JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 386/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města K. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 187/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č. j. 25 Co 327/2005-155, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.350,25 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č. j. 9 C 187/2002-105, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 8, II. kategorie, o velikosti 1+1, v prvním podlaží domu čp. 221 K. H. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 25 Co 327/2005-155, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud – po opakování dokazování v odvolacím řízení výslechem svědků I. P. (bývalé manželky žalovaného), V. P. (syna žalovaného), J. S. (známého žalovaného), H. F. (neteře žalovaného) a zároveň po doplnění dokazování v odvolacím řízení výslechem svědků Z. K. a J. H., kteří nejsou v příbuzenském či přátelském vztahu k žalovanému – vzal z provedených důkazů především za prokázáno, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně matka žalovaného M. P., která dne 12. prosince 2001 zemřela, že původně s ní v bytě žila dcera žalovaného N., která se později odstěhovala, a že ke dni smrti M. P. žil s ní v bytě žalovaný. Dále vzal za zjištěno, že žalovaný a jeho manželka I. P. jako společní nájemci původně obývali byt nacházející se v K. H. (dále jen „byt Č.“), že v důsledku neshod v manželství, které bylo následně pravomocně rozvedeno, se žalovaný na podzim 1999 přestěhoval do předmětného bytu, že si tam odstěhoval většinu svých věcí, že s matkou v předmětném bytě žil a hospodařil s ní a v bytě uskutečnil řadu oprav, že po odstěhování do předmětného bytu neměl ani klíče od bytu Č., že v bytě Č. zůstala bydlet manželka žalovaného a jeho syn, že také manželka žalovaného se později z bytu Č. odstěhovala a zůstal v něm bydlet pouze syn žalovaného a že po dobu studia syna hradil žalovaný náklady spojené s bydlením v bytě Č. Na tomto skutkovém základě se odvolací soud zabýval posouzením, zda se žalovaný mohl stát nájemcem předmětného bytu v důsledku přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni smrti M. P. (dále jen „obč. zák.“). Zde především dovodil, že žalovaný žil se svou matkou v předmětném bytě ke dni její smrti ve společné domácnosti a že šlo o soužití trvalé (§ 706 odst. 1 věta první obč. zák.). Dále rovněž dovodil, že k tomuto okamžiku, tj. k 12. prosinci 2001, neměl ani vlastní byt; bylo tomu tak proto, že právo společného nájmu svědčící jemu a jeho bývalé manželce k bytu Č. zaniklo jeho odstěhováním se do předmětného bytu, tedy v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným (§ 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.), a v té době se jedinou nájemkyní bytu Č. stala manželka žalovaného I. P., která tehdy zůstala v bytě Č. bydlet se synem V. Podle názoru odvolacího soudu tak žalovaný splnil oba předpoklady, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Jelikož za této situace je nájemcem předmětného bytu (v důsledku přechodu nájmu bytu podle citovaného ustanovení), žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedl, že výslechem žalovaného bylo zjištěno, že hradil nájemné v bytě Č. Dále namítl, že bývalá manželka žalovaného prohlásila, že ohledně bytu Č. nebyla po rozvodu manželství uzavřena žádná dohoda a nebylo ani rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu tohoto bytu soudem. Odvolacímu soudu vytkl, že nevyslechl vlastníka domu a naopak opětovně předvolal známé a příbuzné žalovaného, u nichž lze předpokládat, že budou svědčit v jeho prospěch. Podle dovolatele je zarážející, jak svědci shodně do detailů popisují události po více jak čtyřech létech. Důkazy předložené žalovaným jsou tedy nevěrohodné. Za této situace se žalobce neztotožňuje se závěrem týkajícím se naplněnosti předpokladu žití žalovaného ve společné domácnosti se svou matkou v den její smrti. Podle názoru dovolatele se odvolací soud nezabýval ani otázkou, zda žalovaný měl v době smrti matky vlastní byt; to mělo být osvětleno zejména výslechem pronajímatele bytu Č. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost jednotlivých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence těchto vad nebyla namítána a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem, namítá, že – z důvodů v dovolání uvedených – neměl odvolací soud uvěřit slyšeným svědkům, a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti a předpokladu neexistence vlastního bytu (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.).

