JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 378/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Z. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. K., zastoupenému advokátem, o určení výlučného nájemce bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 169/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č. j. 25 Co 223/2007-60, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 6 C 169/2006-36, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným nájemcem „bytu č. 22 v K. II, K. ulici čp. 963“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce žil v předmětném bytě se svou babičkou Z. B. (nájemkyní bytu) od 9. března 2005, že dne … jeho babička zemřela, že dne 17. května 2006 požádal žalovaného o uznání přechodu nájmu bytu a že žalovaný to odmítl a vyzval jej k vyklizení bytu do 30. června 2006. Dále zjistil, že žalobce se podrobil – s negativními výsledky bez stanovení konkrétní diagnózy – řadě lékařských vyšetření z důvodu nespecifikovaných obtíží s dolními končetinami a že tato vyšetření neprokázala patologii. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ zákona

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Dále dovodil, že otázku přechodu nájmu bytu je v daném případě zapotřebí řešit podle

§ 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí babičky žalobce /a ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“); na tom nic nemění ani ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb., které pouze vylučuje použitelnost ustanovení § 706 odst. 2 věty třetí (ve spojení s § 706 odst. 2 větou první) obč. zák. na osoby, které nájemce přijal do společné domácnosti před účinností zákona č. 107/2006 Sb., avšak netýká se vnuků nájemce (viz § 706 odst. 2 věta třetí obč. zák. ve spojení s § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.). Poté rovněž dovodil, že na žalobce nájem předmětného bytu nepřešel proto, že s babičkou nežil ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let (§ 706 odst. 2 věta první obč. zák.); pro rozhodnutí, že žalobce se stal nájemcem bytu (§ 706 odst. 2 věta druhá obč. zák.), pak není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 27. června 2007, č. j. 25 Co 223/2007-60, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku II.; jinak ho potvrdil (dále též jen „potvrzující výrok“) a rozhodl

o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Zdůraznil, že zemřela-li babička žalobce jako původní nájemkyně předmětného bytu dne … , tj. až po nabytí účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 107/2006 Sb., mohlo – s přihlédnutím k ustanovením § 6 odst. 1 a § 7 zákona č. 107/2006 Sb. – právo nájmu bytu přejít na žalobce jako jejího vnuka pouze za podmínek stanovených v § 706 odst. 2 větě první obč. zák., tj. především za předpokladu, že žil s babičkou ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před její smrtí. Protože tento předpoklad nebyl naplněn a pro rozhodnutí, že se žalobce stal nájemcem bytu (§ 706 odst. 2 věta druhá obč. zák.), není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných, odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu

(§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – vyjádřil nesouhlas s aplikací § 706 odst. 2 obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci. Podle jeho názoru „není rozhodující, jestli jeho babička zemřela před či po účinnosti novelizovaného občanského zákoníku“. V této souvislosti poukázal na ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb., které nazval „zmírňujícím ustanovením“. Měl za to, že „pro právní hodnocení zjištěného skutkového stavu je třeba užít § 6 zákona o jednostranném zvyšování nájemného z bytu“; toto ustanovení pokládal „za výkladově jednoznačné a působící v jeho prospěch“ a domníval se, že „odvolací soud tomuto ustanovení nevěnoval žádnou pozornost“. Za absurdní pokládal „výklad hmotněprávní normy soudem odvolacím“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

Dovolací soud zastává názor, že dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Se zřetelem k tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam především pro řešení právní otázky, zda – s přihlédnutím k datu úmrtí babičky žalobce – lze otázku přechodu nájmu bytu řešit podle § 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“); za zásadně právně významnou pokládá však dovolací soud rovněž otázku výkladu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb. Uvedené právní otázky totiž nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněných otázek – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence těchto vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Při řešení první právní otázky (otevřené dovolacímu přezkumu) vychází dovolací soud z ničím nezpochybněného skutkového zjištění, že babička žalobce zemřela

