JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 671/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města R., zastoupeného obecným zmocněncem, proti žalovaným 1) L. H., a 2) J. H., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 30/2005, o dovolání druhé žalované proti rozsudkům Okresního soudu v Rokycanech ze dne 21. března 2005, č. j. 4 C 30/2005-25, a Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 2005, č. j. 14 Co 516/2005-70, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 21. března 2005, č. j. 4 C 30/2005-25, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 2005, č. j. 14 Co 516/2005-70, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rokycanech (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. března 2005, č. j. 4 C 30/2005-25, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 17, v šestém podlaží domu č. p. 149 v R., o velikosti 1+2 s příslušenstvím, I. kategorie, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr žalovaných k bytu skončí uplynutím výpovědní lhůty, která činí tři měsíce a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání druhé žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. října 2005, č. j. 14 Co 516/2005-70, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) opakovaně porušovali povinnosti nájemce bytu tím, že nezaplatili žalobci (pronajímateli – vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemné a úhrady za služby za duben a září roku 2002, říjen roku 2003, červenec a prosinec roku 2004 a leden roku 2005, že otázka placení nájemného žalovanými byla již ve třech případech řešena návrhem na vydání platebního rozkazu a že ke dni dání výpovědi z nájmu bytu činil jejich dluh na nájemném částku 78.744,- Kč. Dále zjistil, že spolu se žalovanými v bytě bydlí synové J. a V., nar. 18. ledna 2001, a syn M., nar. 23. června 2003. Na tomto skutkovém základě především dovodily, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.) – dále jen „obč. zák.“. Vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázaly – vzhledem ke skutečnosti, že žalovaní užívají byt spolu se třemi nezletilými dětmi – na zajištění náhradního ubytování (§ 712 odst. 5 věta druhá obč. zák).

Druhá žalovaná nezastoupena advokátem doručila dne 8. listopadu 2005 odvolacímu soudu podání, které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/) – pokládat za dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Toto podání následně doplnila řádným dovoláním sepsaným ustanovenou advokátkou a směřujícím proti rozsudkům soudů obou stupňů. Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř. Namítla, že u soudu prvního stupně „nebyly provedeny jí navrhované důkazy“, navíc tento soud v řízení „jednoznačně zvýhodnil“ žalobce, když „jeho tvrzení bez dalšího považoval za pravdivá“. Současně uvedla, že u odvolacího soudu bylo „jednáno v její nepřítomnosti a ve věci byl vynesen rozsudek“, přestože „byla ona i její manžel nemocní a z jednání se omluvili“. Podle názoru dovolatelky jsou rozhodnutí soudů obou stupňů „v rozporu s dobrými mravy“, když „nevzaly v úvahu postavení navrhovatelky (správně žalované) a její rodiny“; nebylo tak vzato v úvahu, že příjmy jejího manžela z pracovní činnosti nebyly nijak velké, že ona samotná je od roku 1996 v plném invalidním důchodu a že oba pečují o tři nezletilé děti ve věku pěti let (dvojčata) a dvou let. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 21. března 2005, č. j. 4 C 30/2005-25, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 21. března 2005, č. j. 4 C 30/2005-25, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Současně neopomenul, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Proto – s přihlédnutím k ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. – platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky a dovolací soud bude postupovat tak, jako by dovolání podali všichni (ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Podala-li tedy v daném případě druhá žalovaná (jeden z nerozlučných společníků) včas dovolání, vztahuje se dovolání i na prvního žalovaného – má se zato, jakoby dovolání podali oba žalovaní.

Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu), neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela druhá žalovaná) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jehož prostřednictvím namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; současně – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění) a dále zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o.s.ř. (námitkou, že žalovaným byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Dovolatelka však přehlédla, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle § 229 odst. 1, 3 o.s.ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost. Současně dovolatelka opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se sociální situace žalovaných je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým tvrzením týkajícím se sociální situace žalovaných, která byla uplatněna až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a současně namítá, že řízení je postiženo vadami ve smyslu § 229 odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

K dovolacím námitkám týkajícím se rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy z důvodu nepříznivé sociální situace žalovaných dovolací soud dodává, že soudní praxe se ustálila v názoru, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1871 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1406/2004, ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 268/2005, a ze dne 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 782/2005).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Druhá žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci (a ani prvnímu žalovanému) nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti druhé žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. června 2006

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 08. June 2006