JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 5118/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a/ B. Z., a b/ B. Z., proti žalovaným

1/ Ing. V. K. a 2/ PhDr. M. K., zastoupeným advokátem, o umožnění užívání bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 74/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. června 2008, č. j. 35 Co 667/2007-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. dubna 2007, č. j. 13 C 74/2005-96, výrokem I. vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost strpět ze strany žalobců užívání „bytu č. 219/2 o velikosti 1+3 v prvním podlaží domu č. p. 219 v D. 3, ulice B. č. or. 94, zapsané na LV č. 915 v k. ú. D. – S. M., obec D.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výrokem II. zamítl žalobu v části týkající se povinnosti žalovaných vyklidit předmětný byt a výrokem III. rozhodl

o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných (proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. června 2008, č. j. 35 Co 667/2007-140, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (ve správném znění, že žalovaní jsou povinni strpět, aby oba žalobci užívali předmětný byt) a v nákladovém výroku III., konstatoval, že v zamítavém výroku II. zůstává citovaný rozsudek nedotčen, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že na základě dohody o výměně bytu ze dne 16. července 1984

a následné dohody o odevzdání a převzetí bytu vzniklo žalobci b/ a jeho tehdejší manželce právo osobního (společného) užívání předmětného bytu na dobu neurčitou, že toto právo se od 1. ledna 1992 transformovalo na právo společného nájmu bytu manželi, že po rozvodu manželství se stal výlučným nájemcem předmětného bytu žalobce b/, že odvozeně od jeho nájemního práva s ním v bytě bydlel jeho syn – žalobce a/ a že nájemní právo žalobce b/ dosud trvá, neboť nájemní vztah nebyl ukončen žádným ze způsobů předvídaných v § 710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Shledal, že po dobu trvání nájemního poměru jsou žalobce b/ i žalobce a/ (jemuž svědčí právo bydlení odvozené od práva nájmu žalobce b/) oprávněni užívat předmětný byt podle § 687 odst. 1 obč. zák. Dále dovodil, že změna v osobě pronajímatele (§ 680 odst. 1 obč. zák.) nemá vliv na trvání dříve založeného práva nájmu a nezpůsobuje ani změnu v ujednáních v původní nájemní smlouvě; právně bezvýznamné je podle odvolacího soudu rovněž tvrzení žalovaných (současných spoluvlastníků předmětného bytu), že vycházeli z předpokladu, že předmětný byt nebude zatížen závazky, včetně nájemního práva žalobce b/. Protože žalovaní znemožnili žalobcům bydlení v předmětném bytě neoprávněně, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. (a v souvisejícím nákladovém výroku III.) potvrdil v tam uvedeném správném znění, tedy „pouze s upřesněním formulační nejasnosti ve výroku I., tj. že žalovaní jsou povinni strpět, aby oba žalobci užívali předmětný byt“, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí; dodal, že pro posouzení otázky zániku práva nájmu žalobce b/ k předmětnému bytu nemá žádný právní význam jeho spoluvlastnické právo k „domu č. p. 214 s pozemky v k. ú. D. – S. M.“, kteréžto nemovitosti zakoupil žalobce b/ v roce 1999.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání souhlasili s právními názory, že žalobce b/ je stále nájemcem předmětného bytu, že změna v osobě pronajímatele nemá žádný vliv na trvání již dříve vzniklého nájemního vztahu a že žalobce a/ odvozuje své právo bydlení v bytě od nájemního práva žalobce b/. Zdůraznili ovšem, že soudy obou stupňů opomenuly jejich námitku, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti uvedli, že vycházeli z ujištění města D. (předchozího pronajímatele předmětného bytu), že „spoluvlastnický podíl na domě, v kterém je umístěn předmětný byt, je prost závazků, je volný, tedy že není ani dán do nájmu“, a dodali, že „městu D. bylo známo, že … byt potřebují pro své bydlení“. Měli za to, že těmito okolnostmi se odvolací soud nezabýval a v tomto smyslu věc neposuzoval, ač tak měl učinit, neboť k okolnosti, zda výkon práva není v rozporu s dobrými mravy, měl přihlížet „z úřední povinnosti obdobně jako je třeba z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 39 o.z.“. Poznamenali, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí sice zmínil, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje, avšak přesto připojil „další text, který nekoresponduje s textem výroku soudu prvního stupně

