JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 787/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. V., zast. advokátkou, proti žalovaným 1) E. S., a 2) M. S., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 331/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. srpna 2005, č.j. 30 Co 235/2005-100, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. srpna 2005, č. j. 30 Co 235/2005-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2004, č. j. 24 C 331/2002-57, vyhověl žalobě a výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1 v 1. podlaží domu č.p. 35 v H. n. N, sestávajícího se ze tří pokojů, kuchyně, koupelny, WC a předsíně (dále jen „byt č. 1“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou žalobce vypověděl nájem bytu žalovaným z důvodu uvedeného v ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (ve znění do 30. 3. 2006), když žalovaní svým chováním soustavně a dlouhodobě porušovali povinnosti nájemce stanovené zákonem, výrokem II. určil, že nájem bytu zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, výrokem III. žalovaným uložil povinnost byt č. 1 vyklidit a předat ho žalobci do patnácti dnů po (po uplynutí výpovědní lhůty zajištění přístřeší, a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.

Dle soudu prvního stupně žalovaní před soudem nijak nezpochybňovali skutečnost, že jsou nájemci předmětného bytu, naopak ji činili nespornou. Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že k 1. 7. 1995 bylo vypočteno nájemné a úhrada za služby spojené s nájmem bytu na částku 702,- Kč měsíčně a že žalovaní neuhrazují výše uvedenou částku řádně a včas, resp. uhrazují nájemné nepravidelně toliko ve výši 247,- Kč za jeden kalendářní měsíc s odůvodněním, že započtená plocha 76,1 m2 je neodpovídající a činí pouze 49,19 m2, tudíž odpovídá pouze bytu IV. kategorie. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní neprokázali, že by upozornili žalobce na závady v užívání bytu v návaznosti na možnou slevu, ani neupozornili pronajímatele, že budou slevu požadovat. Dovodil, že nájemné pro byt IV. kategorie o rozměrech 49,19 m2 by činilo 311,80 Kč měsíčně. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalovaní by tedy měli nárok na slevu, neboť předmětný byt má zhoršené podmínky užívání, ovšem byli to sami žalovaní, kteří žalobci neumožnili provedení oprav a úprav, a proto se žalovaní slevy domáhat nemohou, a zopakoval, že neoznámili, že slevu budou požadovat, ani v jaké výši ji budou požadovat a z jakých důvodů. Žalovaní sami instalovali elektrorozvodné zařízení bez souhlasu žalobce v rozporu s jeho plány na rekonstrukci a neoprávněně odebírali elektrickou energii, tudíž hrubě porušili práva vyplývající z nájmu bytu a nemohou se domáhat slevy z nájemného. Dále bylo prokázáno, že žalovaní znemožňují žalobci výkon vlastnického práva vyplývající z platného stavebního povolení, které bylo vydáno pro stavební úpravy ke zlepšení stavu bytu. Tím vším byly naplněny důvody k výpovědi z nájmu bytu, a soud prvního stupně proto dle § 711 odst. 1 písm d) obč. zák. k výpovědi z nájmu bytu přivolil. V řízení nebyly shledány důvody pro poskytnutí bytové náhrady, jelikož soud prvního stupně neshledal důvod zvláštního zřetele hodný, neboť nájemci svým postojem dlouhodobě znemožňují žalobci výkon práv pronajímatele, zasahují do jeho vlastnických práv, pronajímatele nerespektují a v důsledku jejich chování dochází i ke zhoršování stavu bytu. Vzhledem k tomu soud prvního stupně rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.

