JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 4699/2014

Stavění promlčecí lhůty vůči procesnímu nástupci dlužníka

Právní věty

Nejsou k dispozici

26 Cdo 4699/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PARAMO, a. s. se sídlem v Pardubicích, Přerovská č. 560, identifikační číslo osoby 48173355, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova č. 751, proti povinným 1) P. T., a 2) J. M., oběma zastoupeným JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru č. 58/47, pro 4.803.715,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 Nc 621/2005, o dovolání povinné 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č. j. 20 Co 247/2014-181, takto:

Dovolání se zamítá.
O d ů v o d n ě n í :

K návrhu oprávněné Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 23. srpna 2005, č. j. 3 Nc 621/2005-14, nařídil exekuci na majetek povinného 1) podle „vykonatelného“ rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 48 Cm 188/2001-93, k uspokojení pohledávky oprávněné na zaplacení částky ve výši 4.803.715,10 Kč s 14% úrokem z prodlení ročně z částky 288.896,50 Kč od 4. ledna 1998 do zaplacení, z částky 203.373,80 Kč od 8. ledna 1998 do zaplacení, z částky 193.510 Kč od 29. ledna 1998 do zaplacení, z částky 162.416 Kč od 29. ledna 1998 do zaplacení, z částky 107.725,70 Kč od 29. ledna 1998 do zaplacení, z částky 221.195,60 Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení, z částky 131.665 Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení, z částky 112.855,70 Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení, z částky 146.818,60 Kč od 30. ledna 1998 do zaplacení, z částky 574.146,30 Kč od 19. února 1998 do zaplacení, z částky 437.095,50 Kč od 23. února 1998 do zaplacení, z částky 643.551 Kč od 26. února 1998 do zaplacení, z částky 406.565 Kč od 27. února 1998 do zaplacení, z částky 190.014,20 Kč od 28. února 1998 do zaplacení, z částky 189.178,30 Kč od 7. března 1998 do zaplacení, z částky 520.104,50 Kč od 7. března 1998 do zaplacení, z částky 126.890,20 Kč od 9. března 1998 do zaplacení, z částky 148.101,80 Kč od 20. března 1998 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 192.150 Kč, nákladů účelně vynaložených oprávněnou k vymáhání nároku v této exekuci a k úhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi; provedením exekuce pověřil soudní exekutorku JUDr. Janu Škofovou, Exekutorský úřad Kladno.

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. dubna 2007, č. j. 5 C 96/2005-147, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 22 Co 432/2008-203, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 22 Co 432/2008-213, bylo mimo jiné pravomocně určeno, že darovací smlouva ze dne 16. září 2002 (dále jen „darovací smlouva“), kterou povinný 1) daroval povinné 2) nemovité věci a to pozemek p. č. St. 320, o výměře 289 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p. č. 305/82, o výměře 2017 m2, orná půda, a budovu č. p., stojící na pozemku p. č. St. 320, to vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, pro obec K., katastrální území K., na listu vlastnictví č. 614 (dále jen „nemovité věci“), a na základě které byl ke dni 2. prosince 2003 povolen vklad vlastnického práva nemovitých věcí na povinnou 2) jako na obdarovanou, je vůči oprávněné neúčinná.

Exekučním příkazem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 088 EX 1976/05-76, soudní exekutorky, JUDr. Jany Škofové, Exekutorský úřad Kladno, bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí ve výlučném vlastnictví povinné 2).

K návrhu oprávněné ze dne 8. března 2009, doručeným pověřené soudní exekutorce dne 10. září 2012, tato soudní exekutorka usnesením ze dne 14. prosince 2012, č. j. 088 EX 1976/05-117, podle ustanovení § 107a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodla, že v té části exekuce vedené na základě jí vydaného exekučního příkazu ze dne 14. dubna 2010, č. j. 088 EX 1976/05-76, kde se jedná o prodej nemovitých věcí ve výlučném vlastnictví povinné 2), povoluje vstup povinné 2) na místo povinného 1), v ostatních způsobech vedení exekuce zůstává exekuční řízení nedotčeno a povinným nadále zůstává povinný 1). Dospěla k závěru, že v důsledku rozhodnutí o neúčinnosti darovací smlouvy vůči oprávněné nastala právní skutečnost ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř.

Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 18. února 2014, č. j. 3 Nc 621/2005-158, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce v části, v níž je na základě exekučního příkazu soudní exekutorky JUDr. Jany Škofové, Exekutorský úřad Kladno, ze dne 14. dubna 2010, č. j. 088 EX 1967/05-76, prováděna prodejem nemovitých věcí povinné 2). Uvedl, že v exekučním řízení jsou vymáhány pohledávky z faktur se splatností v roce 1998. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 18. srpna 2005, kdy návrh na jeho nařízení došel Okresnímu soudu v Kolíně, tzn. ještě před uplynutím desetileté promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“). Vydáním exekučního příkazu se nové exekuční řízení nezahajuje, pro běh promlčecí lhůty má proto význam pouze zahájení exekučního příkazu, nikoliv vydání exekučního příkazu. K promlčení v exekuci vymáhaných pohledávek tudíž nedošlo.

K odvolání povinných Krajských soud v Plzni usnesením ze dne 25. června 2014, č. j. 20 Co 247/2014-181, usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. února 2014, č. j. 3 Nc 621/2005-158, potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávka oprávněného není promlčena, a proto zde není důvod k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Exekučním titulem, jímž je rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 48 Cm 188/2001-93, byly přiznány pohledávky z faktur se splatností v roce 1998, v tomto roce taktéž ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. začala běžet promlčecí lhůta. Byl-li návrh podán dne 18. srpna 2005, stalo se tak před uplynutím desetileté promlčecí doby. Skutečnost, že v důsledku rozhodnutí soudu o neúčinnosti právního úkonu (nyní jednání) bylo rozhodnuto o právním nástupnictví povinné 2) podle ustanovení § 107a o. s. ř. v části, v níž byly exekučním příkazem pověřené soudní exekutorky postiženy nemovité věci povinné 2), na běh promlčecí doby nemá vliv.

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná 2) v celém rozsahu dovoláním, v němž mimo jiné namítá, že rozhodnutí lze soudně vykonat, bylo-li exekuční řízení vůči povinné 2), nikoliv původnímu povinnému 1), zahájeno v desetileté lhůtě. Proti povinné 2) bylo exekuční řízení zahájeno nejdříve dnem vydání usnesení pověřené soudní exekutorky o tom, že povinná 2) v části, v níž byly exekučním příkazem pověřené soudní exekutorky exekuovány nemovité věci povinné 2), vstupuje do řízení na místo povinného 1), tzn. až po uplynutí desetileté promlčecí doby. K tomuto dodává, že k zahájení exekučního řízení proti povinné 2) navíc došlo nesprávným procesním postupem, resp., že k zahájení exekučního řízení jako takového nedošlo, neboť ustanovení § 107a o. s. ř. lze aplikovat jen na situace, kdy po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení. O takovou situace však v posuzované věci nejde, neboť rozhodnutí o neúčinnosti darovací smlouvy vůči oprávněné bylo vydáno ještě před vydáním exekučního příkazu. Exekuční řízení prodejem nemovitých věcí povinné 2) ve vztahu k povinnému 1) proto mělo být zastaveno a vůči povinné 2) mělo být k novému návrhu oprávněné zahájeno další exekuční řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soudu napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (o uplatnění námitky promlčení práva přiznaného exekučním titulem procesním nástupcem dlužníka ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 až 5 exekučního řádu v exekučním řízení), která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 věta prvá zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 30. června 2009 (dále jen „ex. řád“) je exekuční řízení zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi nebo soudu příslušnému podle ustanovení § 45 ex. řádu (dále jen "exekuční soud") spolu s určením exekutora.

