JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 41/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce obce N., zast. advokátkou, proti žalované V. Š., zast. advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.zn. 9 C 39/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.2.2005, čj. 19 Co 68/2004-70, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 3.12.2003, čj. 9 C 39/2003-53, uložil žalované povinnost vyklidit byt I. kategorie o velikosti 2+1, sestávající ze 2 pokojů, kuchyně, koupelny, sklepa, chodby, uhelny a spíže nacházející se v domě čp. 430 v N. do 15ti dnů poté, co jí bude poskytnut náhradní byt o menší podlahové ploše; soud prvního stupně dále žalované uložil povinnost zaplatit náklady řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.2.2005, čj. 19 Co 68/2004-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud dále potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, avšak pokud jde o bytovou náhradu, nevyvodil správný právní závěr.

V daném případě byla účastníky uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou, a to jako nový závazek, a ze znaleckého posudku vyplynulo, že žalovaná si byla vědoma, že zakládá nový závazek a jeho právních důsledků. Sjednaný nájemní vztah skončil 31.3.2003 a nájem nebyl prodloužen, neboť ve lhůtě stanovené občanským zákoníkem byla podána žaloba na vyklizení bytu. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, když žalované uložil povinnost vyklidit předmětný byt.

Odvolací soud se však neztotožnil s aplikací ust. § 3 odst. 1 obč. zák., na jejímž základě soud prvního stupně podmínil vyklizení bytu zajištěním náhradního bytu a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1096/2000. V daném případě závěr, že výkon práva žalobce by byl v rozporu s dobrými mravy, nebyl podle odvolacího soudu na straně žalované podložen takovými skutečnostmi, které by byly v souladu s uvedeným judikátem. Naopak se žalovaná chová v rozporu s dobrými mravy; žalobce doložil toto chování žalované v předmětné nemovitosti (zejména devastaci předmětného objektu), a proto se žalovaná nemůže dovolávat dobrých mravů, neboť sama dobré mravy porušuje, a proto není namístě podmínit vyklizení bytu žalovanou zajištěním bytové náhrady.

Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 23.6.2005 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolání podala z toho důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že za daných okolností je výkon práv přiznaných žalobci v rozporu s ust. § 3 odst. 1 obč. zák. a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1096/2000 lze žalobci odepřít právo na vyklizení bytu žalovanou. Žalovaná je dlouhou dobu řádnou občankou obce Nivnice, původně měla v nájmu byt v domě čp. 185 v N., jehož nájem jí byl zrušen z důvodu obecného zájmu a byl jí přidělen byt v domě čp. 430 v N., a to na dobu neurčitou. Žalobce poté se žalovanou uzavřel dne 31.7.1992 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou, a to do 31.7.2002, kterou žalovaná podepsala, aby mohla bydlet v rodné obci. Podle znaleckého posudku MUDr. H. byla žalovaná schopna posoudit právní důsledky uvedené smlouvy o nájmu. Ze znaleckého posudku dále vyplývá, že žalovaná není schopna nalézt řešení své situace, do které se dostala na základě menšího právního vědomí a důvěry v představitele obce. Žalovaná také nedisponuje takovými prostředky, aby si zajistila nejpotřebnější prostor k bydlení a vedení důstojného života.

Dovolatelka dále v dovolání uvedla, že vlastníkem nemovitosti je obec N., jejíž je žalovaná rodilou občankou a míní zde svůj život dožít. Obec má povinnost vynaložit co největší úsilí směřující k pomoci občanům, kteří si nejsou z různých důvodů schopni zajistit své základní potřeby, včetně bydlení. Poskytnutí náhradního bydlení žalované jako podmínka výkonu práva žalobce není nespravedlivá pro žalobce.

Dovolatelka má dále za to, že se nechová v rozporu s dobrými mravy, neboť vždy řádně platila nájem a plnila povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy.

Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V podání ze dne 23.6.2005 žalovaná navrhla, aby byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu s tím, že by neodložením vykonatelnosti rozhodnutí mohla být žalované způsobena závažná újma na jejích právech, neboť v případě úspěchu v dovolacím řízení by při vyklizení bytu ztratila reálnou možnost bydlení.

Žalobce se k dovolání žalované, jak to vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.

O odkladu vykonatelnosti nebylo s ohledem na praxi dovolacího soudu rozhodováno.

V posuzovaném případě je dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl v této části změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyklizení předmětného bytu nebylo podmíněno zajištěním bytové náhrady, uvedeném v prvním odstavci (dále též „výrok I.“), přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady, popř. jiné vady řízení nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci dovolací soud neshledal.

V dovolání dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, když za daných okolností případu je výkon práv žalobce v rozporu s ust. § 3 odst. 1 obč. zák., neboť právo žalobce na vyklizení předmětného bytu nepodmínil zajištěním náhradního bytu pro žalovanou.

Právní posouzení věci je nesprávné tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo jestliže odvolací soud právní normu správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Rozhodovací praxe je při výkladu, co je třeba pokládat za dobré mravy ustálena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998,sp.zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, poř.č. 5, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, nález Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp.zn. II. ÚS 249/97 apod.).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, z něhož vyplývá pro soud možnost, aby posoudil, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, je soudu dáno oprávnění požadovanou ochranu odepřít. Závěr soudu o tom, že v daném případě je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují tento závěr učinit.

V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která nebyla v dovolání zpochybněna.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že postupoval správně, pokud konstatoval, že závěr o tom, zda výkon práva žalobce na vyklizení předmětného bytu bez bytové náhrady je v rozporu s dobrými mravy, musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními. V daném případě tyto skutečnosti nebyly žalovanou naplněny; neboť soud prvního stupně při aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák. poukázal pouze obecně na okolnosti případu i poměry žalované, aniž by tyto okolnosti specifikoval a aniž by se zabýval tím, zda na žalobci lze spravedlivě požadovat takové omezení. V rámci odvolacího řízení nebyly dovolatelkou taktéž uváděny žádné konkrétní skutečnosti, jež by umožňovaly aplikovat ust. § 3 odst. 1 obč. zák., popř. by blíže rozváděly obecně tvrzené skutečnosti (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 23.2.2005).

Nejvyšší soud s ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobci podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2006

JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 17. August 2006