21. dubna 2006, tj. po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., která nastala dne 31. března 2006 (§ 8 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.). Přitom zastává názor, že otázku přechodu nájmu bytu na vnuka jeho nájemce je zapotřebí řešit podle právní úpravy účinné v době úmrtí nájemce, neboť až od této doby (po smrti nájemce bytu) je namístě úvaha o přechodu nájmu bytu. Pro tyto účely je tedy rozhodující doba úmrtí nájemce bytu – nastala-li uvedená právní skutečnost do 30. března 2006, bude se otázka přechodu nájmu řešit podle právní úpravy účinné do tohoto data; nastala-li v době od 31. března 2006, bude se postupovat již podle občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Přechod nájmu bytu na vnuka jeho nájemce se tudíž bude v posléze uvedeném případě řídit ustanovením § 706 odst. 2 obč. zák. a vnuci proto budou – ve srovnání s předchozí právní úpravou – v otázce přechodu nájmu bytu

v méně výhodném postavení. Ke stejnému názoru, tj. k názoru, že zemřel-li nájemce dne 31. března 2006 a později, přechází nájem bytu na vnuka pouze za podmínek stanovených v § 706 odst. 2 obč. zák., se ostatně přihlásila i odborná literatura (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník II., § 460-880, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 1085 s., str. 1912). Lze však odkázat rovněž na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 1994, sp. zn. 2 Cdo 105/94, uveřejněný v sešitě č. 1 z roku 1994 časopisu Právní rozhledy, v němž byla řešena obdobným způsobem otázka přechodu nájmu bytu v případě, kdy nájemce zemřel poté, co nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník.

Na osoby, které pečovaly o společnou domácnost zemřelého nájemce, nebo na osoby, které na něj byly odkázány výživou, nájem bytu od 31. března 2006 nepřechází v případě, kdy nájemce přijal tyto osoby do bytu až po sjednání nájemní smlouvy; to neplatí v případě, kdy mezi pronajímatelem a nájemcem byl i pro tyto osoby přechod nájmu bytu výslovně písemně sjednán (§ 706 odst. 2 věty první a třetí obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že pronajímatel – stejně jako v předchozí době – nemůže sice nájemci zabránit, aby si do bytu po sjednání nájemní smlouvy takové osoby přijal; od 31. března 2006 však může – prostřednictvím ustanovení § 706 odst. 2 věty třetí před středníkem obč. zák., které mu takovou možnost dává – zabránit, aby na takové osoby přešlo právo nájmu bytu v případě úmrtí jeho nájemce, a to tím, že neuzavře s nájemcem bytu písemnou dohodu připouštějící takový přechod nájmu.

Ustanovení § 706 odst. 2 věty třetí před středníkem obč. zák. však neplatí, jde-li

o vnuky nájemce (viz § 706 odst. 2 věta třetí za středníkem obč. zák.). Na vnuky nájemce tedy může nájem bytu přejít za podmínek uvedených v § 706 odst. 2 větě první obč. zák., popřípadě za podmínek normovaných ustanovením § 706 odst. 2 věty druhé obč. zák. může soud rozhodnout, že se stávají nájemci bytu, přičemž není zde zapotřebí písemné dohody mezi pronajímatelem a nájemcem ve smyslu § 706 odst. 2 věty třetí před středníkem obč. zák. Ustanovení § 706 odst. 2 věty třetí před středníkem obč. zák. tedy neplatí pro vnuky nájemce; proto ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb. nelze chápat jako ustanovení zmírňující postavení žalobce jako vnuka zemřelé nájemkyně bytu, jak se mylně domníval dovolatel. Pro úplnost zbývá dodat, že ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb. jako ustanovení přechodné pouze umožňuje, aby na osoby, které pečovaly o společnou domácnost zemřelého nájemce, nebo na osoby, které na něj byly odkázány výživou, nájem bytu od 31. března 2006 přešel i bez písemné dohody mezi pronajímatelem a nájemcem (viz § 706 odst. 2 věta třetí před středníkem obč. zák.) v případě, že nájemce takové osoby do společné domácnosti přijal před účinností zákona č. 107/2006 Sb.

Jestliže odvolací soud s ohledem na skutkové zjištění, že babička žalobce zemřela dne 21. dubna 2006, použil při řešení otázky přechodu nájmu bytu ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák., je jeho rozhodnutí v napadeném potvrzujícím výroku správné. Na tom nic nemění ani to, že v této souvislosti nepřípadně odkázal rovněž na ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.

Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.

Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolateli.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. dubna 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 07. April 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás