, zda vyloučený člen uplatnil právo odvolat se podle § 231 odst. 3 a 4 (správně § 231 odst. 4 a 5) zák. č. 513/1991 Sb. (dále jen „obchodní zákoník“) a s ohledem na tuto povinnost zjistil, že toto jeho právo zaniklo, neboť se proti rozhodnutí družstva ani neodvolal, ani neuplatnil právo na svoji ochranu u soudu upravené v § 231 odst. 5 obchodního zákoníku. Dále se odvolací soud ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že s ohledem na čl. 25 odst. 1 Stanov družstva žalobce, stanovící možnost představenstva rozhodnout o vyloučení člena porušujícího závažným způsobem nebo opětovně a přes výstrahu své členské povinnosti určené zákonem nebo stanovami, žalovaný dlouhodobě a opětovně neplatil nájemné a úhradu za služby, takže šlo v tomto konkrétním případě o závažné porušení shora uvedených ustanovení stanov.

Odvolací soud dále shledal správným i výrok o formě bytové náhrady; s přihlédnutím k rodinným poměrům žalovaného a faktu, „že již v současné době ve velmi malých splátkách splácí svůj velký dluh na nájemném“, neshledal žádné důvody dokládající rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen „občanský zákoník“).

Dovoláním ze dne 26. 7. 2005 napadal žalovaný rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku s tím, že přípustnost dovolání blíže nespecifikoval, avšak uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam a jako dovolací důvod označil ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení věci, neboť soud prvního stupně nejednal v souladu s předloženými důkazy a odvolací soud se spokojil s „formálním postupem při rozhodnutí ve věci“. Dovolatel dále uvedl, že se do přechodné finanční krize dostal tím, že nemohl sehnat práci a z tohoto důvodu žádal vedení družstva o splátkový kalendář dlužné částky, přičemž v současné době pracuje a řádně splácí dluh. Poté odvolacímu soudu vytýkal, že soudem stanovené náhradní ubytování je naprosto v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. a je též v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Dovolatel upozorňuje na neobvyklý postup při jednání s předsedkyní žalujícího družstva Ing. P., která dokonce fyzicky napadla dceru žalovaného, a popisuje postup družstva proti některým jiným členům. Brojí též proti tomu, že se nezabýval hrubým porušováním stanov a obchodního zákoníku žalobcem a taktéž odnětím možnosti přezkoumat své vyloučení z družstva podle ust. § 231 odst. 3 a 4 (správně § 231 odst. 4 a 5) obchodního zákoníku.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jde o první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání je tedy podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.

Dovolací soud je podle ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval.

Dovolatel ve svém dovolání přímo neformuloval otázku zásadního právního významu, která by měla mít podle jeho názoru v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, ale pouze uvedl, že právní posouzení věci bylo řešeno v rozporu s hmotným právem. Z obsahu dovolání lze dovodit, že je toho názoru, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, neboť nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák., kterým by případně mohl odstranit nepřiměřenou tvrdost zákona.

Pokud dovolatel v dovolání namítal, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu, zda v daném případě nelze (s ohledem na výše uvedené okolnosti) aplikovat ust. § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba poznamenat, že odvolací soud se v odůvodnění rozsudku touto otázkou zabýval, a konstatoval, že výkon vlastnického práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/200, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003).

Dovolatel v dovolání dále namítal, že odvolací soud nezohlednil jeho připomínky týkající se možnosti přezkumu svého vyloučení podle § 231 odst. 4 a 5 obch. zák., k tomu je třeba uvést, že odvolací soud se v odůvodnění rozsudku touto otázkou taktéž zabýval, a konstatoval, že se žalovaný proti rozhodnutí o vyloučení z družstva ani neodvolal k členské schůzi, ani neuplatnil právo na ochranu u soudu upravené v § 231 odst. 5 obch. zák. v tříměsíční lhůtě počítané ode dne, kdy se dozvěděl o rozhodnutí o vyloučení, popř. ode dne konání členské schůze a správně uzavřel, že z tohoto důvodu mu právo zaniklo.

Pokud jde o přiznanou bytovou náhradu – náhradní ubytování – dovolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 4/2003) zastává názor, že z ust. § 712 odst. 5, 2. věty obč. zák. vyplývá možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“.

Pokud odvolací soud (i soud prvního stupně) s ohledem na konkrétní okolnosti případu, přiznal dovolateli bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování, je jeho rozhodnutí v souladu s hmotným právem (§ 714 a § 712 odst. 5 obč. zák.) a s judikaturou dovolacího soudu.

Pokud dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu porušování stanov družstva při volbě delegátů na shromáždění členů družstva, brojí především proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a teprve až následně proti právnímu hodnocení zjištěného odlišného skutkového stavu. Přehlíží ovšem tu skutečnost, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení dovolání relevantní.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2006

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. October 2006