JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 8/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. W., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) P. P., a 2) J. P., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 288/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2005, č.j. 25 Co 25/2005-111, ve znění usnesení ze dne 14. listopadu 2005, č.j. 25 Co 25/2005-124, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2005, č.j. 25 Co 25/2005-111, ve znění usnesení ze dne 14. listopadu 2005, č.j. 25 Co 25/2005-124, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. listopadu 2004, č.j. 9 C 288/2002-79, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 11. 2004, č.j. 9 C 288/2002-79, rozhodl, že „žalovaní a všichni, kdo s nimi bydlí, jsou povinni vyklidit dosud jimi užívané prostory v domě čp. 278 v H. K. (dále jen „předmětné prostory“) do šesti měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí“; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 278 v H. K., v jehož třetím nadzemním podlaží užívají žalovaní se čtyřmi dětmi na základě dohody o výměně bytu schválené rozhodnutím odboru bytového hospodářství Městského národního výboru v H. K. ze dne 3. 6. 1986 k bydlení prostory, které nejsou stavebním úřadem určeny k bydlení. Dům byl postaven koncem 19. století, kolaudační rozhodnutí se nedochovalo, z archivních dokumentů (schválené stavební /výkresové/ dokumentace, zápisu Rady města H. K. o projednání žádosti o povolení k obývání domu ze 17. 6. 1895, místopisu budovy vyhotoveného berní správou z 5. 7. 1895, rozhodnutí /potvrzení/ purkmistrovského /stavebního/ úřadu o dokončení domu a přidělení čísla popisného z 3. 7. 1895, topografického popisu domu vyhotoveného vlastníky z 3. 7. 1895) však podle zjištění soudu prvního stupně plyne, že žalovanými užívané prostory byly stavebníkem určeny ke zřízení fotoateliéru a fotografické dílny a takto byly v r. 1895 i kolaudovány a nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by došlo ke změně kolaudačního stavu. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že předmětné prostory nejsou a nikdy nebyly bytem, že nejsou naplněny podmínky pro aplikaci § 104 odst. 1 věty druhé zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona), tj. pro posouzení účelu stavby dle jejího faktického užívání bez závad, že tedy nemohlo k předmětným prostorám vzniknout právo osobního užívání bytu ani právo nájmu bytu, dohoda o výměně bytů je tudíž absolutně neplatná, a to přesto, že byla schválena příslušným orgánem, žalovaní užívají byt bez právního důvodu, a proto se žalobci oprávněně domáhají jejich vyklizení. Soud pokládal za nerozhodné, že část prostor byla pro daňové účely označena za obyvatelné prostory, neboť za rozhodující pokládal jejich stavebnětechnické určení. I pokud by některé z prostor byly určeny k obývání, nelze dovodit, že by byl žalovaným pronajat prostor způsobilý k užívání jako byt, když z výkresové dokumentace je zřejmé, že ve třetím podlaží domu nebyl prostor určený k vaření a v části podlaží užívané žalovanými ani toaleta a ostatní sociální zařízení; žalovanými užívané prostory nemohly tedy být použitelné k bydlení samostatně, ale případně jen jako část bytu. Soud prvního stupně neshledal předpoklady pro to, aby povinnost k vyklizení vázal na zajištění bytové náhrady dle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaní odmítli žalobci nabízené odstupné v řádu statisíců korun. S ohledem na to, že žalovaní pečují o 4 nezletilé děti, jim však určil šestiměsíční lhůtu k vyklizení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, č.j. 25 Co 25/2005-111, ve znění usnesení ze dne 14. 11. 2005, č.j. 25 Co 25/2005-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že za situace, kdy se nepodařilo dohledat původní kolaudační rozhodnutí a kdy listiny ze sklonku 19. století, z nichž čerpal svá skutková zjištění soud prvního stupně, nevypovídaly jednotně o určení účelu užívání předmětných prostor, nebyl podán spolehlivý důkaz o tom, že předmětné prostory byly zkolaudovány jako nebytové. I když ze schválené stavební dokumentace vyšlo najevo, že stavebník nepočítal ve třetím podlaží s místnostmi určenými k bydlení, nelze podle odvolacího soudu při absenci kolaudačního rozhodnutí vyloučit, že v průběhu stavebního řízení nedošlo ke změně a že oproti původnímu záměru nepojal stavebník úmysl změnit účel užívání