O způsobu provedení exekuce rozhoduje soudní exekutor. Exekucí může postihnout majetek, který povinný vlastnil po nařízení exekuce, stejně jako i majetek, který nabyl později. K exekuci prodejem nemovitých věci přitom lze přistoupit, bude-li zákonným způsobem doloženo, že nemovitá věc je ve vlastnictví povinného (srov. § 66 odst. 2 ex. řádu). Neboli exekuci prodejem nemovitých věcí lze v zásadě provádět pouze k majetku, který je ve vlastnictví povinného s výjimkou například nemovitých věcí ve vlastnictví jiné osoby než povinného [zde povinné 2)] vůči nimž, resp. vůči právnímu jednání, kterým „hlavní dlužník“ na třetí osobu převedl vlastnické právo k těmto nemovitým věcem, byla oprávněnou osobou úspěšně uplatněna odpůrčí žaloba. Vydání exekučního příkazu postihujícího majetek (nemovité věci) třetí osoby ve spojení s procesním nástupnictvím této osoby v exekučním řízení podle ustanovení § 36 odst. 3 až 5 ex. řádu, v řízení o výkon rozhodnutí podle obsahově shodného ustanovení § 107a o. s. ř., na místo dlužníka (tomu, kdo má podle exekučního titulu povinnost) není porušením ustanovení § 66 odst. 2 ex. řádu. Samo vyslovení odporovatelnosti právního úkonu totiž není důvodem k ukončení nařízené exekuce proti hlavnímu dlužníku, nýbrž důvodem k postupu podle již zmiňovaného ustanovení § 36 odst. 3 až 5 ex. řádu, resp. § 107a o. s. ř. Ten, kdo vstupuje do exekučního řízení na místo dosavadního účastníka řízení, přitom musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho vstupu do řízení. To mimo jiné znamená, že všechny (hmotněprávní a procesní) účinky spojené se zahájením řízení mezi původními účastníky řízení zůstávají zachovány i po jeho vstupu do řízení, včetně účinků spojených se zahájením exekučního řízení (srov. § 35 odst. 2 věta prvá ex. řádu ve znění účinném do 30. června 2009) – k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 2667/2014.

Exekuční soud je při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem, vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky nalézacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž nalézací soud projednávanou věc posuzoval podle obchodního zákoníku. Právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení se promlčuje ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba počala běžet poprvé. V této desetileté lhůtě [počítané od splatnosti vymáhané pohledávky (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003)] musí být exekuční (vykonávací) řízení zahájeno, jelikož při řešení otázky, kdy se promlčuje právo na exekuci (výkon rozhodnutí), tedy právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, je pojmově vyloučeno uvažovat o lhůtě určené k uplatnění práva (podáním žaloby, jíž se nalézací řízení teprve zahajuje) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

V posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 48 Cm 188/2001-93, jímž byly přiznány pohledávky z faktur se splatností v roce 1998. Desetiletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. tudíž začala běžet již v roce 1998. Návrh na nařízení exekuce proti „hlavnímu“ dlužníku [povinnému 1)] byl podán dne 18. srpna 2005. K promlčení vymáhané pohledávky vůči původnímu dlužníku proto dojít nemohlo, neboť návrh na zahájení exekučního řízení byl podán ještě před uplynutím desetileté promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že účinky zahájeného exekučního řízení zůstávají zachovány i vůči procesnímu nástupci dlužníka [povinné 2)], je z hlediska běhu promlčecích lhůt podání návrhu na rozhodnutí o procesním nástupnictví, event. vydání exekučního příkazu, kterým se postihuje již přímo majetek ve vlastnictví procesního nástupce původního dlužníka, bez právního významu. Bylo-li tak pravomocně rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně povinného podle ustanovení § 36 odst. 3 až 5, (event. podle ustanovení § 107a o. s. ř.), soud při posouzení důvodnosti námitky promlčení vychází ze závěru, že právo bylo uplatněno proti novému povinnému (procesnímu nástupci) dnem zahájení řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, uveřejněném pod číslem 68/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro stavění promlčecí lhůty vůči procesnímu nástupci dlužníka je proto obdobně jako ve vztahu k původnímu dlužníku rozhodný den, kdy bylo exekuční řízení zahájeno (doručením návrhu na zahájení exekuce soudnímu exekutorovi, dříve event. exekučnímu soudu) proti jeho procesnímu předchůdci. Námitka promlčení práva na vymáhání pohledávky přiznané exekučním titulem uplatněná procesním nástupcem dlužníka [povinné 2)] za situace, kdy exekuční řízení k vymožení pohledávky bylo zahájeno vůči původnímu dlužníku jako pohledávky nepromlčené, tudíž není důvodná. Sama skutečnost, že v posuzované exekuční věci k procesnímu nástupnictví došlo podle ustanovení § 107a o. s. ř., byť exekuční řád obsahuje vlastní právní úpravu procesního nástupnictví obsaženou v ustanovení § 36 odst. 3 až 5 ex. řádu., která se však shoduje s ustanovením § 107a o. s. ř., nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.

Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné 2) podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dně 1. června 2015

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu

Vydáno: 01. June 2015
Vloženo: 24. September 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč