JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 594/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně PhDr. L. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) L. P., a 2) J. P., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 43.338,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 246/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2004, č.j. 64 Co 233/2004-41, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.157,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 4. 2004, č.j. 18 C 246/2003-20, zamítl žalobu, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 43.338,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 10. 2004, č.j. 64 Co 233/2004-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 18 C 128/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 11 Co 33/98, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházejícímu se v domě v P., V. S. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) s tím, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu, že výlučnou vlastnicí označeného domu je žalobkyně, že nájem žalovaných k předmětnému bytu zanikl ke dni 30. 9. 1998 uplynutím výpovědní lhůty, že jim dosud nebyla zajištěna odpovídající bytová náhrada, že žalobkyně vyzvala žalované k placení vyšších částek, než které platí jako tzv. regulované nájemné, a že žalovaná částka představuje rozdíl mezi částkami placenými žalovanými a částkou odpovídající tzv. obvyklému nájemnému za období od dubna 2003 do prosince 2003. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil právní vztah mezi žalobkyní a žalovanými podle § 712a obč. zák. a – s poukazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, podle kterého osoba, jež v bytě bydlí na základě tzv. práva na bydlení (po dobu od skončení nájemního vztahu do zajištění bytové náhrady) je povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného sjednaného za trvání nájemního vztahu – dovodil, že požadavek žalobkyně na zaplacení požadované částky přesahující výši nájemného placeného žalovanými za trvání nájmu, je neodůvodněný; na základě toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že v praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda po dobu neexistence zvláštního předpisu, na který odkazuje § 696 odst. 1 obč. zák., je uživatel bytu ve smyslu § 712a obč. zák. povinen platit vlastníku za jeho užívání nájemné obvyklé v daném místě a čase, nebo nájemné ve výši dle vyhlášky č. 176/1993 Sb., která byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 231/2000 Sb., a s ní souvisejících výměrů MF, taktéž zrušených nálezy Ústavního soudu. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V doplnění dovolání doručeném soudu prvního stupně dne 1. 4. 2005, tj. po uplynutí lhůty uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., k němuž soud proto nemohl dle § 242 odst. 4 o.s.ř. přihlížet, dovolatelka uvádí (v reakci na dovolací vyjádření žalovaných) další argumenty ve prospěch uplatněného nároku.

Žalovaní se v dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem, uvedli, že odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, a navrhli, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, že žalovaní, jejichž právní postavení k předmětnému bytu upravuje § 712a obč. zák., jsou povinni platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající nájemnému sjednanému za trvání nájemního vztahu, přičemž dovolatelka uvedený právní závěr zpochybnila. Uvedená právní otázka však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť jde o otázku dovolacím soudem řešenou.

Podle § 712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až 699 a přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1.

Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod č. 20 v časopise Soudní judikatura 2/2003 a pod C 1503 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 21, rozsudek ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 939/2003, rozsudek ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2792, svazek 30 a rozsudek ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004, uveřejněný pod C 2705 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 30) vyjádřil právní názor, podle kterého osoba, jíž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, má povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru. V rozsudku citovaném na posledním místě pak Nejvyšší soud dovodil, že zanikl-li takovýto právní důvod bydlení, jde již o užívání bytu bez právního důvodu, a osoba byt nadále užívající je povinna zaplatit (vydat) bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným (tzv. tržní nájemné).

Výše uvedená rozhodnutí nejsou v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 113/05, v němž se uvádí, že ustanovení § 712a občanského zákoníku je třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel zajistil nájemci bytovou náhradu. Od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemž tento vztah se již neřídí ust. § 712a občanského zákoníku. Po tomto okamžiku vzniká vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by měla odpovídat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase.

Pro úplnost lze dodat, že dovolací soud nepřehlédl, že Ústavní soud České republiky v odůvodnění nálezu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb., mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05. V nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, pak Ústavní soud nad to dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Platí-li uvedené závěry na právní vztah nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006), nezbývá, než je vztáhnout i na právní vztah spravující se režimem § 712a obč. zák.; to se týká i závěru, že výši úhrady za užívání bytu do zajištění bytové náhrady lze určit konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv zpětně (jako tomu bylo v projednávané věci).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.007,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5 ve spojení s § 10 odst. 3, 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,- Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. srpna 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 16. August 2006