předmětných prostor či jejich části z prostor nebytových na bytové. Odvolací soud poukázal na místopis vyhotovený berní správou, z něhož vyplývá, že předmětné prostory byly zčásti shledány způsobilými a zčásti nezpůsobilými k obývání. Závěr soudu prvního stupně, že obsah uvedeného místopisu neodpovídal stavebnětechnickému určení předmětných prostor a že předmětné prostory měly sloužit výhradně k provozu živnosti stavebníka, postrádá dle názoru odvolacího soudu oporu v provedených důkazech. Odvolací soud dovodil, že „nebylo-li postaveno najisto, zda vůbec a k jakému účelu povolil stavební úřad užívání předmětných prostor v domě, mohlo rozhodnutí Městského národního výboru v H. K. ze dne 3. 6. 1986 č.j. Byt/1140/86 o schválení dohody o výměně bytu nahradit s ohledem na ust. § 104 odst. 1 stavebního zákona kolaudační rozhodnutí a uzavřít tak, že předmětné prostory jsou svým stavebnětechnickým uspořádáním určeny k bydlení“. Z toho pak dle odvolacího soudu vyplývá, že žalovaní užívají předmětné prostory jako byt na základě právního důvodu založeného (platnou) dohodou o výměně bytu, neboť jim na základě této dohody vzniklo právo společného užívání bytu manžely, které se transformovalo k 1. 1. 1992 na společný nájem, a žalovaní tak nezasahují protiprávně do vlastnického práva žalobce.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) a jako dovolací důvod výslovně uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, které v dovolání reprodukuje. Zdůrazňuje, že je-li zjištěn stavebnětechnický stav prostor (a v dané věci bylo podle něj prokázáno, že prostory byly vybudovány a kolaudovány jako fotoateliér), je třeba z něj vycházet, a pouze v případě, že by se nepodařilo zjistit, pro jaký účel byly prostory kolaudovány, by měl být stav posuzován podle faktického užívání. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání polemizují s dovolacími námitkami, ztotožňují se s posouzením věci odvolacím soudem a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodu 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Takové vady řízení v dovolání namítány nejsou, avšak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Prostory, jejichž vyklizení se žalobce domáhá, nejsou v žalobním návrhu ani ve výroku rozhodnutí soudů obou stupňů náležitě označeny. Je-li specifikace předmětných prostor provedena pouze označením domu, v němž se nacházejí, a vágním údajem o tom, že jde o prostory „dosud“ užívané žalovanými, pak tyto prostory nejsou označeny dostatečně, tedy nezaměnitelným způsobem umožňujícím v případě vyhovění žalobě jejich nucené vyklizení. Tím, že soudy obou stupňů dále do výroku rozsudku (ať již vyhovujícího či zamítavého), převzaly žalobní návrh (tzv. “petit”), dle něhož se žalobce domáhá, aby vedle žalovaných byla povinnost byt vyklidit uložena i “všem, kdo s nimi bydlí”, pak rovněž zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této části byla žaloba zjevně neprojednatelná a (případný vyhovující) rozsudek vydaný na jejím základě by byl v dotčeném rozsahu nevykonatelný. Výrok rozsudku je totiž (dle ustanovení § 159a odst. 1 o.s.ř.) zásadně závazný pro účastníky řízení, nikoli pro osoby, s nimiž soud v nalézacím řízení jako s účastníky řízení nejednal a jež ve výroku rozhodnutí (bez vazby na označení účastníků v záhlaví rozsudku) označil povšechně a zcela nedostatečně jako “všechny, kdo se žalovanými bydlí”. Takto formulovaná část výroku nemá v nalézacím řízení místa a je v rozporu s platným procesním právem. Uvedené platí bez zřetele k tomu, že na základě pravomocného rozhodnutí k vyklizení bytu vydaného proti žalovaným lze po nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu vůči žalovanému (povinnému) provést exekuci nejen přestěhováním povinného, nýbrž i všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva (srov. § 341 odst. 1 o.s.ř.). Pokusy promítnout úpravu obsaženou v ustanovení § 341 odst. 1 o.s.ř. do nalézacího řízení ostatně - a především - neobstojí proto, že není věnována pozornost rozdílu mezi osobami, které se žalovaným (pozdějším povinným) v bytě bydlí na základě jeho práva, a osobami, které se žalovaným (pozdějším povinným) v bytě bydlí na základě práva, jež od práva povinného odvislé není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 1/2001 pod poř. č. 14). Rozhodnutí odvolacího soudu je též zčásti nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (viz dále).

