JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 429/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) R. K. a B) V. S., zastoupených advokátkou, proti žalované A. N., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 6/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2003, č.j. 22 Co 58/2003-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soudu pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 11. 2002, č.j. 11 C 6/2002-62, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat byt č. 8, II. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 4. nadzemním podlaží vpravo od schodiště při vstupu na podestu směrem od 3. nadzemního podlaží v domě č.p. 1822, v ulici L. 43 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2003, č.j. 22 Co 58/2003-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, že nájemkyní tohoto bytu byla babička žalované A. F. (dále též „nájemkyně“), která v průběhu roku 2001 vážně onemocněla a od poloviny tohoto roku byla hospitalizována v různých nemocnicích, že během hospitalizace dostávala propustky a zdržovala se v předmětném bytě nebo u své dcery (matky žalované), že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu potřebovala pomoc jiné osoby, kterou jí poskytovala žalovaná za pomoci své matky, že dopisem ze dne 10. 8. 2001 nájemkyně informovala žalobce, že s ní žalovaná bude žít v předmětném bytě, že žalovaná se na adrese předmětného bytu přihlásila k trvalému pobytu a posléze se do bytu nastěhovala a bydlela v něm i v den smrti (25. 12. 2001) nájemkyně, která zemřela v nemocnici. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že na straně nájemkyně i na straně žalované byl dán úmysl založit a vést společnou domácnost, který byl navenek projeven dopisem nájemkyně ze dne 10. 8. 2001 a přihlášením se žalované k trvalému pobytu, že tento společný úmysl též realizovaly a že jejich soužití ve společné domácnosti trvalo i v den smrti nájemkyně. Konstatoval, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř., byť v odůvodnění svého rozsudku výslovně neuvedl, že neuvěřil výpovědím svědků, kteří zpochybňovali soužití nájemkyně a žalované, a že z výpovědí některých svědků neučinil právně významné závěry. Podle názoru odvolacího soudu neměla na existenci úmyslu nájemkyně a žalované žít ve společné domácnosti vliv ani okolnost (vyplývající ze sdělení Magistrátu m. P. ze dne 28. 1. 2003, předloženého žalobci v odvolacím řízení), že nájemkyně požádala 5. 4. 2000 o umístění v domově důchodců, neboť se tak stalo ještě předtím, než projevila úmysl žít se žalovanou; ostatně čekací doba na umístění je obvykle osm let. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná prokázala splnění podmínek stanovených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. – soužití s nájemkyní bytu ve společné domácnosti ke dni její smrti a neexistenci vlastního bytu – a že na ni ve smyslu uvedeného ustanovení přešlo právo nájmu předmětného bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu označují otázku, „zda je dána podmínka pro přechod práva nájmu bytu i v případě, kdy nájemce měl podanou žádost o umístění do domova důchodců a zda i v tomto případě mělo soužití žalované a paní F. charakter trvalosti“. Namítají, že v napadeném rozsudku bylo rozhodnuto jinak, než „v rozhodnutí, které vydal Městský soud v Praze pod č.j. 19 Co 185/2003“, ačkoliv obě rozhodnutí vycházejí ze skutkového základu, „který si je více než podobný“, a že v rozhodnutí Nejvyššího soudu „č.j. 28 Cdo 942/2002“ byla „problematika trvalosti soužití s nájemcem řešena zcela odlišně od napadeného rozhodnutí“. Dovolatelé vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o existenci úmyslu nájemkyně a žalované vést společnou domácnost, vytýkají mu, že jeho rozhodnutí (i rozhodnutí soudu prvního stupně) vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a spočívá na „nesprávném právním základě, neboť jestliže soudy uznaly existenci nájemního práva žalované k předmětnému bytu, pak tuto dovodily z důkazů, jimiž byla vyvrácena existence úmyslu vést společnou domácnost trvale a jimiž byla vyvrácena existence společného bydlení …“. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) dále vytýkají, že jeho rozhodnutí je stiženo „zmatečností“ pokud uvádí, že žalovaná se nejprve na adresu předmětného bytu trvale přihlásila a teprve poté se do něho nastěhovala a namítají, že tomu bylo naopak; vyjadřují též nesouhlas se „způsobem, jakým vyhodnotil úmysl žalované a paní F. žít spolu trvale“ a namítají, že jejich soužití nemohlo mít charakter trvalosti, měla-li nájemkyně podanou žádost o umístění do domova důchodců, neboť tím byla „předem stanovena doba, na kterou bylo toto tvrzené společenství omezeno“. Oba soudy (uvádí se dále v dovolání) se „vůbec nevypořádali s důkazy, které byly provedeny“, při posuzování věci „upřednostnily dopis paní F. žalobcům ze dne 10. 8. 2001 a svědecké výpovědi členů rodiny před výpověďmi nájemníků domu a před listinnými důkazy“; odvolací soud se pak „nestandardně“ vypořádal se žádostí nájemkyně o umístění do domova důchodců. Pochybení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spatřují dále v nesplnění poučovací povinnosti vůči účastníkům, pokud jde o navrhování důkazů, neboť „soud nepoučil účastníky řádně podle ustanovení § 118a o.s.ř., ale pouze podle ustanovení § 119a o.s.ř.“. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírají dovolatelé.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelé spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou, „zda je dána podmínka pro přechod práva nájmu bytu i v případě, kdy nájemce měl podanou žádost o umístění do domova důchodců a zda i v tomto případě mělo soužití žalované a paní F. charakter trvalosti“. Označená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže, neboť je svým charakterem otázkou skutkovou, nikoliv právní. Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatelé zpochybňují skutkový závěr odvolacího soudu o existenci úmyslu nájemkyně a žalované vést trvale společnou domácnost námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem a předkládají jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se soužití žalované s nájemkyní bytu; ve skutečnosti tak uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (což ostatně sami dovolatelé uvádějí, byť výslovně tento dovolací důvod neuplatňují).

Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání není rovněž případná námitka dovolatelů, že v jimi označených rozhodnutích byla „problematika trvalosti soužití s nájemcem řešena zcela odlišně od napadeného rozhodnutí“, neboť jde taktéž o námitku týkající se skutkového stavu věci. Pro skutkový závěr o existenci úmyslu nájemce a osoby uvedené v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. založit a vést trvale společnou domácnost jsou rozhodné různé skutkové okolnosti; okolnost, na níž dovolatelé poukazují – žádost nájemkyně o přijetí do domova důchodců – může být toliko jednou z nich a je třeba ji hodnotit v souvislosti s ostatními okolnostmi toho kterého konkrétního případu (což se ostatně podává i z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp.zn. 28 Cdo 942/2002, které mají dovolatelé zřejmě na mysli).

Pokud pak dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesplnění poučovací povinnosti vůči účastníkům řízení podle § 118a o.s.ř. ve vztahu k navrhování důkazů, je třeba uvést, že k takovéto vadě, jakož i k dalším tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. V této souvislosti lze poukázat i na to, že podle ustálené judikatury tíží v řízení povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho, kdo tvrdí existenci práva nájmu bytu (splnění podmínek pro přechod práva nájmu bytu), tj. v dané věci žalovanou.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v této fází řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalobcům.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. října 2004

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 07. October 2004