JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 464/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. K., 2) K. K. a 3) P. K., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 36/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2003, č. j. 62 Co 275/2003-58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 9 C 36/2002-41, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do dvanácti měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 10 o velikosti 3 + 1/L ve 4. podlaží domu č. p. 944 v P.“ (dále jen ”předmětný družstevní byt”) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. září 2003, č. j. 62 Co 275/2003-58, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů z provedených důkazů především zjistily, že druhá žalovaná uzavřela dne 1. září 1992 smlouvu o nájmu bytu sestávajícího ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství a nacházejícího se ve třetím nadzemním podlaží domu čp. 570 v P. (dále jen „byt K.“ a „dům K.“), že druhá žalovaná jako nájemkyně bydlela v bytě K. s oběma žalovanými, že vlastníkem domu K. byl P. M., že spolu s manželkou byl P. M. rovněž nájemcem předmětného družstevního bytu, že na základě ústní smlouvy o podnájmu uzavřené s P. M. se žalovaní v dubnu 1993 přestěhovali do předmětného družstevního bytu jako bytu náhradního za byt K. a že ke smlouvě o podnájmu nebyl udělen písemný souhlas pronajímatele. Poté rovněž zjistily, že dne 15. června 2000 uzavřel P. M. (se souhlasem manželky W. M.) jako převádějící a žalobkyně jako nabyvatelka dohodu o převodu členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu (dále jen „dohoda ze dne 15. června 2000“), že z titulu převodu členských práv a povinností zaplatila žalobkyně P. M. částku 398.000,- Kč a že v dohodě ze dne 15. června 2000 se žalobkyně zavázala umožnit bydlení žalovaným, jimž P. M. poskytl předmětný družstevní byt jako „náhradní bytovou jednotku na dobu neurčitou“. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že předmětný družstevní byt užívají žalovaní bez právního důvodu, neboť smlouva o podnájmu uzavřená bez písemného souhlasu pronajímatele je neplatná, právním důvodem jeho užívání nemůže být ani závazek žalobkyně obsažený v dohodě ze dne 15. června 2000 a jiný právní důvod užívání předmětného družstevního bytu žalovaní ani netvrdili. Jelikož druhé žalované byl předmětný družstevní byt poskytnut jako byt náhradní za byt K. a žalovaní byli P. M. ujištěni, že v předmětném družstevním bytě bydlí na základě řádné smlouvy o podnájmu, byla jim ke splnění vyklizovací povinnosti stanovena lhůta dvanácti měsíců, a to také proto, „aby se druhá žalovaná mohla domoci svých nájemních práv vůči P. M.“, jak uvedl soud prvního stupně. Odvolací soud, který se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, v této souvislosti uvedl, že lhůta dvanácti měsíců od právní moci rozsudku „odpovídá uložené povinnosti a všem okolnostem věci“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedli, že předmětný družstevní byt jim byl poskytnut P. M. jako byt náhradní za byt K., neboť dům K. P. M. rekonstruoval, že P. M. byl členem družstva a nájemcem předmětného družstevního bytu, že v předmětném družstevním bytě bydleli od 28. dubna 1993, že nájemné platili vždy řádně a včas k rukám P. M. a že v dohodě ze dne 15. června 2000 se žalobkyně zavázala umožnit jím bydlení v předmětném družstevním bytě. Poté soudům vytkli, že nevzaly v úvahu obsah dohody ze dne 15. června 2000, konkrétně závazek žalobkyně umožnit jím bydlení v předmětném družstevním bytě, a ani to, že vzhledem k převzatému závazku zaplatila žalobkyně P. M. z titulu převodu členských práv a povinností pouze částku 398.000,- Kč, ačkoli tržní hodnota členského podílu v družstvu u takového bytu se pohybovala kolem 1.200.000,- Kč. Mají za to, že žalobkyně v důsledku převzatého závazku nastoupila podle § 531 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obč. zák.“) na místo původního dlužníka. Dále uvedli, že jejich vyklizovací povinnost z předmětného družstevního bytu měla být – podle jejich návrhu učiněného v nalézacím řízení – vázána na zajištění bytové náhrady, neboť pro to svědčí jejich rodinné, sociální a zdravotní důvody a dále také to, že v předmětném družstevním bytě bydlí dlouhodobě, získali jej jako byt náhradní a byli přesvědčeni, že jim svědčí platný titul k jeho užívání (zde odkázali na R 39/1986 a R 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítli rovněž, že vzhledem k převzatému závazku lze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejích práv takto podmínila. Přitom mají za to, že soud je povinen o bytové náhradě rozhodnout i bez návrhu. Současně uvedli, že nepřiměřenou tvrdost, jež v obdobných situacích může vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení, lze podle názoru Nejvyššího i Ústavního soudu zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V podání nazvaném jako doplnění dovolání, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 10. května 2004 a Nejvyššímu soudu doručeno dne 12. května 2004, žalovaní J. K. a K. K. uvedli, že soudy nepřihlédly k dohodě ze dne 15. června 2000 a neprovedly důkazy výslechem svědků H. P. a K. Š.