K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. srpna 2005, č. j. 30 Co 235/2005-100, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I., II., III. a IV. tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že vztahy mezi účastníky jsou nejasné, pokud jde o rozlohu bytu, jakož i jeho kvalitu, když současný stav neodpovídá stavu, jaký zde byl v době, kdy byl žalovaným byt přidělen. Především konstatoval, že je nepochybné, že stavební povolení nenahrazuje souhlas nájemníků dle § 695 obč. zák. s prováděnými stavebními úpravami, pokud se nejedná o stavební úpravy prováděné na příkaz státního orgánu, a tudíž žalobce potřeboval ke svému stavebnímu povolení souhlas nájemníků, když se jedná o stavební úpravy „v jejich bytě“ (správně „v bytě nájemci užívaném“), přičemž uvedl, že v případě neposkytnutí souhlasu ze strany nájemníků se mohl žalobce obrátit na soud, který může jejich souhlas nahradit. Odvolací soud přihlédl zejména k tomu, že žalobce zazdil žalovaným přístup do koupelny a na WC, čímž učinil v podstatě předmětný byt neobyvatelným, a dále k faktu, že žalovaní přes shora uvedenou skutečnost jistou část nájemného platí. Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák.); proto vyhovující rozsudek prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl. Přitom přihlédl dále k tomu, že nelze jako výpovědní důvod uplatnit až v roce 2002 (tedy po uplynutí 3 let) okolnost, že žalovaní protiprávně provedli stavební úpravy v souvislosti s elektroinstalací v roce 1999, neboť zde není časová souvislost, a konstatoval, že se jedná spíše o šikanózní výkon práva a opět by bylo v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. z tohoto důvodu přivolit k výpovědi z nájmu bytu. Nepřehlédl ani to, že omezení ohledně tvrzení nových skutečností a návrhů důkazů dané ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. se dle § 120 odst. 2 o.s.ř. nevztahuje na řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a tedy žalovaní v odvolacím řízení mohli tvrdit a dokazovat, že na neutěšený stav bytu upozorňovali žalobce již před deseti lety a žádali o slevu.

Dovoláním ze dne 16. 12. 2005 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a dále důvodu, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovoláním žalobce napadl měnící výrok I. rozsudku odvolacího soudu, tj. o zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu.

V odůvodnění dovolání žalobce především zpochybnil správnost právního posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. závěru, že v daném případě jsou naplněny důvody, pro něž je namístě podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon jeho práva odepřít, přestože výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. byl v daném případě naplněn. V této souvislosti namítl, že ust. § 3 odst. 1 obč. zák. lze použít zcela výjimečně a jen po pečlivé úvaze při zvážení důvodů jak na straně nájemce, tak i pronajímatele. Žalobce odvolacímu soudu vytkl zejména to, že vzal v úvahu pouze skutečnosti, kterými byla prokazována tvrzení žalovaných, a zvažoval pouze důvody vedoucí k ochraně zájmů na straně žalovaných a zcela pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a které by vedly k ochraně práv žalobce. Vyslovil názor, že předmětný byt byl předán nájemcům bez koupelny a se suchým WC na chodbě, takže zazdění koupelny a WC nemá na výkon nájemního práva žádný vliv. Žalobce dále namítl, že § 695 obč. zák. není v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přes jeho nezpochybnitelnost „na místě“, a tvrdí, že odvolací soud měl spíše posoudit, do jaké míry je neutěšený stav bytu zaviněn stranou žalující či žalovanou, a zhodnotit, jakým způsobem k němu přispělo právě odepření souhlasu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že zcela opomněl zabývat se otázkou, zda byli žalovaní oprávněni hradit snížené nájemné, a tak nerespektovat § 698 obč. zák. Žalobce je přesvědčen, že odkazem na dobré mravy není možné nahrazovat zákonem přesně stanovené podmínky pro platnost určitých úkonů, tedy nahrazovat ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. nenaplnění podmínek § 698 obč. zák., a právě v tomto shledává evidentní nesprávné posouzení věci. Brojí též proti tomu, že odvolací soud ve svém rozsudku nezdůvodnil, co činí z návrhu žalobce šikanózní výkon práva, a v tomto mimo jiné spatřuje to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění nemající podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), obsahuje stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), byla splněna podmínka advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu ust. § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. advokátem bylo dovolání též sepsáno a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.

Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci) rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž zpochybnil správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.).

Prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na otázku, zda uplatněnou výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. lze – z důvodů uvedených odvolacím soudem – posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

Podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné, a tedy nesprávné. Zároveň tu musí být úvaha soudu podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Přitom ovšem citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V důsledku shora řečeného je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, s jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických či věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněné pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ze dne 14. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99). Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).

V projednávané věci dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. naplněn byl. Zatímco soud prvního stupně na základě uvedeného závěru žalobě vyhověl, aniž se zabýval posouzením rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. obč. zák.), odvolací soud dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je – zejména vzhledem ke znehodnocení předmětného bytu žalobcem a z toho vyplývajícího ztížení jeho užívání a také vzhledem k době, která uplynula od (hrubého) porušení povinností nájemců do doby dání výpovědi z nájmu bytu – v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobu v konečném důsledku zamítl. Nezabýval se však, a to v rozporu s citovanou judikaturou, dalšími právně významnými okolnostmi na straně všech účastníků řízení (které navíc ani nezjišťoval). Tak především neposoudil, zda s ohledem na způsob, jakým žalovaní hrubě porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, a dobu, po níž stav v užívání bytu žalovanými trvá, lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) odepřena. Dalším významným hlediskem pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. je dle judikatury Nejvyššího soudu i okolnost, zda lze (s ohledem na výše citované ustanovení obč. zák.) nevyhovět žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané z důvodu neplacení nájemného v případě, nesplnil-li pronajímatel svoji povinnost udržovat byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání při zohlednění toho, že nájemce splnění této povinnosti znemožnil neposkytnutím potřebné součinnosti k provedení oprav v bytě (srov. rozsudek ze dne 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/ C. H. BECK, v čísle sešitu 29/2004).

Odvolací soud se nezabýval otázkou, jaký je rozsah dluhu žalovaných na nájemném a na zálohách za služby spojené s užíváním bytu, zda a kdy žalovaní řádně uplatnili nárok na slevu z nájemného a jak by případně rozsah dluhu ovlivnilo důvodné uplatnění tohoto nároku vzhledem k tomu, že toto právo zaniká, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců od odstranění závad (§ 699 obč. zák.), z čehož vyplývá, že pokud nebyly závady odstraněny, lze nárok na slevu uplatnit nejdéle za dobu šesti měsíců nazpět. Rovněž je pro posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. významné, zda žalovaní umožnili žalobci odstranit zjištěné závady v bytě. Jestliže totiž žalobce byl připraven závady odstranit a vyvíjel v tomto směru i aktivitu (jak tvrdí) a žalovaní provedení oprav znemožnili tím, že neposkytli potřebnou součinnost, což je jejich povinností ve smyslu § 692 odst. 1 obč. zák., pak by sotva postup žalobce mohl být považován za odporující dobrým mravům.

Zbývá posoudit, zda v dané věci není výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy z důvodů tvrzené šikany. Jednání, které je šikanózní anebo které je zneužitím práva, platný obč. zák. výslovně nepostihuje; takové jednání je však v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a proto mu lze za podmínek v tomto ustanovení uvedených odepřít ochranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/ C. H. BECK, v čísle sešitu 30/2004). To, zda jde o jednání v rozporu s dobrými mravy, je otázkou právní, jejíž posouzení vyplývá ze zjištěných skutkových okolností. Učiněná skutková zjištění nebyla v dané věci pro takový závěr odvolacího soudu v souladu se shora uvedeným dostačující.

Dovodil-li odvolací soud, že výpověď z nájmu bytu daná z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy, aniž při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. zkoumal právně významné skutečnosti, je jeho právní posouzení věci neúplné a v důsledku toho i nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b o.s.ř. tak žalobce uplatnil opodstatněně.

Rozsudek odvolacího soudu není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobce, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř., správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Bude-li zapotřebí pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. provádět další dokazování, odvolací soud nepřehlédne, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k uvedenému bylo již nadbytečné zabývat se námitkami žalobce směřujícími proti jím namítaným nedostatkům skutkových zjištění.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2006

JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2006