K námitkám uplatněným v dovolání je třeba především uvést, že ačkoli dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), ve skutečnosti (hodnoceno z obsahového hlediska) namítá především nesprávné skutkové zjištění, neboť vytýká odvolacímu soudu, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že předmětné prostory byly kolaudovány jako nebytové, nepokládal uvedený skutkový závěr za spolehlivě podložený, a právě z tohoto důvodu se uchýlil k domněnce ve smyslu § 104 odst. 1 stavebního zákona, že předmětné prostory jsou svým stavebnětechnickým uspořádáním určeny k bydlení. Uvedenou námitku je tedy třeba podřadit ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., podle něhož lze dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ (a b/) o.s.ř. podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, Praha, C.H.Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, nebo 6. vydání, 2003, II. díl, str. 1066).

Z uvedených hledisek nejsou závěry odvolacího soudu ohledně kolaudačního stavu předmětných prostor přesvědčivé. Není zřejmé, na základě jakých konkrétních rozporů odvolací soud dovodil, že listiny, z nichž čerpal soud prvního stupně svá skutková zjištění, nevypovídaly jednotně o určení účelu užívání předmětných prostor. Odvolací soud je sice oprávněn na základě zopakování či doplnění dokazování odchýlit se od skutkových zjištění soudu prvního stupně, je však třeba, aby tento svůj postup náležitě zdůvodnil a se závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně (i pokud jde o hodnocení důkazů), se přesvědčivě vypořádal.

Úvaha odvolacího soudu, že nelze vyloučit možnost, že v průběhu stavebního řízení nedošlo (správně „došlo“) ke změně a že oproti původnímu záměru stavebník nepojal (správně „pojal“) úmysl změnit účel užívání předmětných prostor či jejich části z prostor nebytových na bytové, je pouze spekulativní a opomíjí logické (byť poněkud nepřehledně zformulované) závěry soudu prvního stupně

- že místopis budovy vyhotovený berní správou dle šetření 5. 7. 1895 a potvrzený 9. 7. 1895 svědčí při porovnání se stavební dokumentací o zbudování místností mimo jiné ve druhém poschodí domu v souladu s dokumentací (str. 3 rozsudku),

- že tomuto místopisu odpovídá i obrazová část projektové dokumentace, dle které se ve 2. patře domu nacházely v prostorách užívaných žalovanými záchod (uveden zřejmě omylem, neboť dle skutkového zjištění soudu prvního stupně uvedeného na téže straně jeho rozsudku a odpovídajícího nákresu na č.l. 44 spisu záchod součástí prostor užívaných žalovanými nebyl), skladiště, tmavá komora, dílna, chodba, (další) dílna a část fotografického salonu (str. 4 rozsudku),

- že z výkresové dokumentace a topografie vyhotovené vlastníky domu je zřejmé, že se jednalo o prostory nebytové sloužící jako provozovna fotografa (str. 4 rozsudku)

- a že na obsah – nedochovaného – kolaudačního rozhodnutí lze usuzovat především z úředními osobami stvrzeného místopisu a z potvrzení purkmistrovského úřadu ze dne 3. 7. 1895, dle kterého stavba předmětného domu byla shledána úplně dokončenou, a to jistě dle výkresové dokumentace (str. 5 rozsudku).

Není pak též zřejmé, proč pokládá odvolací soud za právně významné, respektive jeho právní závěry podporující, zjištění, že předmětné prostory byly (pro účely daňové) zčásti shledány způsobilými a zčásti nezpůsobilými k obývání. Odvolací soud se rovněž nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanými užívané prostory (i pro případ, že některé z nich měly povahu obytných místností) nemohly být použitelné k bydlení samostatně, ale případně jen jako část bytu. Pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně, že oporu v provedených důkazech postrádá závěr, že obsah uvedeného místopisu neodpovídal stavebnětechnickému určení předmětných prostor a že předmětné prostory měly sloužit výhradně k provozu živnosti stavebníka, nelze přehlédnout, že soud prvního stupně takový závěr nevyslovil.

Neobstojí-li skutkové závěry odvolacího soudu ohledně toho, zda předmětné prostory byly kolaudovány jako bytové či nebytové, nelze hodnotit správnost právního posouzení otázky aplikovatelnosti § 104 odst. 1 stavebního zákona; jen pro úplnost lze dodat, že (jak správně uvedl soud prvního stupně) tam stanovená právní domněnka se uplatní pouze podpůrně, tedy jen v případě, že nejsou zachovány žádné doklady (především ověřená dokumentace, nebo alespoň jakákoli jiná dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003, a ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1538/2004).

Je zřejmé, že odvolací soud pominul některé skutečnosti podávající se z provedených důkazů, v jeho hodnocení důkazů jsou logické rozpory a odůvodnění jeho rozhodnutí je zčásti nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.

Podané dovolání je tedy opodstatněné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a jelikož důvody zrušení platí zčásti (pokud jde o výše popsané vady žalobního návrhu) i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil podle § 243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. i tento rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení pro soud prvního stupně i odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. listopadu 2006

JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 15. November 2006