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Jeho skutkový závěr, že žalovaný a jeho matka žili a společně hospodařili v předmětném bytě a že šlo o soužití trvalé je proto výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Za bezvýznamné, a to i s přihlédnutím k tomu, co bude uvedeno následně, lze pokládat dovolací námitky, že žalovaný hradil nájemné v bytě Č. a že jeho bývalá manželka prohlásila, že ohledně bytu Česká nebyla po rozvodu manželství uzavřena žádná dohoda a právo společného nájmu tohoto bytu nebylo zrušeno ani soudem. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o odpověď na (předběžnou) otázku, zda lze v daném případě usoudit na trvalé opuštění společné domácnosti žalovaným a tudíž na zánik práva společného nájmu bytu Č. ve smyslu § 707 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák., jak dovodil odvolací soud. Následně půjde o posouzení správnosti právního závěru, že právo nájmu předmětného bytu přešlo ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. na žalovaného.

Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 18. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 1014/2000, a ze dne 16. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 2784/2004, uveřejněný pod č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 514/04/). V rozsudku ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněného pod C 1334 ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Nelze vyloučit situaci, že nájemce úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme až po odchodu ze společné domácnosti nebo že vůli trvale opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém období (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 629/2002, uveřejněný pod C 1773 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Vzhledem k okolnostem dané věci nelze opomenout, že i v současné době je využitelný závěr přijatý v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. závěr, že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§ 181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – nyní § 708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání (nyní nájmu) bytu manžely (opět srov. shora citované rozsudky Nejvyššího soudu České republiky a dále např. usnesení ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2494/2004, a ze dne 12. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1399/2005).

Žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu a ani správnost z něj vyplývajícího skutkového závěru přijatého odvolacím soudem. Dovolací soud – shodně s odvolacím soudem – zastává názor, že ze zjištěného skutkového stavu lze, a to s přihlédnutím k uvedené judikatuře, dovodit právní závěr, že žalovaný ve smyslu § 708 obč. zák. trvale opustil společnou domácnost (na podzim 1999), čímž došlo k zániku práva společného nájmu bytu Č. a jedinou nájemkyní tohoto bytu se tak tehdy stala jeho dřívější manželka I. P. Z toho rovněž vyplývá, že ke dni smrti M. P. (k 12. prosinci 2001) neměl žalovaný vlastní byt (§ 706 odst. 1 věta první obč. zák.), jak dovodil odvolací soud.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí tedy v trvalém spotřebním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska § 115 obč. zák. právně uznat (srov. stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávaném případě nebylo manželství žalovaného (následně pravomocně rozvedené) spořádané. Jestliže se žalovaný na podzim 1999 odstěhoval do předmětného bytu (a trvale opustil společnou domácnost s manželkou), nelze uvažovat ani o trvalém spotřebním společenství žalovaného a jeho manželky. Z tohoto důvodu je možné uznat založení společné domácnosti žalovaného s jeho matkou.

Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že i v případech přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. je třeba, aby soužití osob taxativně vyjmenovaných v citovaném ustanovení s nájemcem v bytě mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, dále kupříkladu Občanský zákoník – Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 – 502, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, uveřejněný pod C 42 v svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /viz rovněž rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o./, a usnesení ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 ve svazku 5 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Byť doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. není co do délky v zákoně stanovena, musí jít o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno – se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu – učinit závěr, že mělo jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce.

S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu a k citované judikatuře lze pokládat za správný rovněž závěr, že žalovaný žil se svou matkou ke dni jejího úmrtí (trvale) ve společné domácnosti. Protože splňoval rovněž předpoklad neexistence vlastního bytu (viz výklad shora), přešlo na něj právo nájmu předmětného bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.

Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 375,25 Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 8. června 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 08. June 2006