JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 5058/2014

Institut odporovatelnosti a prospěch z odporovatelného právního úkonu

Právní věty

  1. Institut odporovatelnosti slouží potřebám exekučního řízení, neboť jeho účelem je umožnit věřiteli, který má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku, domoci se v exekuci uspokojení této pohledávky z majetku (věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot), který ušel dlužníku v důsledku jeho odporovatelného právního úkonu. Je-li exekuce vedena na pohledávku vymáhanou po povinných z majetku, který v důsledku odporovatelného právního úkonu ušel z majetku původní dlužnice, není dán důvod pro její zastavení.

  2. Prospěch z odporovatelného právního úkonu představuje hodnota nemovitých věcí, k jejímuž zjištění dojde v průběhu dražby nejvyšším podáním vydražitele, na které bude udělen příklep, a nikoli cena nemovitých věcí ke dni darování. Okolnost, že dovolatelé v mezidobí investicí vlastních prostředků nemovité věci zhodnotili, není důvodem pro nepřípustnost provádění exekuce prodejem nemovitých věcí k uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného, protože smyslem práva odporovat právnímu jednání dlužníka je umožnit věřiteli uspokojit se z majetku dlužníka, který jej „vyvádí“.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného B. P., proti povinným 1) P. R., a 2) V. R., zastoupeným JUDr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova č. 136/9, pro 4.080.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 66 EXE 5196/2011, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2014, č. j. 16 Co 217/2014-149, takto:

Dovolání povinných se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Na návrh oprávněného Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 12. 7. 2012, č. j. 66 EXE 5196/2011-29, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2012, č. j. 16 Co 371/2012-59, nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2000, č. j. 23 C 51/2000-22, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2006, č. j. 23 C 18/2003-51, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2007, č. j. 17 Co 198/2006-87 (citovanými rozsudky bylo určeno, že darovací smlouva, kterou byly původní dlužnicí H. R. převedeny níže uvedené nemovité věci na povinné, je vůči oprávněnému neúčinná), exekuci na nemovité věci, a to rekreační chatu č. ev. 165 na zastavěné parcele č. 141 a pozemků parc. č. 141, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 52 m2, a parc. č. 391/24, ostatní plocha, o výměře 932 m2, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 18, pro kat. úz. Z., obec Z., u „Katastrálního úřadu v P.“ (dále jen nemovité věci), jejichž spoluvlastníky jsou povinní 1) a 2), každý „ve výši ½ vzhledem k celku“, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 4.080.000 Kč s úrokem ve výši 26 % od 13. 3. 1997 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 112.650 Kč, a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9 (dále jen soudní exekutor).

Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 19. 7. 2012, č. j. 098 EX 05197/11-015, nařídil prodej nemovitých věcí.

Podáním ze dne 27. 5. 2013, doručeným soudnímu exekutorovi dne 29. 5. 2013, navrhli povinní částečné zastavení exekuce a odklad provedení exekuce. Návrh odůvodnili tím, že výše uvedené usnesení o nařízení exekuce zásadně rozšiřuje nárok oprávněného vůči povinným, protože má-li oprávněný vůči povinným pouze právo na náhradu prospěchu, který povinní získali z odporovatelného právního úkonu, měla by být exekuce nařízena do výše tohoto prospěchu, který se podle povinných rovná hodnotě nemovitých věcí ke dni jejich darování povinným, tedy ke dni 8. 1. 2001. Dovozují, že situace, kdy jsou nemovité věci předmětem exekuce a měly by jít do dražby, z jejíhož výtěžku by byl uspokojen oprávněný, je protiprávní, protože jejich aktuální hodnota je v důsledku jimi investovaných finančních prostředků mnohonásobně vyšší než v době darování, a došlo by tak k postižení majetku samotných povinných, kteří však nejsou dlužníky oprávněného.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29. 1. 2014, č. j. 66 EXE 5196/2011-97, návrhy povinných na částečné zastavení exekuce a na odklad provedení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že nelze zohlednit návrhy povinných na omezení probíhající exekuce pouze na hodnotu nemovitých věcí k datu, kdy k darování došlo, protože takový postup by byl v rozporu se samotným smyslem a účelem institutu odporovatelnosti, a jestliže povinní v mezidobí do předmětných nemovitých věcí investovali své vlastní prostředky, mohou nárok na náhradu takto vynaložených prostředků požadovat ve vztahu k původní dlužnici, která povinným nemovité věci neúčinně darovala, ale nemohou jimi navrhovaným způsobem limitovat realizaci exekuce a tím i úhradu vymáhaného nároku oprávněného.

