JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 564/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce F. Š., proti žalované A. Ď., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 616/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2005, č. j. 19 Co 18/2005-205, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č. j. 5 C 616/2002-160, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 3, sestávajícího se z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím a zařízením, ve 4. nadzemním podlaží v bytovém domě v J., zapsaném u Katastrálního úřadu ve Z. pro obec a k. ú. J. na LV číslo 777“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 19 Co 18/2005-205, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalované uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší; citovaný rozsudek změnil rovněž ve výroku o prvostupňových nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na základě skutkového zjištění, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobci (pronajímateli bytu) nájemné v plné (ve stanovené) výši za dobu podstatně delší než tři měsíce (za dobu vymezenou v žalobě), usoudil odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu, tj. ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Z provedených důkazů vzal odvolací soud rovněž za zjištěno, že žalovaná neplatila nájemné dlouhodobě, a to rovněž proto, že nesouhlasila s výší nájemného stanoveného žalobcem, že na základě žaloby žalobce probíhá mezi účastníky řízení spor o zaplacení dlužného nájemného, že poté, co v této věci stanovila výši nájemného znalkyně, doplatila žalovaná dlužné nájemné podle výpočtu znalkyně, že žalobce je důchodce a že „na majetek žalobce je nařízen výkon rozhodnutí, přičemž jde o nemovitost v J., tj. nemovitost, kde bydlí žalovaná“. Na základě těchto skutkových zjištění pak dovodil, že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), neboť u žalované jde o dlouhodobé neplacení nájemného. Za této situace žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl; vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal – s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především zpochybnila správnost právního závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. závěru, že v daném případě nejsou naplněny důvody, pro něž by bylo na místě žalobci odepřít výkon jeho práva pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Namítla rovněž, že kromě části nájemného, která je mezi účastníky sporná, platí nájemné řádně, že spor ohledně výše nájemného vznikl v souvislosti s výměnou kotle ústředního topení, že mezi účastníky probíhá řízení o stanovení nájemného, že prozatím platí nájemné ve výši, která byla stanovena znaleckými posudky a kterou považuje za správnou, a že podle výsledků řízení popřípadě uhradí žalobci částky, jak budou stanoveny soudem. Dále uvedla, že odvolací soud pominul mimo jiné skutečnost, že mezi účastníky probíhá u soudu prvního stupně „řízení o placení nájemného“, že v řízeních o zaplacení dlužného nájemného vedených i proti dalším nájemcům bytů v předmětném domě byly pořízeny již tři znalecké posudky, avšak znalci se v otázce výše nájemného neshodli, že spory o placení nájemného zapříčinil žalobce tím, že nesprávně určil jeho výši, a že za této situace nelze žalované přičítat k tíži, že spornou část nájemného uhradila z opatrnosti až v průběhu řízení o zaplacení dlužného nájemného. Zdůraznila také své nepříznivé sociální poměry – je nezaměstnaná, má minimální příjmy a v obci, kde bydlí, není možné práci obstarat. Ke svým osobním a rodinným poměrům uvedla, že je vdova, jinou možnost bydlení nemá a v bytě bydlí s invalidní dcerou a se synem. Podle názoru žalované žalobce a jeho manželka „pouze investují do bytových domů s cílem dosáhnout zisk“. Ze všech těchto důvodů má za to, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání zpochybnil správnost jednotlivých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.

Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (jehož prostřednictvím namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž zpochybnila správnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.).

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil, že výpověď z nájmu bytu z důvodu upraveného v ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.); jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu podle citovaného ustanovení je či není v rozporu s dobrými mravy.

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci není výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy, jak dovodil odvolací soud.

Podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. § 685 a násl. obč. zák.). Nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce je ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. hrubým porušením povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod C 207 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Soudní praxe rovněž dovodila, že za neplacení nájemného ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. se považuje i situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tedy je placeno v nižší částce než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené (§ 696 odst. 1 obč. zák. a v době pro toto řízení rozhodné platná vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů). Z žádného právního předpisu nevyplývá možnost, aby si nájemce v případě nesouhlasu s jednostranně zvýšeným nájemným sám nájemné snížil a platil nájemné v částce nižší, než činilo nájemné po jednostranném zvýšení ze strany pronajímatele. Nesouhlasí-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, může se proti zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, a rozsudek z 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, uveřejněné pod C 1693 ve svazku 23 a pod C 1871 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Okolnost, že výše nájemného je sporná, není z hlediska naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. rozhodná; může být významná pouze pro úvahu, zda lze – s ohledem na § 3 odst. 1 obč. zák. – žalobě pronajímatele na přivolení k výpovědi vyhovět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001, uveřejněný pod C 1335 ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Odvolacímu soudu lze dát tedy za pravdu v tom, že soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Také v rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud dovodil, že existenci výpovědního důvodu soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).

Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněného pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Přitom ovšem citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněné pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ze dne 14. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99).

V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy, a proto žalobě v konečném důsledku vyhověl. Při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. se správně zabýval právně významnými okolnostmi na straně obou účastníků řízení. Vymezil-li tedy hlediska pro posouzení věci dle § 3 odst. 1 obč. zák., jež nelze označit za logicky a věcně neudržitelná, a dospěl-li – na základě vyhodnocení konkrétních skutkových zjištění reprodukovaných na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – k závěru, že výpověď z nájmu bytu není v daném případě v rozporu s dobrými mravy, lze jeho rozhodnutí pokládat za správné. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že – z důvodu dlouhodobosti neplacení nájemného – nelze při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vyhodnotit jako okolnost ospravedlňující placení nájemného v nižší než stanovené částce (neplacení nájemného v plné výši), tj. jako okolnost prospívající v tomto ohledu žalované, skutečnost, že výše nájemného byla mezi účastníky sporná a že probíhalo u soudu „řízení o placení nájemného“, resp. řízení o zaplacení dlužného nájemného. Navíc pokud nájemkyně povinnost platit nájemné (ve stanovené výši) dlouhodobě neplní, nelze po pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena, byť nájemkyně je v tíživé sociální situaci.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. června 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 08. June 2006