JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 660/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Š. D., a b) I. D., zastoupených advokátem, proti žalovanému Družstvu vlastníků domu S., zastoupenému advokátem, o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 18 C 299/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2004, č.j. 15 Co 189/2004-137, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 9. 2003, č.j. 18 C 299/2001-114, zamítl žalobu na určení, že „žalobci jsou oprávněnými nájemci bytu č. 18 3+1 s příslušenstvím ve 2. patře domu čp. 571“ a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 8. 2004, č.j. 15 Co 189/2004-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se jedná o byt č. 6, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 5. 1. 1994 byla mezi žalovaným (jako pronajímatelem) a žalobci (jako nájemci) uzavřena smlouva o nájmu bytu č. 6 o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve 2. patře domu čp. 571, (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) na dobu neurčitou, podepsaná (vedle pronajímatele) prvním žalobcem, že dne 5. 2. 2001 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o zániku nájmu bytu (dále „dohoda ze dne 5. 2. 2001“) ke dni 7. 2. 2001, podepsaná předsedou žalovaného družstva a členem jeho představenstva a žalobci, že u podpisu dohody je uvedeno, že její obsah berou na vědomí členové domácnosti žalobců L. a J. D., že žalobci v dohodě uznali, že dluží žalovanému na nájemném a na úhradách za užívání bytu celkem částku 150.212,- Kč, že se v únoru 2001 z bytu odstěhovali, že v den stěhování obdržel svědek O. U. (s nímž žalobce jednal o své bytové situaci) částku 767.000,- Kč určenou pro žalobce, že po jejich odstěhování byt užívají jiné osoby a že se žalobci domáhají požadovaného určení na základě tvrzení, že dohoda ze dne 5. 2. 2001 je absolutně neplatná, neboť ani jeden z nich neumí číst a psát (tato skutečnost byla v řízení prokázána znaleckým posudkem). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť tato má preventivní charakter a není namístě tam, kde již došlo k porušení práva a nápravy se lze domáhat žalobou na plnění. Konstatoval, že v dané věci došlo k tvrzenému porušení práva před téměř čtyřmi lety za plné součinnosti žalobců, kteří se na základě svých jednání a po přijetí peněžního plnění z předmětného bytu odstěhovali, a teprve poté byl byt znovu pronajat. Bydlí-li v bytě od února 2001 třetí osoby, není dán naléhavý právní zájem na určení nájemního práva žalobců, neboť takové určení by tvrzené porušené právo nikterak neochránilo, ani by nenastolilo obnovu právního stavu, neboť by se museli faktické realizace svého práva domáhat další žalobou na plnění. Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalobců, že chtějí řešit svůj vztah k družstvu a nikoliv k osobám, jež v bytě bydlí, neboť ani za předpokladu úspěšnosti určovací žaloby vůči družstvu by nemohli svoje nájemní právo k bytu realizovat, když rušitelem tohoto práva není družstvo, ale osoby, jež v bytě bydlí. Právě proto by věc v plném rozsahu řešila žaloba na plnění, směřující k obnovení tvrzeného právního vztahu, a v řízení o ní by soud jako prejudiciální otázku zkoumal, zda jsou žalobci nájemci předmětného bytu. V této souvislosti odvolací soud poukázal na ustálenou judikaturu, podle níž má určovací žaloba preventivní charakter, a jako taková má svoje místo tam, kde lze pomocí ní předejít porušení práva či nejistotě v právním vztahu, když nápravy nelze dosáhnout jinak, popř. tam, kde žaloba na plnění účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící právní rámec jako záruku odvrácení budoucích sporů mezi účastníky. Nelze-li očekávat, že určení, jehož se žalobce domáhá, takovou úlohu splní, naléhavý právní zájem na něm dán není. Tak je tomu v souzené věci, kdy by k nápravě tvrzeného porušení práva směřovala žaloba na plnění. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný; opravu označení čísla bytu odůvodnil jeho mylným označením v žalobě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu označili otázku existence naléhavého právního zájmu žalobců na určení, že jsou nájemci předmětného bytu. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, na němž jeho rozhodnutí spočívá, a namítají, že judikatura, o niž se opírá, je překonána rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp.zn. 29 Odo 535/2001, které „rozšiřuje předpoklady přípustnosti určovací žaloby tím, že nenadřazuje vždy žalobu na plnění nad určovací žalobu“. Podle uvedeného judikátu „i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva“. Dovolatelé mají za to, že pokud by bylo jejich určovací žalobě vyhověno, byla by najisto postavena jejich hmotněprávní pozice nejen vůči žalovanému, ale též vůči novému nájemci, která by již nadále nemohla být právní cestou zpochybněna; není proto správná argumentace odvolacího soudu, podle níž by požadovaným určením nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Na podporu svých názorů odkazují dovolatelé dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu „ve věci 22 Cdo 2534/99“ jehož právní závěr o vztahu žaloby na plnění a žaloby na určení je využitelný i v dané věci, tj. závěr, že „právě ta okolnost, že požadovaným určením bude odstraněn stav nejistoty právního postavení žalobců, je rozhodujícím kriteriem přípustnosti určovací žaloby za situace, kdy by v úvahu přicházela rovněž žaloba na plnění“. Namítají dále, že soud prvního stupně prováděl dokazování nad rámec posouzení přípustnosti určovací žaloby a tím ohrozil jejich právní zájmy, a zpochybňují právní názor odvolacího soudu, že by měli podat žalobu na plnění vůči novému nájemci (a že v rámci tohoto sporu by byla vyřešena otázka platnosti dohody o skončení nájmu) námitkou, že žalovaný by nebyl účastníkem takovéhoto řízení. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 24. srpna 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že žalobou se nelze zabývat věcně, neboť v daném případě není dán naléhavý právní zájem na určení, že žalobcům svědčí k předmětnému bytu právo (společného) nájmu, přičemž dovolatelé uvedený právní závěr zpochybňují.

Podle § 80 písm. c) o.s.ř. žalobu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, lze uplatnit, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Obecně platí, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba na plnění (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání C.H.Beck, 1994, str. 259, rozhodnutí uveřejněné pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. dán, jestliže určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997 sp.zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20 a 21 v časopise Soudní judikatura č. 3/1997).

Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, bylo-li jejich právo již porušeno a mohou-li žalovat na plnění, a že takové určení by tvrzené právo nikterak neochránilo, ani by nenastolilo obnovu právního stavu, odpovídá jeho závěr ustálené judikatuře; dovolání nelze proto pro posouzení této otázky shledat přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Námitka dovolatelů, že by vyhověním jejich určovací žalobě byla najisto postavena jejich hmotněprávní pozice i vůči novému nájemci (a že by tedy nebyla nutná další žaloba na plnění) není opodstatněná, neboť požadované určení by v daném případě nic nevypovídalo o právním vztahu žalobců a stávajících nájemců a o tom, jaká práva a povinnosti z tohoto vztahu pro ně plynou, ani by jim (samo o sobě) neumožnilo realizaci jejich tvrzeného práva. Odkaz dovolatelů na rozhodnutí uváděná v dovolání není případný, neboť označená rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového (a tím i právního) stavu a řešily případy, v nichž se nepodávala možnost podat žalobu na plnění.

Pokud pak dovolatelé namítají, že soud prvního stupně prováděl dokazovaní nad rámec posouzení přípustnosti určovací žaloby a tím ohrozil jejich zájmy, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobcům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. července 2006

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 04. July 2006