JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 641/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně městské části P., proti žalované D. B., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 215/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.6.2005, č. j. 15 Co 204/2005-55, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.6.2005, č.j. 15 Co 204/2005-55, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9.12.2004, č.j. 9 C 215/2004-38, jímž tento soud uložil žalované, aby vyklidila byt č. 2 o velikosti 3+1, I. kategorie v 1. podlaží domu čp. 450 v P., kat. území Ž., a do 15 dnů od právní moci rozhodnutí vyklizený odevzdala žalobkyni a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející ve smyslu ust. § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil podle ust. § 132 o.s.ř. a nepochybil ani v právním posouzení věci. Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že v posuzované věci nebylo pochyb o tom, že žalovaná vedla společnou domácnost se zemřelou nájemkyní bytu, nesplnila však druhou podmínku přechodu nájmu bytu stanovenou v ust. § 706 odst. 1 obč. zák., tj. že neměla vlastní byt. Tato podmínka (neexistence vlastního bytu) musí být splněna ke dni smrti nájemce a nestačí, že se tak stane později. Dle odvolacího soudu je proto nerozhodné, že manžel žalované projevil úmysl ukončit nájem bytu v P. a to bez ohledu na to, zda je jeho písemný úmysl uvedený ve smlouvě o smlouvě budoucí právním úkonem platným nebo neplatným. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná se svým manželem může dostatečně uspokojovat svou bytovou potřebu v bytě, k němuž jim svědčí právo společného nájmu. Dále odvolací soud neshledal, že by výkon vlastnického práva na straně žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 6.10.2005 napadla žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a dovolání podala z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dovolání žalovaná zejména uvedla, že nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu vysloveným v napadeném rozhodnutí. Dovolatelka je toho názoru, že zásada důsledné aplikace neexistence vlastního bytu není neprolomitelná, o čemž svědčí i nález Ústavního soudu č. 41/2001 ze dne 12.3.2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, podle něhož není možné výkon práva na bydlení vztáhnout pouze na užívání plochy vymezené stavebně technickým určením, ale také na uspokojování potřeb bydlení, protože potřeby bydlení nespočívají pouze v přenocování, ale představují celý komplex zajišťování potřeb člověka a čistě pozitivistická aplikace § 706 odst. 1 obč. zák. vede k porušení ústavnosti.

Dle dovolatelky, i když za podlahovou plochu ve smyslu ust. § 2 písm. i) zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, lze považovat veškerou plochu bytu, je nutno vzít v potaz, že předmětný byt, v němž může dle rozhodnutí soudu realizovat svoji potřebu bydlení, má kuchyň 17 m2 a pokoj 19,5 m2. Bydlení v takovém bytě pak dle dovolatelky nemůže odpovídat současným požadavkům na přiměřené bydlení, když navíc jedna z místností je kuchyň a právo bydlení pro 3 lidi je tak možné v podstatě na ploše 19,5 m2. Odvolací soud pochybil, když bez přihlédnutí ke specifice celé věci aplikoval na tento případ § 706 odst. 1 obč. zák., aniž by zkoumal, zda v daném případě není možné použít ust. § 3 odst. 1 obč. zák., který dává soudu možnost odstranit nepřiměřenou tvrdost zákona. Dovolatelka dále uvedla, že zákon neumožňuje, aby v situaci, kdy manželé bydlí odděleně, jeden z nich ve vlastním bytě a druhý ve společné domácnosti s další osobou, které svědčí právo nájmu bytu, mohli v případě úmrtí této osoby mít možnost volby, pro který ze dvou bytů se nadále rozhodnou, tj. ve kterém nadále hodlají realizovat své právo bydlení. V tomto směru je pak třeba dle dovolatelky hodnotit také dohodu o skončení nájmu bytu, kterou uzavřel její manžel dne 25.10.2004 s vlastníkem domu v P. podle níž v případě, že by žalovaná v soudním sporu uspěla, by skončil nájem bytu v P. Dovolatelka je toho názoru, že rozhodnutí o přechodu práva nájmu bytu v případě jako je její, je rozhodnutím, které má po stránce právní zásadní význam.

Dovolatelka dále požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť pokud by žalobkyně realizovala svoje právo a žalovanou by vyklidila z předmětného bytu, vznikla by jí nenahraditelná újma, protože by již nebylo možné ani v případě úspěšnosti dovolání navrácení do původního stavu. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání, jak vyplynulo z obsahu spisu, nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.

Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí dle § 243 o.s.ř., a proto o tomto návrhu – v souladu s ustálenou praxí – nevydával samostatné rozhodnutí.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.

Dovolatelka ve svém dovolání přímo neformulovala otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání však lze dovodit, že je toho názoru, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, neboť na daný případ aplikoval ust. § 706 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen „obč. zák.“), aniž by přihlédl ke specifickým okolnostem případu a aniž by zkoumal, zda v daném případě není možné použít ust. § 3 odst. 1 obč. zák., kterým by případně mohl odstranit nepřiměřenou tvrdost zákona.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyřešil otázku přechodu nájmu dle ust. § 706 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, pod pořadovým číslem 54), mj. konstatoval, že u osob na něž má přejít právo nájmu, musí být splněno, že ke dni smrti nájemce nemají vlastní byt. Slovy “mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody (výlučné nebo odvozené právo, právo nájmu nebo společného nájmu, právo z věcného břemene, právo založené nepojmenovanou smlouvou podle § 51 obč. zák.), od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv jen přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v § 706 odst. 1 větě druhé obč. zák. disponuje některým z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu (shodné závěry formuloval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1997, pod číslem 54, nebo v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 34). Z toho je zřejmé, že otázka aplikace ust. § 706 odst. 1 obč. zák. nemůže mít za uvedené situace zásadní právní význam a založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že uvedená judikatura Nejvyššího soudu není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu v této otázce (tj. mít vlastní byt podle ust. § 706 odst. 1 obč. zákoníku), jak mj. namítá dovolatelka (viz odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II.ÚS 544/2000).

Pokud dovolatelka dále v dovolání namítala, že byt, v němž má spolu s manželem a dcerou dle odvolacího soudu možnost realizovat své právo bydlení, neodpovídá soudobým požadavkům na přiměřené bydlení, neboť jeho plocha k bydlení je nedostatečná, a dále, že manžel uzavřel dohodu o skončení nájmu pro případ, že by ve sporu uspěla, jedná se zřejmě o specifické okolnosti věci, které odvolací soud při aplikaci ust. § 706 odst. 1 obč. zák. nevzal podle dovolatelky v úvahu, tak je třeba konstatovat, že tyto námitky nejsou rozhodné při posuzování otázky přechodu práva nájmu podle uvedeného ustanovení a jde o skutkové okolnosti případu, které nejsou důvodem, pro něž by mohla být založena přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. e) o.s.ř.

Pokud dovolatelka dále v dovolání namítala, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nezkoumal, zda v daném případě nelze (s ohledem na výše uvedené okolnosti) aplikovat ust. § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba poznamenat, že odvolací soud se v odůvodnění rozsudku touto otázkou zabýval, a konstatoval, že výkon vlastnického práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále usnesení ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003).

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. dubna 2006

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 18. April 2006