a mění jej“. Dovodili, že tato okolnost je významná pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.; navíc uvedli, že potvrzující výrok napadeného rozsudku „neodpovídá ani obsahu žaloby i s přihlédnutím k jejím doplněním“. Shrnuli, že uvedené vady řízení („odvolací soud se nevypořádal s podstatnými argumenty uvedenými v odvolání, … rozhodl mimo rámec žalobního návrhu a obsahově změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, byť formálně ve výroku uvedl, že je potvrzuje“) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobci ve vyjádření k dovolání především zdůraznili, že v rozporu s dobrými mravy bylo jednání žalovaných, kteří přesto, že věděli, že mají v bytě trvalé bydliště

a byt užívají, využili jejich nepřítomnosti a z bytu je vystěhovali bez bytové náhrady. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko

z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud napadeným výrokem potvrdil v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

Přípustnost dovolání však nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., z něhož ji dovolatelé rovněž dovozovali. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je totiž založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující jak jej odvolací soud označil (tedy jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na ustanovení § 219 či § 220 o.s.ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52). Z tohoto pohledu nejde v daném případě o měnící rozsudek, neboť odvolací soud vymezil práva a povinnosti účastníků stejně jako soud prvního stupně (oba soudy pokládaly za oprávněný uplatněný nárok na uložení povinnosti žalovaným strpět užívání předmětného bytu žalobci); odvolací soud pouze formulačně zpřesnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnili dovolatelé také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkli, že „rozhodl mimo rámec žalobního návrhu a obsahově změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, byť formálně ve výroku uvedl, že je potvrzuje“). Dovolatelé však přehlédli, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj.

k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,

z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).

Nad rámec uvedeného však lze dodat, že vázanost návrhem ve smyslu § 153 odst. 2 o.s.ř. soudu mimo jiné zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného než požadoval (tedy aby žalovanému uložil jinou než žalobcem navrhovanou povinnost) nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Vázanost soudu návrhem (žalobou nebo návrhem na zahájení řízení) však nelze chápat tak, že by soud byl povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně „převzít“ žalobcem formulovaný návrh znění výroku rozhodnutí. Není porušením § 153 odst. 2 o.s.ř., jestliže soud neuvede ve výroku údaje, které vymezení práv a povinností účastníků jen zdůvodňují, i když byly (nadbytečně) uvedeny v jinak přesném a určitém žalobním petitu, nebo jestliže soud použitím jiných slov vyjádří přesněji stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce určitým a srozumitelným žalobním petitem domáhal (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s., str. 692).

V posuzovaném případě byl podáním ze dne 21. března 2005 na č. l. 47 – 48 spisu upřesněn žalobní petit tak, že bylo nadále požadováno, aby soud uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt a strpět právo žalobců užívat jej. Odvolací soud napadeným potvrzujícím výrokem rozhodl o povinnosti žalovaných strpět užívání bytu žalobci a na tom nic nemění ani jím použitá zpřesňující formulace; odvolací soud tedy nerozhodl mimo rámec žalobního návrhu.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již řečeno, že v projednávané věci nejde o měnící rozsudek odvolacího soudu, neboť odvolací soud pouze formulačně zpřesnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně.

Ve vztahu k dovolací námitce podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující. Ve vyhovujícím výroku odvolací soud potvrdil (v tam uvedeném správném znění) rozsudek soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že – z důvodů shora uvedených – svědčí žalobci b/ stále právo nájmu k předmětnému bytu, že změna v osobě pronajímatele neměla žádný dopad na existenci jeho nájemního vztahu k bytu a že žalobce a/ odvozuje své právo bydlení v předmětném bytě od nájemního práva žalobce b/. Správnost uvedených právních názorů nebyla v dovolání ani zpochybněna; naopak dovolatelé se s nimi výslovně ztotožnili. Pokládal-li odvolací soud za správný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost strpět užívání bytu ze strany žalobců, dovodil, byť nikoli výslovně, že takto uplatněný nárok není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Ostatně nájemce má za trvání nájemního poměru právo byt užívat (§ 687 odst. 1, § 688 a § 689 obč. zák.); jinak tomu – vzhledem k charakteru práva nájmu bytu – ani být nemůže. Pokud dovolatelé – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – zastávají názor, že právo žalobců užívat předmětný byt je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. dubna 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 16. April 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin