JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 612/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce s. m. O. – m. o. P., proti žalovaným 1) P. M. a 2) L. M., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 213/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2007, č. j. 42 Co 295/2007-195, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. května 2007, č. j. 39 C 213/2005-169, přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k „bytu č. 18 sestávajícímu ze tří pokojů a příslušenství v domě č. p. 1878 v O. – P. na ulici Zdeňka Štěpánka č. orientační 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od skončení nájemního poměru

a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za zjištěno, že žalobce (vlastník předmětného bytu) dal žalovaným (společným nájemcům předmětného bytu) výpověď ze společného nájmu bytu z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“), že výpověď doručil žalovaným před podáním žaloby dne 23. prosince 2004 a odůvodnil ji tak, že žalovaní mají vlastní nemovitost určenou k bydlení a že v bytě bez vážných důvodů nebydlí. Vzal také za prokázáno, že od roku 2001 mají žalovaní ve společném jmění dům na adrese M. B., Opavská 394 (dále jen „nemovitost v M. B.“), že na žádost žalovaných vydal stavební úřad Městského úřadu v M. B. dne 4. března 2003 rozhodnutí o změně užívání stavby (nemovitosti v M. B.) z rodinného domu na rekreační domek, že tuto změnu v užívání oznámili žalovaní katastrálnímu úřadu, že tentýž stavební úřad vydal na žádost žalovaných dne 19. září 2003 rozhodnutí, jímž povolil změnu v užívání stavby (nemovitosti v M. B.) z rekreačního domku na rodinný dům, že tato změna v užívání nebyla již katastrálnímu úřadu oznámena, že minimálně od roku 2003 žalovaní v nemovitosti v M. B. bydlí, v M. B. také pracují a jejich děti tam navštěvují školu, že v předmětném bytě od stejné doby vůbec nebydlí a že bez souhlasu vlastníka umožňují užívání bytu třetím osobám. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobce dal žalovaným platnou výpověď z nájmu bytu, že jsou naplněny v ní uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. a že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Za této situace k výpovědi z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. přivolil a podle § 711 odst. 2 obč. zák. určil, že nájemní poměr skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci. Bytovou náhradu v podobě přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.) žalovaným odepřel za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a to proto, že předmětný byt neužívají a bydlí ve vlastním domě (v nemovitosti v M. B.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. září 2007, č. j. 42 Co 295/2007-195, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které soud prvního stupně na jeho základě přijal. Kromě jiného rovněž dodal, že jde-li v případě nemovitosti v M. B. z hlediska stavebního o rodinný dům, který žalovaní po dobu několika let užívají k celoročnímu bydlení, je nerozhodné, že v katastru nemovitostí je tato nemovitost vedena jako objekt určený k individuální rekreaci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadně právně významné pokládali následující otázky – zda je platná výpověď, v níž je výpovědní lhůta specifikována tak, že počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, jímž soud k výpovědi přivolí, a zda lze objekt individuální rekreace považovat ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. za druhý byt. V dovolání především uvedli, že výpověď z nájmu bytu je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Zde namítli, že na základě jím dané výpovědi z nájmu bytu skončí běh tříměsíční výpovědní lhůty nikoliv podle § 710 odst. 3 obč. zák. ke konci kalendářního měsíce, nýbrž – v rozporu s tímto ustanovením – až prvním dnem čtvrtého měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Je-li výpověď z nájmu bytu z tohoto důvodu neplatná, nemůže soud „tuto neplatnost nahrazovat svým rozhodnutím“; zde odkázali na rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 Cdo 72/93. Poté uvedli, že nemovitost v M. B. není v současné době určena k trvalému bydlení, že jde o objekt určený k individuální rekreaci, že v nemovitosti v M. B. se zdržují pouze přechodně, neboť oba zde mají zaměstnání, které zatím v O. nesehnali, a že proto tam s nimi bydlí i jejich děti. Namítli také, že slyšení svědci se vyjadřovali k jejich pobytu v O. pouze v pracovních dnech a že navíc je žalobce před jednáním kontaktoval, čímž došlo k ovlivnění jejich svědeckých výpovědí. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a také s právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu

a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti předpokladu existence dvou bytů ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/

a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili mimo jiné rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení naplněnosti předpokladu existence dvou bytů ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Napadené potvrzující rozhodnutí je – vzhledem k odkazu na správné právní závěry soudu prvního stupně – založeno mimo jiných rovněž na právních závěrech, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – byla žalovaným dána platná výpověď z nájmu předmětného bytu a že v daném případě je naplněn předpoklad dvou bytů ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Správnost uvedených právních závěrů byla v dovolání zpochybněna. Za této situace by mohly tyto závěry činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.

Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v § 710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák. Ve smyslu § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu.

Jestliže – praví se v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v rozsudku, na nějž odkázali dovolatelé) – pronajímatel neuvede ve výpovědi z nájmu lhůtu, kdy má nájem skončit, a to ani v návrhu na přivolení soudu k výpovědi, popřípadě uvede lhůtu kratší, než stanoví § 710 odst. 3 obč. zák., jde o výpověď neplatnou. Soud tu nemůže nahrazovat chybějící nebo neplatný úkon svým rozhodnutím. V rozsudku ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že pronajímatelovu výpověď z nájmu bytu lze posoudit – z hlediska požadavku uvedení výpovědní lhůty – jakožto právní úkon odporující ustanovení § 710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí, podle zásad vyjádřených v § 711 odst. 2 obč. zák., k němuž je povolán soud, by výpověď náležitým podkladem být nemohla.

Z obsahu spisu (konkrétně z výpovědi z nájmu předmětného bytu doručené žalovaným dne 23. prosince 2004) vyplývá, že v dané věci byl žalovaným vypovězen nájem předmětného bytu výpovědí doručenou jim před podáním žaloby, že ve výpovědi byl specifikován předmětný dům a byt, jehož jsou žalovaní společnými nájemci, že dále v ní byly uvedeny výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. včetně jejich obsahové konkretizace a že žalobce v ní současně uvedl, že dává žalovaným výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák., a to „v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, kterým soud k této výpovědi přivolí“. Z uvedeného vyplývá, že výpověď z nájmu bytu (jednostranný hmotněprávní úkon žalobce) obsahovala – ve smyslu citované judikatury – stanovení správné (tříměsíční) výpovědní lhůty a že v ní byl – opět v souladu se shora citovanou judikaturou – rovněž určen počátek jejího běhu (vázaností na první den kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy nabude právní moci rozsudek, kterým soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu); byla-li výpovědní lhůta stanovena (v souladu s ustanovením § 710 odst. 3 obč. zák.) jako tříměsíční, pak – s ohledem na počátek jejího běhu – musí skončit (stejně jako nájem bytu – § 711 odst. 2 obč. zák.) uplynutím takto vymezeného třetího kalendářního měsíce. Jestliže za této situace odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k (platné) výpovědi z nájmu bytu přivolil (poté co dovodil, že uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. byly naplněny a že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy), neodchýlil se od ustálené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 8. listopadu 2007, sp. zn. 26 Cdo 3380/2006, a z 19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 448/2007).

O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale – mimo jiných případů – i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99).

Soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky

z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, a z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004) rovněž dovodila, že ustanovení

§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že uvedený závěr se uplatní i v případě, kdy nájemce bydlí ve své nemovitosti a nájemní byt, z něhož je vypovídán z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., např. podnajímá. Výrazem takto ustálené soudní praxe jsou i závěry odvolacího soudu učiněné s odkazem na ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. května 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 20. May 2008