JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 885/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce s. m. Z., proti žalované K. G., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn.

11 C 35/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. prosince 2007, č. j. 59 Co 391/2007-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. dubna 2007, č. j. 11 C 35/2006-48, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 3, sestávající ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství v přízemí domu – objektu bydlení čp. 637 na parc. č. st. 2766 v ulici Z. X ve Z.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 59 Co 391/2007-69, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že právo nájmu předmětného bytu na žalovanou nepřešlo (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první zákona

č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem

č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“), neboť v době úmrtí její matky F. W. nesplňovala předpoklad neexistence vlastního bytu – v té době totiž jí a jejímu tehdejšímu manželovi svědčilo právo společného nájmu družstevního bytu č. 121 v domě č. p. 4716 v ulici K. ve Z. (dále jen „družstevní byt“) při jejich společném členství v bytovém družstvu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že ustanovení § 707 odst. 2 obč. zák. o zániku práva společného nájmu družstevního bytu lze podle jejího názoru analogicky použít i v případě, kdy jeden ze společných nájemců trvale opustil společnou domácnost, kterou manželé v družstevním bytě vedli. Ve světle toho pak namítla, že ke dni úmrtí matky neměla vlastní byt, neboť v důsledku opuštění společné domácnosti vedené s manželem jí tehdy už nesvědčilo právo nájmu k družstevnímu bytu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání sice bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1

a 4 o.s.ř.), avšak není přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Soudní praxe se sice již v minulosti ustálila v názoru (srov. R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§ 181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – nyní § 708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely. Stejný právní následek nastává i v případě, opustí-li trvale společnou domácnost manžel, kterému svědčí jen právo společného užívání družstevního bytu, ale nikoliv také společné členství v družstvu; také v tomto případě zanikne v důsledku analogického použití ustanovení § 180 odst. 1 a § 181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (nyní § 707 odst. 2 a § 708 obč. zák.), společné užívání bytu a jediným uživatelem se stane druhý z manželů – člen družstva (srov. rovněž R 34/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně však ustálená soudní praxe již v minulosti dovodila, že trvalé opuštění společné domácnosti jedním z manželů – společných uživatelů družstevního bytu nemá následky jako smrt v případech, kdy trvale opustí byt ten z manželů, jemuž svědčí buď společné nebo individuální členství ve stavebním bytovém družstvu (jak tomu bylo v daném případě, kdy žalované a jejímu manželovi svědčilo v době smrti její matky společné členství v bytovém družstvu). Od tohoto právního názoru se soudní praxe dosud neodchýlila (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 14. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 105/99, a z 27. listopadu 2003, sp. zn. 28 Cdo 2271/2001).

Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že v dané věci nelze opomenout ani následující právní názory, na nichž se soudní praxe ustálila. O „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, že tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, uveřejněný pod č. 106 v sešitě č. 10 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). V rozhodnutí ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném pod č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor, že institut přechodu nájmu je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele – a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce – v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout; nejsou-li naplněny předpoklady přechodu nájmu, nelze pronajímatele omezovat ve volném pronájmu bytu.

Přípustnost dovolání proto nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. dubna 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 07. April 2009