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Nepřehlédl ani to, že ve smyslu § 242 odst. 4 o.s.ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu trvání lhůty k dovolání, tedy v daném případě tak mohli činit jen do pondělí 15. prosince 2003 (§ 57 odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Současně ani neopomenul, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů” od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů” od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí jsou žalovaní povinni byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. vady, které dovolatelé v dovolání rovněž namítli, (a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci (jde-li o výrok týkající se vyklizení předmětného družstevního bytu) založena rovněž na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelé zde tudíž také brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci v tomto ohledu nabízejí „svůj vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelé – ve vztahu k výroku o vyklizení předmětného družstevního bytu – zpochybňují rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízejí „vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci a z něj dovozují nesprávnost závěrů, které odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – přijal při posouzení nároku na vyklizení předmětného družstevního bytu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Dovoláním nebyl napaden právní závěr, že smlouva o podnájmu uzavřená bez písemného souhlasu pronajímatele je neplatná a že za této situace nemůže být právním důvodem užívání předmětného družstevního bytu žalovanými. Proto dovolací soud z uvedeného právního závěru vychází a dodává, že je-li neplatná smlouva o podnájmu uzavřená mezi P. M. a žalovanými, musí být neplatné rovněž na ni navazující ujednání (ujednání mající základ v neplatné smlouvě o podnájmu) žalobkyně a P. M. o umožnění bydlení žalovaných v předmětném družstevním bytě obsažené v dohodě ze dne 15. června 2000. Je proto i z tohoto důvodu nepřípadná dovolací námitka žalovaných o převzetí dluhu žalobkyní (ve smyslu § 531 obč. zák.).

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právním závěru, že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu nelze podmínit zajištěním bytové náhrady; tento závěr vyplývá z toho, že ke splnění vyklizovací povinnosti uložily soudy žalovaným lhůtu dvanácti měsíců plynoucí od právní moci rozsudku (jejich vyklizovací povinnost z předmětného družstevního bytu nepodmínily zajištěním bytové náhrady). Žalovaní v dovolání tento právní závěr napadli. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při úvaze o tom, zda vyklizení má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, sice nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil, avšak z výše uvedeného vyplývá, že nejde o hledisko jediné. Dalšími významnými hledisky pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. je podle judikatury Nejvyššího soudu okolnost, zda osoby, užívající nemovitost (její část) platí vlastníku za užívání úhradu (srov. rozsudky ze dne 1. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, a ze dne 16. května 2003, sp. zn. 26 Cdo 948/2001) a zda stržily za prodej jiné nemovitosti větší částku, která jim umožňovala zajištění bytové náhrady (rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1822/97). Přitom ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v tom, že důsledky absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nejsou závislé na tom, kdo neplatnost zavinil (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněného pod č. 13 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže v dané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně přihlédl jak k okolnostem na straně žalobkyně, tak i na straně žalovaných, tyto okolnosti zhodnotil ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro to, aby vyklizení předmětného družstevního bytu žalovanými bylo vázáno na zajištění bytové náhrady, avšak ke splnění vyklizovací povinnosti stanovil žalovaným delší (dvanáctiměsíční) lhůtu, pak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Z toho, jak se obecně správné právní východisko užité odvolacím soudem prosadilo v konkrétní věci (tedy kterou ze zkoumaných okolností měl soud shledat v dané konkrétní věci za převažující nad jinými), již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1735/99, a ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). V naznačených souvislostech nelze ani opomenout, že po skončení (platného) podnájmu podnájemce nemá právo na náhradní podnájem (§ 719 odst. 3 obč. zák.). Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. listopadu 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 19. November 2004