JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 9/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. H. a 2) I. H., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 94/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č. j. 30 Co 35/2005-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. září 2002, č. j. 9 C 94/2002-20, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k „bytu č. 46, o velikosti 1+1, III. kategorie, situovaného ve 2. podlaží domu č. p. 381, v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího poté, kdy rozsudek nabude právní moci, a skončí posledním dnem výpovědní lhůty, žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat po uplynutí výpovědní lhůty, a to do patnácti dnů po zajištění přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. května 2005, č. j. 30 Co 35/2005-63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že vyklizovací povinnost žalovaných vázal na zajištění náhradního ubytování; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že řádná výpověď z nájmu předmětného bytu byla v daném případě součástí žaloby, která byla žalovaným doručena dne 6. září 2002, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) nezaplatili žalobkyni (pronajímatelce bytu) nájemné za měsíce prosinec 2000, únor 2001, duben až prosinec 2001 a leden 2002, že za toto období dlužili z titulu nezaplaceného nájemného částku 17.204,- Kč, že po doručení výpovědi z nájmu bytu začali dlužné nájemné splácet, že ke dni rozhodování odvolacího soudu uhradili celou dlužnou částku za uvedené období a že od března 2002 opět běžné nájemné neplatili. Poté zjistil, že byt byl od povodní v měsíci srpnu 2002 do července 2003 neobyvatelný z důvodu porušení statiky domu, že v době po povodních byl vykraden a zčásti vytopen v důsledku prasklého vodovodního potrubí v jiném bytě, že po povodních se v bytě vyměňovaly vodovodní baterie, opravovaly se omítky, okna a dveře a montoval se sporák a že v důsledku prováděných oprav nemohli žalovaní byt bez zásadního omezení užívat k bydlení ani od července 2003. Dále rovněž zjistil, že ve vytýkaném období byla žalovaná v plném invalidním důchodě, který jí byl doplacen zpětně až v roce 2002, že žalovanému nic nebránilo v tom, aby pravidelným výkonem pracovní činnosti zajistil finanční prostředky pro rodinu (včetně nákladů spojených s placením nájemného), a že v současné době bydlí v bytě vedle žalovaných i jejich zletilý a výdělečně činný syn. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že v důsledku neplacení nájemného žalovanými v době specifikované v žalobě je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Současně rovněž dovodil, že v daném případě sice nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, avšak – vzhledem k okolnostem uvedeným v napadeném rozsudku – by bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) vázat vyklizovací povinnost žalovaných na poskytnutí pouhého přístřeší (podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák.), jak to učinil soud prvního stupně; proto přisoudil žalovaným bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. V dovolání namítli, že „soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily skutkový stav, resp. odůvodnily své právní závěry jen z důkazů navržených žalobcem a nevzaly v úvahu skutečnost, že tyto důkazy jsou v hrubém rozporu se skutečností“. Podle názoru žalovaných odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že „žalovaní vynaložením svých vlastních prostředků, které byli nuceni investovat do majetku žalobce, odstranili následky povodní, aby v předmětné nemovitosti vůbec bylo možné bydlet … v důsledku toho … nebyli již schopni platit nájemné v požadované výši“. V této souvislosti označili za nepravdivou zprávu správcovské firmy A., a.s., uvádějící, že předmětné opravy byly provedeny na náklady žalobkyně. Mají zato, že „mimořádná situace, ve které se ocitli v důsledku povodní … determinuje posouzení jejich situace z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák.“. Podle názoru dovolatelů nelze v naznačených souvislostech ani opomenout, „že to byli právě dovolatelé, kteří se valnou měrou přičinili o to, že byt lze vůbec obývat, že lze dnes z něj řádně platit nájemné, což dovolatelé činí a ničeho již dnes nedluží“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost měnícího výroku napadeného rozsudku o bytové náhradě, proti němuž by bylo dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.; dovolání – vzhledem k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje toliko proti jeho potvrzujícímu výroku (výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci uplatnili dovolatelé vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se provádění a hodnocení důkazů) a dále také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelé však především přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenuli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelé odvolacímu soudu vytkli rovněž vady při provádění a především při hodnocení dokazování a zároveň zpochybnili správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při právním posouzení věci, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nýbrž – mimo jiné – rovněž na závěru, že výpověď z nájmu bytu (podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), avšak – vzhledem k okolnostem uvedeným v napadeném rozsudku – by bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) vázat vyklizovací povinnost žalovaných na poskytnutí pouhého přístřeší. Dovoláním byla zpochybněna správnost závěru, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.

Zpochybňují-li dovolatelé správnost závěru, který odvolací soud přijal podle § 3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládají jiný význam než odvolací soud), lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. dubna 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 20. April 2006