JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 472/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně A. M., proti žalovanému Bytovému družstvu Ž., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti předložit vyúčtování záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 2281/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2003, č. j. 9 Co 275/2001-58, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 8. 2000, č.j. 10 C 2281/97-31, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaný byl povinen předkládat žalobkyni vyúčtování záloh na úhradu poskytovaných služeb odděleně za období od roku 1995 do roku 1999, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, č. j. 9 Co 275/2001-58, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému předložit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku individuální vyúčtování záloh na úhradu dodávky tepla a teplé užitkové vody a vyúčtování vodného a stočného ohledně jejího bytu za roky 1995 až 1999 včetně a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně (nájemkyně bytu v domě ve vlastnictví žalovaného), se domáhá předkládání ročních individuálních vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním bytu, že ve stanovách žalovaného družstva (dále jen „stanovy“) v čl. 9 je uvedeno, že člen družstva má právo na roční vyúčtování zaplacených záloh nájemného a záloh na úhradu poskytovaných služeb, že s výsledky vyúčtování byli členové družstva seznamováni na členských schůzích a pokud někdo nebyl přítomen nebo mu něco nebylo jasné, mohl se obrátit na předsedu družstva nebo jiného pověřeného pracovníka a požádat o informaci, popř. vysvětlení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že způsob vyúčtování, na které mají podle stanov členové družstva právo, není ve stanovách ani v právních předpisech blíže specifikován a nevyplývá z nich povinnost družstva předkládat vyúčtování způsobem, jehož se žalobkyně domáhá. Žalobkyně byla dle názoru soudu prvního stupně dostatečně „srozuměna“ s výsledky vyúčtování služeb za požadované období, když se zúčastnila členských schůzí, na kterých se projednávala účetní závěrka. Pokud jí nebyly jasné některé skutečnosti s problematikou související, a nebo pokud se schůze neúčastnila, mohla dodatečně o objasnění nejasností či o seznámení s výsledky vyúčtování požádat předsedu družstva. Tento způsob je v souladu se stanovami a podle výsledků dokazování byl členům družstva k dispozici. Vzájemné osobní antipatie žalobkyně a předsedy družstva ani okolnost, že v praxi bývá způsob vyúčtování požadovaný žalobkyní obvyklý, nejsou dle soudu prvního stupně pro řešení sporu významné. Vyhlášky č. 85/1998 Sb. (správně 85/1997 Sb.) a č. 245/1995 Sb. způsob vyúčtování neřeší, předmět jejich úpravy je odlišný, konkrétní způsob vyúčtování ponechávají dohodě stran a v daném případě byl způsob sdělování výsledků vyúčtování schválen nejvyšším orgánem družstva dle § 238 odst. 3 obchodního zákoníku.

