JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 86/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně C. H., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti žalované L. O., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 228/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2003, č. j. 12 Co 82/2003-65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. března 2003, č. j. 12 Co 82/2003-65, potvrdil rozsudek ze dne 4. listopadu 2002, č. j. 28 C 228/2002-28, jímž Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 9, nacházející se ve třetím podzemním (správně nadzemním) podlaží domu čp. 102/9 v D. ulici v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastnic. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně s nájemním poměrem na dobu neurčitou (na základě nájemní smlouvy ze dne 3. ledna 1994) babička žalované M. V., že babička žalované dopisem ze dne 18. října 2000 požádala o „převedení nájemní smlouvy“ k bytu na žalovanou se zdůvodněním, že po návratu z nemocnice se nastěhuje ke své dceři místo žalované a že tímto („převodem nájemní smlouvy“) se vyřeší bytová potřeba žalované, a že babička žalované dne 14. února 2001 zemřela v léčebně dlouhodobě nemocných. Poté rovněž zjistily, že dne 14. března 2001 byla vyhotovena a účastnicemi podepsána listina označená jako nájemní smlouva (dále jen „listina – nájemní smlouva ze dne 14. března 2001“), že listina – nájemní smlouva ze dne 14. března 2001 pojednává o nájemním poměru žalované k předmětnému bytu na dobu neurčitou a že je v ní mimo jiné konstatován přechod nájmu k předmětnému bytu na žalovanou. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že listina – nájemní smlouva ze dne 14. března 2001 je dvoustranným právním úkonem účastnic zakládajícím žalované nájemní poměr k předmětnému bytu na dobu neurčitou a že žalovaná tudíž užívá předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 14. března 2001 (nikoli však z titulu přechodu nájmu bytu) jako jeho nájemkyně. Poté uzavřely, že za této situace má žalovaná právní důvod k užívání předmětného bytu, a proto žalobu na jeho vyklizení v konečném důsledku zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, který spatřuje v tom, že „soud nepostupoval při výkladu právního úkonu v souladu s ustálenou judikaturou a ani s hmotným právem, tedy že se nezabýval vůlí jednajících osob, tudíž ani vůli těchto osob nezohlednil při výkladu právního úkonu“. Zásadní právní význam rozhodnutí spočívá podle dovolatelky též v řešení dalších otázek; tak „může souhlas pronajímatele se splněním podmínek přechodu nájmu, který má formální náležitosti (bez existence vůle) dvoustranného právního úkonu – nájemní smlouvy – založit mezi vlastníkem bytu a osobou tvrdící splnění podmínek přechodu nájmu nájemní vztah“ a „postupoval soud při hodnocení důkazů správně, když nepřihlédl ke všemu, co vyšlo během řízení najevo a ani k vyjádření stran … netrpí hodnocení důkazů provedené soudem logickou vadou, když soud dospěl při výkladu právního úkonu ke zjištění, že se jedná o řádnou nájemní smlouvu, a to i za situace, kdy jedna strana tvrdí, že podpisem listiny nazvané Nájemní smlouva pouze dokumentovala přechod nájmu …“. V dovolání rovněž popsala skutkový stav věci, který byl podle jejího názoru provedenými důkazy prokázán, uvedla, co tudíž měly soudy z těchto důkazů (zejména z listiny – nájemní smlouvy ze dne 14. března 2001 a z vyjádření účastnic) zjistit, a namítla, že odvolací soud zjištěné skutečnosti nesprávně vyhodnotil, „ … nepřihlédl k tvrzení stran … výsledek, k němuž na základě provedených důkazů dospěl, je nelogický …“. Dále zdůraznila, že podpisem listiny – nájemní smlouvy ze dne 14. března 2001 pouze uznala přechod nájmu bytu na žalovanou. Podle žalobkyně byly před odvolacím soudem rovněž provedeny důkazy, které „nejsou zachyceny v odůvodnění“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání mimo jiné namítla, že dovolání není přípustné, neboť žalobkyně spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zejména v okolnostech „souvisejících s hodnocením důkazů a výkladem právních pojmů, což ovšem nelze označit za zásadní význam ve věci samé … svým dovoláním napadá pouze způsob hodnocení provedených důkazů a nikoli vlastní právní posouzení věci“. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků listiny – nájemní smlouvy ze dne 14. března 2001, je proto otázkou skutkovou.

Zpochybňuje-li tedy dovolatelka závěr odvolacího soudu týkající se vzniku nájemního poměru žalované k předmětnému bytu na dobu neurčitou na základě listiny – nájemní smlouvy ze dne 14. března 2001 poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastnic obsažené v listině – nájemní smlouvě ze dne 14. března 2001 a jak měla být jejich vůle interpretována, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.

Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Lze uzavřít, že pokud dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že na základě listiny – nájemní smlouvy ze dne 14. března 2001 vznikl žalované k předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 10. listopadu 2004

JUDr. Miroslav Ferák,v. r.

předseda senátu

Vydáno: 10. November 2004