K odvolání povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2014, č. j. 16 Co 217/2014-149, potvrdil usnesení soudu I. stupně ve znění, že se ohledně částky 3.719.410 Kč návrh na odklad exekuce a částečné zastavení exekuce zamítá. Odvolací soud upřesnil rozsah, ve kterém se povinní domáhají částečného zastavení exekuce, a uvedl, že jakkoli je v tomto řízení vymáhána částka ve výši 4.080.000 Kč, tuto vymáhanou částku lze vůči povinným úspěšně uplatnit pouze v rozsahu představujícím hodnotu ušlého majetku původní dlužnice, který neúčinně darovala povinným. Dospěl k závěru, že hodnota tohoto ušlého majetku bude zjištěna až v průběhu exekuce při dražbě nemovitých věcí, protože bude známa až nejvyšším podáním vydražitele, na které bude udělen příklep, a není tedy podstatná hodnota majetku v době, kdy byl neúčinným úkonem převeden, neboť hodnota nemovitých věcí se v čase vždy mění.

Usnesení odvolacího soudu napadli povinní podaným dovoláním. Namítají, že odvolací soud dospěl k chybnému závěru, jestliže uvedl, že nemovité věci mohou být postiženy jako celek v hodnotě ke dni provedení dražby, protože oprávněný by prodejem nemovitých věcí v exekuci neinkasoval pouze prospěch povinných, který darováním získali a který oprávněnému podle zákona náleží, ale i prostředky několikanásobně převyšující prospěch pocházející ze soukromých zdrojů povinných, kteří nejsou dlužníky oprávněného, protože rozdíl mezi cenou nemovitých věcí v době darování a současnou jejich cenou není prospěchem povinných ale jimi investovaným nákladem. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby dále rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále též „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda lze provádět exekuci prodejem nemovitých věcí, jejichž převod byl oprávněným pravomocně odporován, po jejich zhodnocení právním nástupcem původního vlastníka – dlužníka), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ex. řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Institut odporovatelnosti slouží potřebám exekučního řízení, neboť jeho účelem je umožnit věřiteli, který má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku, domoci se v exekuci uspokojení této pohledávky z majetku (věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot), který ušel dlužníku v důsledku jeho odporovatelného právního úkonu. Rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku - osobě podle exekučního titulu zavázané, nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96 (uveřejněný pod číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98 (uveřejněný pod číslem 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2825/2005)].

V posuzované věci je exekuovaná pohledávka vymáhána po povinných z majetku, který v důsledku odporovatelného právního úkonu ušel z majetku původní dlužnice. Exekuce je tudíž vedena v souladu s výše zmíněnou ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není dán důvod pro její zastavení. K námitkám dovolatelů dovolací soud dodává, že prospěch z odporovatelného právního úkonu představuje hodnota nemovitých věcí, k jejímuž zjištění dojde v průběhu dražby nejvyšším podáním vydražitele, na které bude udělen příklep, a nikoli cena nemovitých věcí ke dni darování. Okolnost, že dovolatelé v mezidobí investicí vlastních prostředků nemovité věci zhodnotili, není důvodem pro nepřípustnost provádění exekuce prodejem nemovitých věcí k uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného (do výše vymezené napadeným rozhodnutím), protože smyslem práva odporovat právnímu jednání dlužníka je umožnit věřiteli uspokojit se z majetku dlužníka, který jej „vyvádí“ za podmínek § 42a obč. zák. Jestliže je v řízení o odporovatelnosti pravomocně konstatováno, že jsou dány důvody pro vyhovění žalobě, není nutné v exekučním řízení zkoumat, zda má v této věci nemovitá věc hodnotu jinou, než měla v době uzavření darovací smlouvy, jež byla odporována. Důvod pro částečné zastavení exekuce do výše rozdílu mezi hodnotou převáděné věci ke dni převodu a její současnou cenou (po jejím případném zhodnocení) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proto není dán. Povinní svůj nárok na náhradu vynaložených investic do nemovitých věcí po nabytí do jejich spoluvlastnictví mohou uplatnit po původní vlastnici.

Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska přezkoumaného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinných podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dně 1. června 2015

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu

Vydáno: 01. June 2015
Vloženo: 02. December 2015