Odvolací soud naproti tomu dovodil, že z čl. 9 stanov vyplývá, že člen družstva má právo na roční individuální vyúčtování, tedy konkrétní přehled o celkové výši jím zaplacených záloh na jednotlivé služby, o podílu z celkových nákladů za služby družstvu vyúčtovaných, který na něho (jeho byt) připadá, jakož i z toho vyplývající výsledek, tedy vyčíslení přeplatku či nedoplatku u jednotlivé služby. Toto právo na individuální vyúčtování nelze zaměňovat s povinností žalovaného rozúčtovat náklady podle čl. 31 stanov, které funkci individuálního vyúčtování nemůže (jak ostatně vyplynulo i z dokazování) plnit. Pokud žalovaný poukazoval na rozhodnutí členských schůzí o tom, že se – pod vlivem aktuální situace – rozúčtování záloh neprovede, konstatoval odvolací soud, že takové rozhodnutí nemělo vliv na existenci práva vyplývajícího z čl. 9 stanov. Odvolací soud nesouhlasil s názorem, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost žalobkyní vymáhaná. Poukázal na úplatnost nájmu (§ 663 občanského zákoníku – dále „o.z.“), povinnost sjednat v nájemní smlouvě způsob výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu (§ 686 o.z.), zákonný odkaz na dohodu účastníků nebo právní předpis ohledně způsobu úhrady služeb či záloh na ně (§ 696 odst. 2 o.z.) a zejména na § 4 odst. 4 vyhlášky č. 85/1997 Sb., z něhož vyplývá, že ceny služeb poskytovaných v souvislosti s užíváním družstevního bytu se rozúčtovávají na jednotlivé uživatele bytu. Ustanovení § 10 téže vyhlášky (dle něhož skutečná výška cen a záloh za jednotlivé služby se zúčtuje vždy za kalendářní rok nejpozději s vyúčtováním otopného období a tento postup platí, pokud orgán družstva nestanoví jinak) vyložil odvolací soud tak, že orgán družstva může rozhodnout odlišně pouze v otázce okamžiku, k němuž zúčtování jednotlivé služby za kalendářní rok provede. Odvolací soud uzavřel, že z listinných důkazů vyplývá, že v celém rozhodném období bylo konečné vyúčtování cen a záloh za každý rok (v obecné rovině) žalovaným provedeno, nic tedy nebrání tomu, aby žalobkyně obdržela své individuální vyúčtování.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Především poukázal na to, že žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný předložil vyúčtování záloh na úhradu služeb spojených s užíváním bytu odděleně za roky 1995 až 1999 „na papíře pro její byt“, odvolací soud však ve výroku svého rozsudku způsob splnění uložené povinnosti nijak nespecifikuje, což je při existující právní úpravě podstatné. Žalovaný se ztotožnil v podstatě se závěry soudu prvního stupně, zejména v tom směru, že neexistuje právní předpis, který by žalovanému jako pronajímateli stanovil povinnost předkládat nájemcům vyúčtování služeb „zvlášť na papíře a to ohledně každého bytu“ a že je v souladu s právem, je-li rozhodování o způsobu sdělování výsledků vyúčtování ponecháno v kompetenci nejvyššího orgánu bytového družstva, jímž je nepochybně členská schůze. Z čl. 9 stanov podle názoru dovolatele nevyplývá nic jiného, než že člen družstva má právo na roční vyúčtování zaplacených záloh. Další specifikaci způsobu vyúčtování stanovy neobsahují, a je tedy třeba vycházet z vyhlášky č. 85/1997 Sb. (dále též jen „vyhláška“). Žalovaný se domnívá, že odvolací soud nesprávně interpretoval § 4 vyhlášky a v důsledku toho dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Uvedené ustanovení neukládá pronajímateli povinnost provést (písemné) individuální vyúčtování služeb, nýbrž upravuje rozúčtování celkově družstvem za družstevní nájemce sjednaných služeb na jednotlivé nájemce, a to formou jejich měsíčního účtování (odst. 8), resp. rozpočítávání (odst. 11). Ust. § 4 odst. 10 vyhlášky pak předpokládá zúčtování skutečné výše cen a záloh za jednotlivé služby vždy za kalendářní rok nejpozději s vyúčtováním otopného období, nestanoví-li orgán družstva jinak. Za zcela klíčové pokládá dovolatel ust. § 4 odst. 11 vyhlášky, které ukládá družstvu, aby k žádosti uživatele bytu doložilo jednak správnost sjednané výše cen služeb, rovnoměrnost jejich rozpočítávání na měsíční zálohy, jakož i jejich zúčtování se zálohami. Sám odvolací soud konstatuje, že toto zúčtování bylo žalovaným řádně provedeno. Ani toto ustanovení neuvádí nic o formě tohoto doložení. Žalovaný má za to, že zúčtování cen služeb a záloh za roky 1995 až 1999 je provedeno nejen za celý družstevní dům, ale zcela jednoznačně a konkrétně na každý jednotlivý družstevní byt. Pokud žalobkyně o doložení těchto skutečností požádala, bylo jí vyhověno, pokud tak neučinila, nemohlo se tak stát. Žalovaný byl vždy ochoten žalobkyni vyjít vstříc. Dovolatel poukázal též na odlišné hodnocení některých důkazů (zejména výpovědí svědkyň) odvolacím soudem a tím i odlišná skutková zjištění, která neměla oporu v doplnění či novém provedení důkazů. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 24. srpna 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaných proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 5. června 2003, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).

Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolací soud byl při rozhodování vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Vady podle § 237 odst. 1 o.s.ř. žalovaný nenamítl a ani z obsahu spisu zjištěny nebyly. Namítl však, že řízení je zatíženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., spočívající v tom, že odvolací soud odlišně hodnotil některé důkazy a vyšel při posouzení věci z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně a přitom dokazování neopakoval ani nedoplnil.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. je dán tehdy, je-li řízení postiženo jinou, v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvedenou vadou, a to takovou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Uvedená námitka důvodná není, neboť z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud převzal pro rozhodnutí ve věci významná skutková zjištění soudu prvního stupně a nehodnotil důkazy, z nichž byla uvedená skutková zjištění čerpána, jinak než soud prvního stupně. Ostatně dovolatel ani neuvedl, v čem konkrétně se měl odvolací soud od skutkových závěrů soudu prvního stupně odchýlit a podstata jeho dovolání spočívá v polemice s právními závěry odvolacího soudu.

Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nespecifikoval způsob splnění jemu uložené povinnosti, mohla by tato námitka rovněž představovat vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., jestliže by v důsledku takového nedostatku nebylo možno usoudit, jakou konkrétní povinnost soud žalovanému uložil, a rozsudek by byl proto z materiálního hlediska nevykonatelný. Ani tuto námitku však dovolací soud neshledal důvodnou, neboť má za to, že napadený rozsudek dostatečně obsah uložené povinnosti vymezuje. Má-li snad žalovaný za to, že rozsudek postrádá zodpovězení otázky, zda je důvodný požadavek žalobkyně, aby vyúčtování bylo předloženo „na papíře pro její byt“, pak dovolací soud je přesvědčen, že použitím výrazů „předložit“ a „ohledně jejího bytu“ je uvedená otázka jednoznačně řešena.

Jiné vady ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. žalovaný nenamítl a ani z obsahu spisu nevyplynuly.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda ze soudy zjištěných skutečností lze usoudit na opodstatněnost žalobkyní uplatněného požadavku, aby jí žalovaný byl povinen předložit individuální vyúčtování záloh na úhradu dodávky tepla a teplé užitkové vody a vyúčtování vodného a stočného ohledně jejího bytu za roky 1995 až 1999.

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že z ustanovení čl. 9 písm. e/ stanov jasně vyplývá, že má-li každý člen družstva právo na roční vyúčtování záloh, pak nepochybně jde o individuální vyúčtování.

Podle ustálené judikatury jsou stanovy družstva smlouvou sui generis (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003, uveřejněný pod č. 179 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Z toho vyplývá, že při jejich výkladu lze použít ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Odvolací soud vyložil citované ustanovení v souladu s uvedenou interpretační zásadou, nepřehlédl systematické souvislosti (vztah k ostatním ustanovením) a jeho výklad je též v souladu s účelem interpretovaného ustanovení stanov, pokud správně zdůraznil, že tomuto účelu odpovídá požadavek, aby se každému nájemci dostalo informace o tom, jaká byla výše jím zaplacených záloh na jednotlivé služby, jaký podíl z celkových nákladů na něho (jeho byt) připadá a jaký je jeho přeplatek či nedoplatek. Vzhledem ke složitosti problematiky vyúčtování (o níž se zmínil již soud prvního stupně) i k samozřejmému předpokladu, že právní povinnosti lze vymáhat a jejich splnění soudním rozhodnutím ukládat v realizovatelné a (pro účely nuceného výkonu rozhodnutí) ověřitelné formě, je pak opodstatněný i závěr, aby došlo k předání takového (písemného) vyúčtování žalovaným žalobkyni. Dovolací soud též sdílí názor odvolacího soudu, že rozhodnutí členské schůze družstva nemělo vliv na existenci práva žalobkyně na předložení vyúčtování založeného stanovami, jejichž příslušné ustanovení nebylo změněno či zrušeno.

Je-li kritika napadeného rozhodnutí vybudována na předpokladu, že ze stanov žalobkyní vymáhaná povinnost žalovaného neplyne, a že je proto třeba zkoumat, zda nevyplývá z obecně závazných předpisů, avšak dovolací soud tento názor žalovaného – jak vyplývá z výše uvedeného výkladu – odmítl, lze považovat za nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval dalšími argumenty obsaženými v dovolání. Je třeba pouze pro úplnost uvést, že stanovy nejsou v tomto směru v rozporu s vyhláškou č. 85/1997 Sb. (ani s jinými právními předpisy), a proto jejich dotčené ustanovení je platné a pro účastníky závazné.

Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl uplatněn opodstatněně. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je – v mezích otevřených dovolacímu přezkumu – správné, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. prosince 2004

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu

Vydáno: 09. December 2004