JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 707/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobců A) P. B., B) M. B., C) M. B., D) J. B., E) L. P., F) H. P., G) V. V., H) P. Z. a CH) J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalované J. B., zastoupené advokátem, o vydání předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 909/2001, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2001, č.j. 54 Co 186/2001-19, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 2. 2001, č.j. 5 Nc 909/2001-11, zamítl návrh žalobců, kteří podle ustanovení § 74 o. s. ř. požadovali vydání předběžného opatření zakazujícího žalované dispozice se sklepními prostorami blíže popsanými ve výrokové části usnesení (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Zamítnutí návrhu odůvodnil zejména tím, že neshledal přítomnost zákonných podmínek pro zatímní úpravu poměrů účastníků, a že navrhovaný zákaz dispozic by byl nepřiměřeným zásahem do vlastnických práv žalované.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2001, č.j. 54 Co 186/2001 – 19, změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že předběžným opatřením zakázal žalované "nakládat se sklepními prostory – pěti sklepními kójemi v domě č.p. 1219, v P., situovanými v západní části domu vlevo od vstupního schodiště, označenými na náčrtku, který je součástí výroku tohoto usnesení, údaji: „Sklep B.“, „Sklep P.“, „Sklep Z.“, Sklep B.“, „Náhradní sklep V. situovaný pod schody do sklepa“, s tím, že tyto prostory žalovaná nesmí převést na jiného, zřídit k nim nájemní právo a provádět v nich stavební či technické práce, které by změnily, byť částečně, charakter těchto prostor". V návaznosti na citovaný výrok rozhodl odvolací soud též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně označil odvolací soud za reálnou obavu (tvrzenou žalobci), že plánovanými stavebními úpravami v prostoru předmětných sklepních kójí žalovaná ztíží (resp. znemožní) žalobcům jejich dosavadní užívání, dovodil, že žalobci osvědčili potřebu zatímní úpravy poměrů (§ 74 odst. 1 o. s. ř.), a že „zvolili i vhodný způsob zákazu (tj. zdržení se) dispozic s nemovitostí (§ 76 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), který žalované v žádném případě nezpůsobí újmu zřejmě nepřiměřenou výhodě, které se nařízením předběžného opatření dostane žalobcům.“

Žalovaná podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. tvrdíc, že „bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé“. V dovolání pak uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), když namítala, že odvolací soud – v rozporu s ustanovením § 76 odst. 3 o. s. ř. – neuložil žalobcům současně s vydáním předběžného opatření povinnost podat v určené lhůtě u soudu návrh na zahájení řízení. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) pak zpochybnila platnost nájemních smluv z roku 1994, vztahujících se i na sklepy (tyto smlouvy označila za absolutně neplatné), a polemizovala i s právním názorem odvolacího soudu, že zákaz dispozice sklepními prostorami jí nezpůsobí újmu zřejmě nepřiměřenou výhodě, které se nařízením předběžného opatření dostane žalobcům. Vycházejíc z této argumentace dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení, a aby toto usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky, jemuž (jako soudu dovolacímu dle § 10a o. s. ř.) byl spis předložen dne 18. 4. 2002 – poté, kdy byl pravomocně zamítnut návrh žalované na zrušení předběžného opatření podaný současně s dovoláním – shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 o. s. ř.), a že má obsahové i formální znaky uvedené v § 241a o. s. ř. Poté se zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.),

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (na toto ustanovení dovolatelka odkazuje),

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem).

Usnesením odvolacího soudu, jež žalovaná svým dovoláním napadá, bylo sice změněno usnesení soudu prvního stupně, ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. však na ně (a na dovolání proti němu podané) vztáhnout nelze, neboť není naplněn předpoklad v tomto procesním ustanovení (stejně jako v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.) uvedený. V § 237 o. s. ř. je totiž upravena přípustnost dovolání proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku či usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na předběžné opatření, stejně jako usnesení, jímž odvolací soud takové rozhodnutí změnil nebo je potvrdil, však rozhodnutím ve věci samé není: předmětem je opatření představující pouze prozatímní úpravu řešené otázky, uplatnění nároku vyplývajícího z procesního práva (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 58, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 210/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2012/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1533/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým číslem 29).

Aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jíž se dovolatelka dožaduje, nepřichází tedy v úvahu a napadené rozhodnutí zároveň nelze podřadit žádnému z dalších ustanovení občanského soudního řádu, jež upravují přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o. s. ř.). Okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo – v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu – opatřeno nesprávným poučením, že dovolání proti němu podat lze, přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku založit nemůže. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až § 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné.

Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání žalované nemá oporu v procesních ustanoveních, která obecně přicházejí v úvahu, a Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) toto dovolání podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat přezkumem správnosti napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Vzhledem k ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 145 o. s. ř. nepřichází v úvahu rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2002

JUDr. Hana Müllerová

předsedkyně senátu

Vydáno: 24. April 2002